Kultura21.cz

Vyhazov z práce, dluhy, úmrtí partnera. Pokud nemáte nikoho, kdo by vám v těžké situaci pomohl, od života na ulici vás dělí jen krůček. Přečtěte si rozhovor s Alexandrou Doleželovou. Založila Občanské sdružení Jako doma a už dva roky se ženám bez domova snaží pomoci.

Občanské sdružení Jako doma se zaměřuje na ženy bez domova. Proč právě tato cílová skupina?
Občanské sdružení Jako doma jsem založila společně se svojí kolegyní a kamarádkou Kristýnou Ciprovou. Vedlo nás k tomu několik důvodů. Obě dvě jsme pracovaly ve feministických organizacích, ale trochu nám chybělo zaměření na chudobu žen v České republice. Začaly jsme se tedy tomuto tématu věnovat, zjišťovat si věci, spolupracovat s organizacemi, které se věnují bezdomovectví nebo poskytují služby pro lidi bez domova. Zjistily jsme, že se v tomto sektoru v podstatě zapomíná na ženy. I když existují azylové domy pro ženy, nikdo nezjišťuje potřeby žen, důvody, proč se ocitají bez domova, genderové rozměry bezdomovectví. V podstatě jsme zjistily, že služby reflektují pouze na potřeby mužů. To chceme změnit, a proto jsme založily Jako doma. Pro mě také bylo důležité vytvořit prostor, kde si mohou ženy bez domova posedět, popovídat, dělat, co je baví a co je posílí. To je ještě jedním z cílů do budoucna.

V čem je život žen - bezdomovkyň těžší, než život bezdomovců mužů a proč je potřeba věnovat mu zvláštní péči?
U žen se často setkáváme s takzvaným skrytým bezdomovectvím. Ženy si udržují své sociální vazby, aby se nedostaly na ulici. Přespávají u známých na gauči, někdy zůstávají v partnerském vztahu kvůli bydlení. Pokud už se na ulici dostanou, více se schovávají, aby nebyly vidět. V současné době realizujeme výzkum, který se zaměřuje na ženské bezdomovectví, dělali jsme rozhovory s 50 ženami. Z výzkumu vyplývá, že odlišnost ženského bezdomovectví od mužského je dána zejména zvýšenou zkušeností fyzického, sexuálního a verbálního násilí ze strany mužů, zvýšené zranitelnosti při pobytu na ulici (proto to zmíněné schovávání) a snížené ekonomické síle. Ženy navíc na rozdíl od mužů často nesou břímě péče, či nemožnosti péče o dítě – odebrání dítěte do zařízení péče kvůli špatné sociální situaci. Ženy oddalují moment, kdy vyhledají pomoc a nerady sdílí prostory nízkoprahových zařízení s muži.

Jedním z Vašich cílů je informovat veřejnost a zbavit bezdomovce nežádoucího stigmatu. Jak česká společnost bezdomovkyně podle Vás vnímá?
Na ženy bez domova je nahlíženo s větším despektem než na muže. Pro mnohé představují zklamání z hlediska jejich role: té krásné, čisté, udržující rodinný krb. Ale obecně se společnost kouká na lidi bez domova z vrchu. A my se snažíme ukázat, že bez domova se může ocitnout opravdu každý. Domov můžete ztratit i kvůli jedné nezaplacené pokutě v tramvaji. Lidé si často myslí, že lidé bez domova si „za to mohou sami“. Ženy, se kterými spolupracujeme, se do své těžké situaci dostaly různými způsoby Hrají v tom např. roli dluhy po zemřelém manželovi, ztráta práce, odchod od násilného partnera, neschopnost najít si stabilní bydlení po odchodu z dětského domova, podvod od „přátel“ při výměně bytu apod. Svými aktivitami se snažíme propojovat život lidí bez domova s životy lidí s domovem. Často jsou lidé bez domova odsuzováni, pokud si třeba za ušetřené peníze koupí alkohol, já na to říkám, „a co byste dělali vy, kdybyste byli celou noc (a několik nocí) na ulici?“

Kolik žen už prošlo Vaším sdružením od počátku fungování? Udržujete s nimi stálý kontakt?
V současné době spolupracujeme s asi deseti ženami, které se účastní projektu Kuchařky bez domova. Tyto ženy prošly programem Spolčení, který pomáhá ženám bez domova, aby se z nich staly „odbornice na bezdomovectví“. V podstatě obohacují své znalosti co dělat, když se ocitnete bez domova o odpovědi od různých poradenských center a mohou tak pomoci ženám, které se ocitnou na ulici nebo třeba v azylovém domě nebo noclehárně poprvé a nevědí, jak dál. Také je učíme, jak tyto informace předávat. Tímto programem v současnosti prochází dalších deset žen. Znamená to tedy, že intenzivně spolupracujeme asi s dvaceti ženami.

Zmínila jste projekt "Kuchařky bez domova." Mohla byste stručně popsat, o co se v tomto projektu jedná?
Před tím, než vznikl projekt Kuchařky bez domova jsme si říkali, že existuje mnoho lidí a organizací, kteří vaří pro lidi bez domova, ale proč by lidé bez domova pro sebe nemohli vařit sami? Nebo ještě lépe, proč by nemohli vařit pro veřejnost? V rámci projektu Kuchařky bez domova vaří ženy, které žijí v nestabilním bydlení a jsou v těžké sociální situaci pro veřejnost. Své kuchařské umění představují na různých venkovních akcích – na farmářských trzích, na pražské náplavce, u metra Křižíkova v Karlíně, na různých venkovních festivalech. Cílem projektu je propojení světů žen bez domova a žen s domovem. Mluvit spolu na stánku, zvýšit ženám bez domova sebevědomí, umožnit jim spřátelit se s dalšími ženami a sdílet své zkušenosti. Prodej (za dobrovolný příspěvek) je doplněn výstavou „Můj svět“, kdy ženy bez domova a ženy s domovem dostaly do ruky foťáky a fotily, co je zajímá. Na stánku můžete porovnat, čím se naše světy liší nebo čím jsou si podobné.

Jak na tento projekt reaguje veřejnost?
Já myslím, že velmi dobře. Jsme z toho i překvapeni. Zatím nevím, že by si naše kolegyně-kuchařky stěžovaly na někoho velmi nepříjemného pohrdlivého. Naopak. Máme pocit, že naše kuchyň si získává pravidelné zákazníky a zákaznice – a to např. i proto, že vaříme vegetariánsky nebo vegansky. I od lidí, se kterými se náhodně potkáváme, slyšíme pochvaly a zájem. Myslím si, že se projektu Kuchařky bez domova daří propojit veřejnost s ženami bez domova.

Mohla byste popsat i další projekty sdružení?
Už jsem je myslím částečně zmínila, ale tak jenom malá rekapitulace: provádíme výzkum, který se zaměřuje na bezdomovectví žen – důvody, proč se ženy ocitají bez domova a jaké jsou jejich specifické potřeby. Pokud jde o bezdomovectví a způsoby řešení a prevence, spolupracujeme a pravidelně se setkáváme s odborníky a odbornicemi a hledáme různá řešení, otevíráme nové otázky. Realizujeme kampaň, která se snaží bourat předsudky o bezdomovectví. Pravidelně se se ženami bez domova setkáváme, občas jedeme na víkendový výjezd, kde se mohou nejen něco dozvědět, ale i si odpočinout a zapomenout na své starosti.  Spolupracujeme s ženami bez domova na tom, aby mohly pomáhat dalším ženám ve špatné sociální situaci – tzn. aby mohly poradit ženám, které jsou poprvé v azylovém domě, ženám, které ztratily doklady atp. Čas od času realizujeme dámský filmový klub, teď také připravujeme kurz sebeobrany.

Rok 2013 máme definitivně za sebou... jak byste ho ohodnotila z hlediska fungování sdružení Jako doma? Povedlo se vám v tomto roce něco, na co jste pyšní?
Já osobně beru rok 2013 jako velmi úspěšný. Povedlo se nám udělat z šesti žen „odbornice na bezdomovectví“, je i další intenzivně zapojit do našich aktivit, což jim i nám dělá radost. Projekt Kuchařky bez domova se dostal do povědomí veřejnosti a získává si velké sympatie! Nejvíc jsem pyšná na ženy, se kterými spolupracujeme – jejich radost do vaření, zapojení do našich aktivit a to i v jejich nelehké situaci. Je na nich poznat, že to nevzdaly! 

Co chystáte v roce 2014?
Doufejme, že otevřít kamennou kuchyni, kde by mohly kuchařky bez domova vařit, protože v současné době vaříme v půjčených kuchyních. Do budoucna bychom rádi také otevřeli jídelnu, či bistro.. To je jeden z našich hlavních snů, zatím ale nevíme, zda se v tomto roce povede. Jinak ale určitě budeme rozdávat jídlo v ulicích Prahy, v únoru se na nás můžete těšit na farmářských trzích na Jiřáku nebo u metra Křižíkova. Chystáme cyklus diskuzí, kde se zaměříme na sociální bydlení, zapojení lidí bez domova do prosazování svých práv, bezdomovectví mladých atp. Pro lidi, kteří se věnují bezdomovectví profesně chystáme konferenci o ženském bezdomovectví. A s další skupinou žen pojedeme na víkend mimo Prahu a budeme se s nimi dále stýkat nad tématy, které považují za zásadní! Už se moc těším! 

Více o Občanském sdružení Jako doma najdete na jakodoma.org.