Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

1000 tváří Adiny je další z autorských projektů Městského divadla v Mladé Boleslavi, který sleduje životní osudy kdysi herečky Adiny Mandlové. Slavnostní premiéra hry Daniely Sodomové proběhne 30. září. Režisérka a choreografka Adéla Stodolová patří k nejvýraznějším osobnostem současného divadla, především díky své originalitě, kterou na jeviště přenáší skrz pohyb a vizualitu.

Mezi její inscenace z poslední doby možno jmenovat tituly Meda, Werich a Marta uváděné na letní scéně Muzea Kampa. 1000 tváří Adiny je další z nich.

Adina Mandlová se narodila v Mladé Boleslavi a patří mezi nejslavnější české filmové, ale i divadelní herečky období První republiky a Protektorátu. Jaká ve skutečnosti byla? Na to to se pokusí odpovědět chystaná inscenace, kde postavu Adiny Mandlové ztvární hned čtyři herečky – Malvína Pachlová j. h., Svatava Hanzl Milková, Tereza Blažková j. h. a Ivana Nováčková. Každá z nich hraje Adinu v jistém věku a v jisté době – jako malou, mladou, filmovou hvězdu či dámu v letech.

Zajímavé je i další obsazení, kdy se na jevišti objeví osobnosti, známé ztvárněné doby v hereckém podání Petra Mikesky, Martina Hrubého, Karoliny Frydecké, Petra Prokeše, Lucie Matouškové, Hany Marie Marouškové, Veroniky Bajerové, Iva Theimera a Milana Ligače.

Na očekávané představení, které vzniklo v dramaturgii Kateřiny Suchanové, se dále podíleli Marek Cpin (scéna), Eva Suchánková (kostýmy), Linda Rančáková (choreografická spolupráce) a Petr Zeman (hudba).

Zatímco premiéra inscenace 1000 tváří Adiny proběhne v pátek 30. září v 19 hodin, první repríza je stanovaná na 3. října a další reprízy 14. a 15. října.

Měla v sobě jiskru, šarm a přirozenost

V prvorepublikových filmech představovala kultivované dámy i potvory, ale nepůsobila uměle či falešně. Měla v sobě jiskru, šarm a přirozenost. Taková byla blonďatá kráska Adina Mandlová, jedna z nejpopulárnějších hereček své doby.

Adina Mandlová, která se narodila 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi, pocházela z maloburžoazní rodiny. Její otec byl inspektorem státních drah a po třech synech byla ona jeho největším a nejrozmazlovanějším miláčkem. Studovala nejdřív gymnázium, ale byla problematická studentka. Ne, že by byla hloupá, spíš provokovala okolí. Díky svému nezvladatelnému chování vyměnila několik školních ústavů. Z reálky putovala na rodinnou školu, odkud vedla její cesta do pařížského penzionátu. Právě tam se prvně setkala s bohémou a nevázaným životem. Vyhledávala ji později i v Praze, kde začala pracovat jako manekýna.

Tehdy žila s hercem Hugo Haasem. Učila se od něj. Haas ji uvedl mezi bohémskou společnost, jež se nazývala Tafelrunda, kde ji seznámil a kde diskutovala s Karlem Čapkem, Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Janem Masarykem nebo Karlem Poláčkem.

Jejím prvním filmem byl snímek Děvčátko, neříkej ne! (1932), kde zpívala a tančila s Jenčíkovými girls, z nichž měla každá po větě. Přesto i tento štěk stačil k tomu, aby dostala hlavní roli v komedii Život je pes (1933) a aby se přes noc zrodila hvězda. Její typ se líbil jak publiku, tak režisérům, a tudíž šla z filmu do filmu. Za okupace si zahrála rovněž na jevišti, například v Uranii nebo v Městských divadlech pražských.

Adina Mandlová natočila řadů filmů, kde uplatnila nejen svůj atraktivní zjev, ale i schopnost proměny světačky v puťku domácí. Nepřehrávala jako mnoho jiných hereček té doby, ale naopak stavěla na civilním hereckém projevu. Je to vidět ve filmech jako Mravnost nade vše (1937), Panenství (1937), Cech panen kutnohorských (1938), Kristián (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Pacientka dr. Hegla (1940), Noční motýl (1940), Šťastnou cestu (1943) nebo Sobota (1944).

Když byla v roce 1945 obviněna z kolaborace s Němci, bylo jasné, že už jako herečka nemá v českém filmu a divadle šanci. Po dlouhých měsících strávených v pankrácké věznici byla pro nedostatek důkazů propuštěna na svobodu. Účelově se provdala za válečného pilota, který měl britské státní občanství, a při první příležitosti s ním odcestovala do Anglie. Natočila tam sice několik filmů i seriálů, ale na někdejší zářivou kariéru už nenavázala.

Později se ještě dvakrát vdala, ale klid nalezla až se svým posledním manželem, módním návrhářem Benem Pearsonem. I když byl gay, bylo to prý nejpohodovější období jejího života. S Pearsonem žila v Londýně, ale také na Maltě a v Kanadě. V té době byla neobyčejně tvůrčí - kromě toho, že vystudovala sochařinu, napsala i knižní memoáry Dneska už se tomu směju.

Do Prahy přijela ve druhé polovině 60. let, kdy měla hrát titulní postavu v muzikálu Hello, Dolly!, nicméně z jejího účinkování - díky intrikám kolegyň i tehdejších kulturních stratégů - v Hudebním divadle Karlín nakonec sešlo. Zahořkla, ale ne úplně. Podruhé přijela do Československa v roce 1991 jako vdova umřít. Bylo jí 81 let a 16. června 1991 v Příbrami skutečně zemřela.

Zdroj foto: Anna Hladká Vašicová/MDMB