Kultura21.cz

Literární soutěž „Erotické povídky aneb nahota s úsměvem“ pomalu vrcholí! Nyní je na řadě Cena čtenářů, kterou ovlivníte svým hlasováním právě Vy. Po dobu deseti dnů budeme publikovat povídky, které se dostaly do TOP 10 a jakmile budou všechny zveřejněny, započne hlasování. Osmá ...

Martin Benek: Jizva (postpubertální pseudopříběh)

Jsou různé druhy jizev. Jizvy psychické, jizvy fyzické. Jizvy na duši, nebo jizvy na těle. Někdo své jizvy nesnáší, jiný zase zbožňuje a je na ně až přehnaně hrdý. U amazonských domorodců nebo u severoamerických indiánů znamenají jizvy výšku postavení v hierarchii kmene. Platí tam, čím více jizev máš, tím větší jsi bojovník a tím vyšší postavení máš v kmeni.
    Já mam jizvu jen jednu, ale ta stojí za to. Je skrytá pod vrstvou oblečení, v oblastech, které jen tak někdo nevidí…

    Uplynulo už mnoho let od té nečekané události, při které jsem ke své nezvyklé jizvě přišel. Nebylo mi snad ani osmnáct, puberta se mnou ještě lomcovala, když jsem se v jeden víkendový večer vydal dosud jako nezkušený zajíček ulovit nějakou tu roštěnku. Víte co tím myslím. Sehnat si kost, micku, kopretinu, buchtu, krasotinku, prostě osobu opačného pohlaví. Nejlépe stejně nevybouřenou jako já, tím pádem velice ochotnou rozšířit mé (v té době velmi bídné) sexuální zkušenosti.
    Posilněný několika deci toho nejpodřadnějšího krabicového vína jsem mírně nejistým krokem, ale v bojové náladě a s odhodláním, že dnes konečně sbalím nějakou babu na sex, vyrazil na jednu profláklou diskotéku, kde se s oblibou scházeli mí vrstevníci.
    Má bojová nálada gradovala ve chvíli, kdy jsem vcházel do prosklených dveří diskotéky, ale úplně se vytratila při pohledu na nepřeberné množství načančaných, vyfintěných a notně sebevědomých dívek, které mi připadaly jako z jiného světa. Absolutně nedobytné a nedosažitelné!
    V náhlém návalu deprese, tíživých komplexů a propadu sebevědomí jsem zamířil k barovému pultíku. Tam začal utrácet své těžce našetřené úspory za nejrůznější druhy mi známého i neznámého alkoholu. Marně jsem doufal, že takto posilněn se odhodlám nějakou dívčinu aspoň oslovit, když už nic víc… Avšak jediným výsledkem bylo, že mi alkoholem úplně zatuhnul jazyk, a to nemluvím o svém myšlení. Takže když jsem se pokoušel o komunikaci s jednou velmi vnadnou zrzkou, z mých úst se ozvalo jen nesrozumitelné žbleptání a mumlání. Šokovaná rusovláska si asi myslela, že jsem nějaký hluchoněmý utečenec z ústavu pro retardované, protože začala rukama naznačovat, že znakovou řeč neovládá a v téměř panické (nebo spíš panenské) hrůze přede mnou utekla na záchod.
    Naprosto znechucen tímto banálním neúspěchem jsem se dále o nic nepokoušel, jen stál u baru, zarytě mlčel a klátil se do rytmu hudby sem a tam, jako strom ve vichřici. Ale aspoň jsem stačil u této velice „zajímavé“ činnosti, při které jsem se bavil jako zaživa pohřbený důchodce, trochu vystřízlivět…
    Z ponurých myšlenek, kdy jsem v duchu vypočítával, kolika způsoby bych se v současné chvíli mohl sprovodit ze světa (napočítal jsem jich úctyhodných devadesát dva, a to jsem tam nezapočítal oběšení na tkaničkách od bot, jelikož bylo v tu dobu léto a já měl sandály), mě vytrhla něčí ruka, která nečekaně přistála na mém pozadí. Rozhořčeně jsem se otočil v domnění, že mě chce dostat nějaký přihřátý páprda, co si tuhle diskotéku spletl s gay klubem (který byl naproti). Avšak k mému obrovskému překvapení jsem koukal do průzračně modrých a až neskutečně krásných očí přitažlivé blondýnky, která s úsměvem pozorovala, jak měním barvy jako chameleón. Z počáteční nasupené růžové jsem přešel do smrtelně bledé a následovně v mém obličeji vybuchla ohnivě rudá, to když jsem se začal až dětinsky stydět a cudně klopit oči.

    „Ahoj, já jsem Iveta. A ty?“ oslovilo mě to božské stvoření.
    „Ah… oj, “ řekl jsem na oplátku. „Ma… Ma… Ma… těj, jsem já… se jmenuju Matěj…“ vykoktal jsem s obtížemi a najednou dostal obrovskou chuť stát se neviditelným, zmizet, rozplynout se jako pára nad hrncem…
    Ruka Ivety pořád zůstávala na tom samém místě, na mém zpoceném zadku!
    „Máš moc hezký zadeček, asi hodně sportuješ, že?“ řekla Iveta a pozorovala mě zpod dlouhých řas lišáckým pohledem a několikrát mě po mých sedacích partiích dlouze pohladila.
    „U… ufff…“ Málem se mi z toho protočily panenky.
    „Cos říkal?“
    „Joo… o, sportu… ju,“ zablekotal jsem a na čele mi vyrazil studený pot, přesto jsem se cítil jako přetopený parní kotel - těsně před výbuchem.
     „Opravdu to jde poznat. Jsi celý takový hezky urostlý,“ prohodila a začala mi přejíždět po prsou, taky zkoumala mé svaly na rukou. To už jsem byl na pokraji mdlob…
    „Půjdeme si na chvíli zatančit, Matěji?“ zachránila mě touhle otázkou Iveta.
    Jen jsem zuřivě potřásl hlavou na souhlas, až jsem si úplně rozcuchal svůj pečlivě načesaný účes, a pak doslova vběhnul na taneční parket, div jsem neporazil několik spokojeně tančících párů. Tam jsem se začal svíjet a natřásat jako těžce raněný nosorožec. Iveta mě beze spěchu následovala krokem vyškolené modelky a pobaveně sledovala můj pokus o tanec. Krásně se u toho vlnila s mírným odstupem ode mě, aby náhodou při mém divokém křepčení, při kterém jsem kolem sebe mával rukama tak zběsile, že jsem připomínal větrný mlýn při uragánu, nepřišla k úrazu.
    Takhle jsme tančili asi půl hodiny. Pot ze mě stříkal na všechny strany, můj tanec stále vypadal, jako by mě postihla série epileptických záchvatů, ale Iveta se vůbec netvářila, že by jí to vadilo. Spíš naopak. A když přišly na řadu ploužáky, vášnivě se přitiskla na mé skrz na skrz propocené tričko.
    „Líbíš se mi. Moc,“ špitla mi do ucha smyslným hlasem! Místo aby mi z té věty vyrostlo sebevědomí až na vrcholek Kilimandžára, propadnul jsem panice.
    „Ty… ty… ty… mi ta… taky,“ vydoloval jsem ze sebe z posledních sil a cítil se, jako bych zrovna porodil čtyřčata.
    „Takhle koktáš odmalička?“ zajímala se Iveta.
    „Ne… ne… ne, já vlastně vůbec normálně neko… ko… ko… koktám…“
    Už jsem to nevydržel. Bleskově jsem se otočil a šíleným sprintem zamířil k baru, kde jsem si u barmana rázně objednal dvojitého panáka toho nejsilnějšího pití, co tady prodávali. Barman naštěstí vytušil, že na tomhle drinku závisí celý můj mladý život (no spíše asi jen osud tohohle večera). Tak vůbec neotálel, na nic se neptal a rychle mi naplnil panáka první a poslední záchrany, kterého jsem bez otálení vyprázdnil až do dna. Hned na to mě zachvátil pocit, že budu chrlit oheň, ale i tak jsem si hned poručil repete a alkohol do sebe znovu kopnul tak razantně, div jsem neprokousnul skleničku.
    Zatím se za mnou skrz dav lidí, kterým jsem já prosvištěl jako vítr, protlačila Iveta. „Stalo se ti něco?“ zeptala se zmateně.
    „Ne, ne, ne… vůbec nic,“ řekl jsem a s uspokojením vychutnával pocit, jak mi alkohol propaluje vnitřnosti a zároveň, jak se mi v žilách rozlévá teplé uklidnění i pohoda. S nadšením jsem pozoroval, že se ze mě stává úplně jiný člověk. Sebevědomý, uvolněný a k tomu stačilo jen několik panáků… luštil jsem na etiketě láhve, co jsem to vlastně tak bleskově nasosal… několik panáků Absinthu… Ufff!
    „Co kdybychom jeli ke mně, Iveto?“ prohodil jsem se světáckým výrazem v obličeji. Sám překvapený, jak snadno a bez problémů jsem tuhle větu vyslovil (a málem se začal kolem sebe rozhlížet, jestli to řekla opravdu má ústa, ne někoho vedle). Za střízlivého stavu by mě tohle ani nenapadlo, natož abych něco TAKOVÉHO vyslovil!
    „Ano, klidně, jsem moc ráda, že jsi to navrhnul. Už jsem o tom samém taky uvažovala!“ odpověděla bez váhání Iveta a já i přes svou současnou „světáckou“ náladu několikrát nasucho polknul, až mi ohryzek zatančil rokenrol…
    „Ale ty bydlíš sám?“ dodala.
    V duchu jsem zaklel jako pravý putykový povaleč. V celé té mé alkoholové rozjařenosti mi nedošlo, že v rodinném baráčku, který je odmalička mým domovem, bydlím s otcem, matkou a s čipernou babičkou.  
    Pár sekund jsem se snažil přemýšlet, ale v tu chvíli myšlení nesnesitelně bolelo, tak jsem jen mávnul rukou a konstatoval: „Nějak to uděláme!“
    A tak se jelo ke mně.

    Na taxíka jsem už neměl. Poslední peníze jsem utratil za panáky Absinthu. A to mi ještě nějaké drobné musela půjčit (trochu kysele se tvářící) Iveta. A jelikož jsem bydlel až na druhé straně města, museli jsme jít na tramvaj, kterou se pak málem hodinu trmáceli noční Ostravou. To mělo bohužel za následek, že ze mě začal vyprchávat pracně nashromážděný alkohol, dostavovala se nepříjemná kocovina a hlavně se vracela moje obvyklá nejistota při komunikaci s krásnými dívkami. Iveta však naštěstí obstarávala málem všechnu konverzaci. Buď sólovým monologem, nebo jen stačilo, když jsem ze sebe občas vypáčil nějakou jednoslabičnou odpověď na její všetečné otázky.
    Když jsem otevíral branku u našeho rodinného domku, byl jsem tak nervózní, že jsem se málem nestrefil do klíčové dírky, ještě horší to bylo u vchodových dveří. Otevřít je mi zabralo několik minut a Iveta se už klepala zimou a neskrývala podrážděnost.
    Tak a co teď, řekl jsem si, když jsme zůstali stát v předsíni. Přímo naproti nám, na konci předsíně, byly zavřené dveře bytu babičky. Vlevo po schodech nahoru se šlo do patra, kde spali mí rodiče. Můj „dětský“ pokoj, jak se mu ještě pořád říkalo, byl strategicky umístěný hned vedle jejich ložnice - aby mě matka měla pod stálou kontrolou, jak s oblibou připomínala. Bohužel, skrz můj pokoj se procházelo právě do ložnice mých rodičů, takže tam jsem Ivetu v žádném případě vzít nemohl… Přemýšlel jsem, že jí zavedu do sklepa, ale romantika sexuálního styku na plesnivé, špinavé podlaze, mezi zrezavělými motyčkami a hráběmi, mě moc nelákala. A předpokládal jsem, že ani Iveta by to neohodnotila jako nejgeniálnější nápad.
    Znovu se mnou začala cloumat panika. Jsem doma s dívkou svých snů, která je tak krásná, až se tají dech, vyloženě touží si se mnou užít, a já jí musím říct, že prostě není KDE se oddat společným milostným radovánkám!
    Katastrofa! Konec mého mladého života! Už jsem zase aktivně přemýšlel o sebevraždě…
    Ale Iveta jen s pobaveným úsměvem sledovala mé rozpaky a najednou se začala pomalu svlékat!
    Cože? V předsíni? Blesklo mi hlavou. Že bychom to dělali v předsíni?
    „A…a…ale to tady nemůžeme,“ zasípal jsem sotva slyšitelně.
    „A proč bychom nemohli?“ kontrovala otázkou Iveta, sundala si tričko, pod kterým už neměla vůbec nic, a odhalila tak svá až nečekaně velká, pevná ňadra. Polknul jsem imaginární slinu, protože mi v krku úplně vyschlo. Zuby mi začaly nekontrolovatelně jektat jako při zimnici, ale přitom jsem byl od hlavy k patě zpocený jak Eskymák v sauně. Šilhal jsem na Ivetina opálená prsa (určitě se pravidelně opalovala nahoře bez) a slintal nad jejími světle hnědými, vzrušeně stojícími bradavkami. V duchu jsem se snažil povzbudit a domluvit si - Iveta přece není moje první holka (jednu jsem už měl…)! Tak proč jsem, krucinál, tak nervózní?!
    Najednou se za dveřmi naproti ozvalo zaskřípání a tlumený zvuk kroků, což mě ihned vytrhlo z těžké vnitřní sebekritiky. Vypadalo to, že babička jde ulehčit svému přeplněnému močovému měchýři. A taky že jo. Po chvíli následovalo spláchnutí a po pár minutách zase spokojené chrápání za stěnou.
    Tohle všechno, co jsem já svými nastraženými smysly až bolestně vnímal, Iveta naprosto ignorovala a systematicky nás oba svlíkala. Najednou jsem zjistil, že jsem úplně nahý, ona je jen v kalhotkách a jakoby uprostřed všeho, jako stožár vysokého napětí, stojí můj vzrušený úd.
    Šokovalo mě to tak, že jsem zapomněl dýchat, a když mi došlo, že se bez toho neobejdu, byl jsem napolo udušený. Zakuckal jsem se a jen vytřeštěně sledoval, jak Iveta bere můj ztopořený penis do svých krásných úst, začíná ho laskat jazýčkem, pracovat na něm rty a pomalu stahovat předkožku nahoru a dolů… Kdybych mohl, řval bych vzrušením na celé kolo, ale pořád jsem si moc dobře uvědomoval, že jsme v naší předsíni - že se najednou můžou otevřít dveře, babička může vyjuknout ze svého bytu a spatřit Ivetu jak…
    A dveře se otevřely! Ne však dveře, za kterými bydlela má čiperná babička, ale dveře rovnou před námi. Ty venkovní.
    Celý ten nečekaný sběh událostí mi přímo vygumoval z hlavy fakt, že má matka pracuje na směny a zrovna dnes má noční, z které se k ránu vrací zpátky domů!
    „Ahoj mami,“ špitnul jsem s hlavou Ivety mezi svýma nohama.
    „Co to má, ksakru, být?!?“ zaječela matka.
    A pak už jsem ječel jen já. A to čím dál vyšším hlasem. To když si Iveta s mým stále dokonale ztopořeným přirozením v ústech konečně všimla mé na prahu stojící matky - lekla se a nekontrolovatelně při tom skousla zuby!!!

    Sanitka přijela asi za dvacet minut, moc si z těch chvilek (raději) nepamatuji, ale tuším, že jsem ještě pořád ječel.
    Můj jekot a nečekaný příjezd sanitky i v tuto brzkou ranní hodinu dokonale zburcoval a přilákal několik sousedů bydlících kolem, kteří začali vybíhat na ulici. A samozřejmě si nemohli nechat ujít moment, kdy mě saniťáci vynášeli na nosítkách ven z našeho baráku a já měl jen kus zkrvaveného ručníku mezi nohama (to byste nevěřili, jak ty intimní partie dovedou krvácet). Sousedi si neodpustili nezbytné kontrolní otázky, které má matka až nepříjemně ochotně zodpovídala, za což jsem jí byl opravdu „vděčný“. A jak jsem se pak dozvěděl, následující měsíc jsem byl suverénně na vrcholu žebříčku nejvíce probíraných osobností v okolí mého bydliště! Ke všemu se probudila i má agilní bábinka a neustále projevovala touhu jet se mnou v sanitce do nemocnice a držet mě za ruku (i někde jinde). To Iveta neprojevila touhu vůbec žádnou a urychleně se zdekovala.
    Touhu neprojevila ani za několik týdnů, kdy jsme se náhodou setkali - naopak, dost razantně mě ignorovala. No, ani jsem se ji moc nedivil…!

    V nemocnici mou mužskou chloubu vyspravili několika stehy, a i když jsem pak chodil s nohama od sebe jako vysloužilý kovboj, chtěl jsem ihned odjet domů. Ale doktoři byli proti, že si mě v nemocnici nechají pár dnů na pozorování, kdyby náhodou došlo k nějakým komplikacím, infekci, nebo k něčemu podobnému. Takže jsem ke všemu utržil i nějaké ty jizvy na duši, to když se na mě chodili koukat doktoři, doktorky a bohužel i sestřičky z celé nemocnice a všichni s přehnanou pečlivostí kontrolovali, jestli se má rána dobře hojí. Vzhledem k mé vrozené stydlivosti a také k naprosté neochotě ukazovat své intimní partie cizím lidem to byly velmi traumatické dny pobytu v nemocnici…
     
    Je sice pravda, že psychické jizvy se mi už dávno, téměř neznatelně zacelily a já se teď celé té své postpubertální události jen směji, ale vypadá to, že jizva z mého penisu asi nikdy nezmizí.
    Jizva ve tvaru dívčích zubů!

Zdroj foto: goodwp.com