Kultura21.cz

Když jsem četla knihu Jana Bílého Živoucí kruh, poněkud jsem se tématu obávala. Už v prvních chvílích mne však neuvěřitelně nadchla a přečetla jsem ji na jeden zátah. Návrat do cyklického času se ukázal jako logická cesta duše, ba i jako logická cesta rozumu. Téma zpracované tak, že zůstává rozum stát a duše si sedá v pokorném klidu. Zůstala jen otázka: Co se to s námi lidmi stalo, že TOHLE již je dávno zapomenuto? A tak se ptám i autora samotného. 

Co se to s námi stalo, že cyklický čas, roční svátky, respekt k cyklickému roku už dávno nemáme (anebo jen v konzumní podobě)?
Václav Bělohradský nazývá naší dobu dobou pozdní (žel bohu nikoliv postní), čímž myslí dobu, v níž důležité se stalo nedůležitým a naopak. To je možná poslední stádium (ale kdo ví) odtržení se nás lidí od přírody, neboť jsme ji, naši matku a živitelku, skrze filtr naší civilizace a našeho pohodlí přestali vnímat jako důležitou; propadli jsme hybris (tedy zpychnutí), že jsme mocnější než Ona. To ovšem je z Jejího pohledu vývoj poslední půlvteřiny, neboť co jsou tři stovky let ve srovnání se stářím Země. Takže buď se navrátíme zpět do vědomí naší malosti a závislosti, což znamená i znovuobjevení cyklického času, nebo se po několika milionech let na naše místo dostanou třeba již dneska překvapivě inteligentní vrány, či možná nějací brouci. 

Zaujalo mne třeba to, že Velikonoce slavíme poněkud špatně, poněkud pozdě…použil jste přirovnání jako bychom chtěli provozovat tantru na hřbitově?
Stejně tak Vánoce už slavíme ve chvíli, kdy ona rostoucí oslavná energie svátku zimní rovnodennosti klesá, tudíž to vysvětluje sklon k přízemnímu, tedy ke konzumu. Nechám tedy stranou to, že to může být záměrem lidské společnosti. Představme si, že se tyto dva zásadní svátky, které se v naší společnosti ještě udržely, posunou tam, kam mají. Co by se náhle stalo? Docela určitě nic, neboť pouhý posun svátků bez toho, že bychom se opět zabývali fázemi Luny, hvězdami (které koneckonců už přestávají být vidět) a významem „správně“ posazených rituálů nepřinese žádnou změnu vědomí. A o to mi jde v knížce, ačkoliv vím, že můj příspěvek k tomu je jen kapka do moře. Myslím si, že jako první krok k ozdravení by mohla fungovat otázka na každého z nás, proč vůbec slaví Vánoce a Velikonoce. Zcela osobně. 

Popisujete také obrovský vliv Luny na lidský organismus, zejména a nejviditelněji na ženský organismus (menstruace, ovulace)… Ale co muži? I oni jsou ze 70 % složeni z vody?
Jistěže, každý z nás je pod vlivem Luny, jenže my muži jsme si skrze tisíciletí zvykli naši „ženskou“ stránku – v konstelacích říkáme „vnitřní ženu“ – expedovat navenek a prožívat ji v podobě „našich“ žen, ať už se jedná o matky, milenky nebo manželky. Zatímco ženy se už delší dobu věnují nejen své „vnitřní ženě“, ale i mužským kvalitám (například řídit auto, studovat filosofii, orientovat se v plánech), my muži naše „ženské“, tedy lunární kvality teprve objevujeme. 

Líbila se mi Vaše část věnovaná ženské menstruaci. Muži ji vnímají všelijak, dokonce občas jako špinavé a sprosté slovo. Dovedete si představit, jakým způsobem by mohl být časem tento křivý úhel  pohledu napraven? Co by se muselo stát, aby muži začali tento jev u žen minimálně respektovat s úctou? 
To už se děje. První krok k tomu vidím ale u žen samých – je nutné, aby samy ženy přestaly menstruaci považovat za něco, o čem se nemluví, co nutno zatajovat. To neznamená, že by měla být menstruace „veřejná“ – v historii a u přírodních národů je vždy období menstruace obdobím stažení se ženy z veřejného, tedy i mužského prostoru. V současné, mimochodem velice živé a kreativní ženské scéně existuje již velké množství seminářů, knih a diskuzí na téma menstruace. Jmenuji zde třeba velice zajímavou knihu od anglické autorky Mirandy Grey „Cyklická žena“. 

Knihu Živoucí kruh jste psal na Krétě? Byl to záměr, kvůli kterému jste tam jel? 
Kdepak, do Řecka jezdím každý rok už od svých třiceti let a Krétu jsem si oblíbil posledních pět. Ale je pravda, že je to pro mě vždy nesmírná inspirace – je to země plná mýtů a starodávných historií, kterou tam cítíte ještě pod každým kamenem. 

Láká Vás nějaké jiné místo na světě, kde byste chtěl zpracovat nějaké téma a napsat jinou knihu?
Já ta místa, kam jezdím a kam mě to láká, vlastně nepoužívám jako specifickou inspiraci, protože ta témata mých knih si beru z celého svého života a okolí. A protože žiju zrovna většinu svého času v Čechách, jsou to také, možná dokonce hlavně i „česká“ témata. Já jen k psaní, především tedy knih, které mají být více-méně souvislé, potřebuji jistý klid a čas. A na to je samozřejmě ten měsíc uprostřed krétské přírody ideální. 

Mimo jiné vedete tzv. „mužské kruhy“. Osvětlíte nám, o co přesně jde? 
To jsou semináře nebo večery „jen pro muže“. My muži totiž docela neradi řešíme své problémy, když jsou přítomné ženy – rádi vypadáme, jako že si se vším umíme poradit. Na takových seminářích se samozřejmě neřeší jen problémy – je tam i místo pro sdílení, pro meditaci nebo pro konstelace. Ale důležité je být jen mezi sebou. 

I v „mužských kruzích“ mají své místo rituály spojené s Lunou nebo živoucím kruhem? Vím, že muži mají od přírody a své podstaty velmi blízko smrti a rituálům spojeným právě s ní…. 
Mužské přechodové rituály, to znamená rituály pro muže, kteří přecházejí z jednoho vývojového období do druhého, vypadají přirozeně jinak, než obdobné rituály pro ženy. Ale „živoucí kruh“ je nám všem přirozeně společný. Mužské rituály mají ovšem víc do činění s rytmem Slunce než s lunárními rytmy. 

Chystáte nějakou novou knihu? 
Určitě. Již mám z poloviny napsanou knížku o partnerství „třetího“ stupně, tedy o velice pokročilých, vědomých způsobech, jak být ve vztahu. Vyjde k prvnímu květnu tohoto roku, doufám, že je to „příhodný okamžik“, tedy že jsem úplně v souladu s ročním kruhem. 

Je na světě něco, nějaký jev, myšlenka, kterou ještě nemáte rozvinutou a nesmírně Vás láká ji jednoho dne pochopit, objasnit, prožít? Něco, o čem si ještě nejste jist a těšíte se, až ve Vás dozraje řešení?
Tak toho je asi tak devadesát devět procent všech jevů. A speciálně v našem zrovna tak bouřlivě se měnícím světě je toho spousta, kde vidím, že se musíme změnit nebo že naše chápání souvislostí je  ještě zcela v plenkách, ale kde ještě vůbec neexistují řešení, a kde tedy to nejdůležitější, co musíme jako první krok udělat, je přiznat si to naše nevědění. A tak „nevím“ je takové mé „slovo roku“. Nevím, ale hledám. 

Inspirují Vás muži v mužských kruzích, přichází se zcela novými myšlenkami? 
Absolutně. Ani tak tím, že by přicházeli s novými „řešeními“, jako že přicházejí, včetně mě samého, s novými otázkami, na které pak společně hledáme buď odpověď, či způsob, jak vydržet to, že na ně ještě žádnou odpověď nemáme. 

Jan Bílý, nar. 1954, emigroval v roce 1976 do Německa a od roku 2002 žije a pracuje opět v České republice. Lektor seminářů osobního rozvoje, systemických konstelací a mužských kruhů.Autor pěti knih (Úžasná síla celku, Láska, vztahy, konstelace, Růže pro Plúta, Co se stalo s Popelkou po svatbě a Kruh mužů) a mnoha článků v médiích a na svém blogu www.janbily.blogspot.com, odkud jsou převzaty i fotografie. 

Knihu Živoucí kruh vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2013.
www.synergiepublishing.com