Literární soutěž - Martin Benek: Miláček

Literární soutěž „Erotické povídky aneb nahota s úsměvem“ pomalu vrcholí! Nyní je na řadě Cena čtenářů, kterou ovlivníte svým hlasováním právě Vy. Po dobu deseti dnů budeme publikovat povídky, které se dostaly do TOP 10 a jakmile budou všechny zveřejněny, započne hlasování. Desátá a zároveň poslední ...

Martin Benek: Miláček

   Ráno. Další ráno. Kolikáté už, po té noci? Nesmím spát! Svaly mám ztuhlé, oči mě štípou, v krku se mi posmívají pidižvíci bacilové a s chutí koušou do mých už tak opotřebovaných, zarudlých mandlí.
   Snažím si urovnat myšlenky, které v mém zmateném mozečku ještě zbyly.
   Sakra, odporné ráno, kolikáté už, po té divné noci?
   Ha, podařilo se mi na pár vteřinek zachytit za ocásek rozjuchanou myšlenku. Proboha, tak přece je to pravda! Nebo ne? Zase si nemohu vzpomenout. Myšlení, vzpomínání, to všechno strašně bolí. Tisíce tenoučkých jehliček bodá do mé hlavy. Klid, hlavně klid!
   Musím vstát. Jak naivní je to myšlenka. Nohy bolí, neposlouchají, snad stávkují a ani se jim nemohu divit. To, co vytrpěly v posledních dnech - či týdnech? Kašlu na to, koho to zajímá, jaká doba uplynula od té divné… Hurá, jedna noha je už zpod peřiny venku. Byl to ale výkon! Ještě druhou, ták, a teď se postavit. Jejda, v těch kloubech to praská, potřebovaly by promazat. Príma fórek, promazat bych potřeboval celé své zbídačené tělíčko. Trošku se pohnu a už mi kosti chrastí jak smrtce s kosou - a stejně si pro mě za chvíli ta potvora přijde! Škytám námahou, když vzpomínám, kde jsem se takhle zřídil. Ne, nejde to!
   Bác! Zatracená židle, schválně se mi postaví do cesty, když se snažím došourat do koupelny. Sláva, vidím už na jedno oko, ale na to druhé budu asi muset použít otvírák na konzervy. Nakloním se do koupelny: NÉÉÉÉ, neubližujte mi, vezměte si, co chcete, jen mi prosím neubližujte, hystericky křičím na osobu, co stojí proti mně. Zaostřím své opuchlé oči (to druhé už poslechlo a po dlouhém přemlouvání se otevřelo). To snad ne, nadávám si do různých nesympatických zvířátek, vždyť polekaně hledím na svůj vlastní obraz v zrcadle! …v zrcadle? Ale to snad ani nejsem já, proběhne mi hlavou. Krutá realita zrcadla však potvrzuje, že vyzáblá tvář s vystouplými lícními kostmi, co hladově trčí do okolí, pokrytá pichlavým strništěm slepených vousů, je přece jen má!
   Kdo mě takhle zřídil? Kdo?! Co?!? Žádná odpověď. Jen pichlavá bolest v hlavě (a rozkroku).
   Stále na sebe upřeně hledím do zrcadla a zkoumám zbytek svého těla. Klíční kosti se mi vysmívají svou vystouplostí, mít trsátko, hned bych mohl zabrnkat nějakou hitovku na svá ubohá žebra. Ještě že mám na nohou pyžamové kalhoty, neodvážím se pod ně kouknout. Pálivá bolest tam uprostřed mi ihned zachytila ruku při pokusu odlehčit svému přeplněnému močovému měchýři. To musela být hrůza, kde jsem k tomu přišel? Kde? S kým? S kterou?
   Drž hubu (nebo spíš své myšlenky), říkám si v duchu. Uklidni se, uprav se, pokus se dostat do použitelného stavu…!
   Pomalinku na tom začínám pracovat. Umýt se, oholit, učesat a obléct. Snad žaludek nebude mít nic proti, když ho trošku zaplním. Urputně do sebe tlačím chleba s něčím bělavým (snad to byl sýr). Fajn, zatím to jde bez problémů.
   Trochu jsem uklidil, pomyl nádobí - nic nerozbil a zalil květiny. Nebo spíš jejich seschlé zbytky. Strašná únava postupně prchá z mého těla jak bublinky z limonády. Výborně. Sednu na svoje rozvrzané křesílko a pustím si do ušních bubínků pár hopsavých decibelů. Pohvizduji si do taktu a jen tak mimochodem (nenápadně) zkouším najít ve své zmatené hlavince nějaké vzpomínky na tu podivnou noc…

alt

Usnul jsem? Asi jo. Ten šlofík se mi nějak protáhl, venku se už stmívá. Aúúú, zase ta pálivá bolest! Do hajzlu, to je hnus!
Teď by bodl pořádný koflík horkého kafíčka. Snad se v té zatracené díře - pardon, v mém krásném bytečku, trocha kafe najde. Pročesávám okolí jako americký voják vietnamskou trávu. Žádné kafe. Jen balíček zvlhlého čaje. Luštím nápis na balíčku: bylinný. No, risknu to, otrava čajem by pro mě byla příjemná smrt. Co to plácám?! V hlavě mi zase začíná hučet jako ve zkratovaném větráku…

   Voda na čaj se už dávno všechna vyvařila. Jak dlouho jsem zase spal (teda spíše byl v bezvědomí)?!? Venku je už tma jako v pytli. Tma jako v pytli - to s oblibou říkávala má snad stoletá prababička. Vzpomínky! Zase ta pichlavá bolest v hlavě (a rozkroku).
   Znovu stavím vodu na čaj.
   Kouknu se na chvilinku na televizi, co tam dnes zase dávají za nesmysly. Blik! Otočím vypínačem. Ten čaj je odporný. Po pár doušcích a zvednutí žaludku ho odložím. Nakopnu telku - můj nový systém přepínání programů - a zuřivě hledím na jednu z těch báječně přiblbých reklam na dámské vložky. Crrrn, lekám se! Crrrn, odporný zvuk! Crrrn, do prdele, co se děje? Crrrn, aha, telefon, a na drátě matka. Ano mami, ne mami, jasně mami, tak čau mami. Má starost, prý jsem se přes měsíc neozval. Nepamatuji si to, mami, víš?!
   Koukám do TV programu. Fajn, nějaký krvák ve 23.30, aspoň se pořádně zasměju! Čas plyne, chroupám sto tisíc let staré sušenky a hledím na televizi, opravdu bohatá náplň mého mladého života. Mladého? Cítím se jak plesnivý dědek. Jako by ze mě někdo neustále vysával život.
   Zase ta pitomá reklama, co ji tam pořád strkají?
   Do hajzlu… CO JE TO?!?
   Polekaně hledím do okna - SVĚTLO, do očí mi řeže oslepující světlo! Spadlo mi slunce na zahradu nebo co se to vlastně děje? A najednou zase tma. Oslnivé světlo zhaslo jak vypnuté vypínačem. Dostávám strach. V TV zrovna nezničitelný vrahoun seká údy i hlavinky několika nedůležitým statistům. Teď se těm televizním nesmyslům nesměju tak jako obvykle. Cítím, jak mi strašně drkotají zuby. Co to zase bylo? Podezřelý zvuk ze zahrady. Všechno je mi nějak povědomé, kdy jsem to už zažil?
   Musím se ozbrojit - blýskne mi hlavou myšlenka jak aktivní stroboskop na disce! Utíkám do kuchyně, ve skutečnosti se ploužím jako lenochod a poslouchám chrastivou hudbu svých kostí. V dřezu je nuž s ostrou čepelí, zapatlaný zaschlou jahodovou marmeládou. Odhodlaně stisknu jeho rukojeť a čekám. Nic. Všude hrobové ticho. Doslova.
   Ne! Zase se mi dělá mdlo…
   Zvuk ze zahrady - ten mě teda bleskurychle vyléčil z té zatracené mdloby! Udělám pár kroků k venkovním dveřím. Mám? Sáhnu na kliku, srdce mi buší někde v krku, hlasitě polykám, abych ho zase dostal na správné místo. Další zvuk a srdce se mi stěhuje do kalhot. Pomalu mačkám kliku. Vždyť jsem přece zamykal, tak jak to, že je teď otevřeno? Jeden schod, druhý, PRÁSK!
   Ležím s nosem zabořeným ve vlhké trávě a zanadávám jako putykový povaleč. Ze schodů jsem naposledy spadl v šesti letech, tak proč zrovna dnes? Nůž, má jediná ochrana, zapadl někde do hustého křoví vedle mě. Bojím se podívat před sebe. Pomalinku zvedám hlavu. Proboha! Můj mozek nechce uvěřit tomu, co vidí oči. Začínám vnímat bolest v mém pádem pohmožděném těle a v hlavě mi bublají myšlenky jak láva v nitru sopky…
   CO JE TO?
   Přede mnou září obrovská koule měnící barvy jak neóny v Las Vegas. Snažím se uvažovat logicky - UFO? Tolik jsem o tom jako malý četl. Bylo to pro mě opravdu vzrušující téma, které enormně dráždilo mojí představivost. Všude jsem kreslil mezigalaktické létající objekty a na písemku z matiky stvořil učitelce místo výpočtů slušivého ufounka s tykadélky a jedním očíčkem. Konec legrace, tohle je realita! Obrovská, blikající koule! Svou tenkou nití mě protkává panický strach, ale někde uvnitř mi hlodá otázka jak drzá myška v přeplněné spíži: kdy už jsem to zažil? Kdy? TAK KDY?!? Z té otázky se mi dělá šoufl…
   Koule se najednou začíná měnit. Jakoby otvírat. Panebože, proč zrovna já?! Ne, nechoď ke mně! Křičím jak šílený, snažím se utéct, ale nohy si zase vzaly dovolenou. Jako by mi zakořenily, pevně vrostly do země.
   Už je blízko, cítím její cizí dech.
   Ona? Je to žena? Vypadá tak. Začínám si vzpomínat, vystoupila z té koule? Ano! Nejsem schopný ji dokonale popsat - dokonale popsat její dokonalost! Jen že na jejím štíhlém, blankytně modrém těle hrdě vystupují tři veliká, špičatá ňadra, pod nimi se skví temný důlek pupíku a pod ním, pod ním je…VZPOMÍNÁM SI! Dočasná amnézie mě opouští jako mávnutím kouzelného proutku.
   Tak proto jsem tak zničený!
   Zašvitoří něco tenounkým hláskem. Začíná mi běhat mráz po zádech. A ona se blíží a blíží, vpíjí se do mě celým svým neznámým já.
        Jsem v transu. Je to nekonečná rozkoš. Intergalaktický sex, ta myšlenka mi hypnoticky pulzuje ve spáncích. Opravdu se tohle děje, nebo se mi to jen zdá? Pomalu se propadám do nekonečných hlubin podivné rozkoše, kterou mi tato bytost přináší. Mé myšlení zahaluje sladký opar vášně. Z jejího něžného švitoření vynikne jediné slovo, které mi něco připomíná. A to slovo zní: MILÁČKU!
Ach, zase ta (příjemně) pálivá bolest v rozkroku…