Kultura21.cz

Petra Klabouchová pochází z jihočeského Husince, kde to odjakživa přálo revolučním myšlenkám. Po studiu novinařiny a psychologie na Masarykově univerzitě v Brně se začala věnovat psaní. Literární talent rozvinula jako manažerka rockových kapel během cestování po Evropě i USA. Tato divoká a hlasitá léta zachytila v knize Na plný koule. Její literární repertoár zahrnuje také zábavné a dětem přístupné Upíří storky, pohled do osmdesátých let Poslední kubánské pomeranče, exkurzi k odkazu starověkého Egypta Podvod zlatého faraona i psychologický krimi thriller Anglická zahrada.

Nejvýrazněji na sebe upozornila detektivkou Prameny Vltavy o zlu vyvěrajícím z hlubin spisovatelčina rodného kraje. O zločinu zahaleném desetiletími mlčení vypráví i v knize U severní zdi. Jejím posledním počinem je titul Muž z Brna.

Na úvod se zeptám, jak jste prožívala vyhlášení cen Magnesia Litera? A co pro vás samotná nominace znamená?

Bylo to moc fajn, nečekané ocenění a najednou spousta pozornosti pro všechny mé knížky, takže velké díky. Na druhou stranu, nejsem zvyklá na kamery a mikrofony, radši píšu někde o samotě, prostě introvert, a po vyhlášení výsledků už jsem byla vyždímaná jako kapesník.

Tento rozhovor se týká knihy Muž z Brna, tak by mě moc zajímalo, co se vám vybaví, když se řekne Brno?

Brno to je velký kus mého života. Studentská léta, přátelé a první roky i kroky mládí. Končily devadesátky a Brno žilo. Divně, jinak, ale krásně šíleně.

V knize se objevuje hned několik titulků z článků na serveru Brněnská Drbna. Vzpomenete si na nějaký, který můžete prozradit našim čtenářům?

Knížka vznikala právě kolem těch bláznivých článků o těžko uvěřitelných kriminálních činech a přestupcích, kterými Brněnská Drbna pravidelně baví zbytek republiky. Jen jsem je pospojovala do jednoho příběhu. Takže nahé štěkající ženy s pocitem, že na ně útočí slimáci, prchající a kopající pštros nebo muž zamotaný do ostnatého drátu jako larva motýla tak, že musí být vysvobozen policisty s nůžkami na plech.

A co vás vlastně vedlo k vytvoření postavy muže z Brna a jeho unikátního týmu? Bylo kromě výše zmíněných článků něco, co vás inspirovalo?

Chtěla jsem pro změnu napsat něco veselého. A když se svým partnerem, Italem z Benátek, který ale v Brně kdysi dávno studoval češtinu (což už je samo o sobě komediální spojení), objíždíme literární besedy, stačí, aby řekl Brno, přidal pár svých vzpomínek a lidi se smějí. Prostě Brno a zdejší historky mají všude rádi. I když to třeba nepřiznají. Fiktivní rivalita mezi Brnem a Prahou baví obě dvě strany, je to takovéto škádlení mezi sourozenci.

Zaujala mě i vaše práce s křestními jmény, především jejich originalita. Měla jste je dopředu promyšlené, nebo vznikaly až takzvaně za pochodu?

Ona ta jména nejsou plodem mé fantazie. Jejich majitelé chodí mezi námi. Vytáhla jsem je ze svých novinářských vzpomínek. Major Vítámvás, Píč, Lobo nebo Palermo Rolex Lakatoš skutečně existují. Stejně jako postavy, kterým jsem jejich jména přišila.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Pobavte se u knihy Muž z Brna

Kdo by si podle vás měl Muže z Brna přečíst? Komu podle vás rozhodně sedne? A napadá vás i někdo, kdo by se měl knize spíše vyhnout?

Muž z Brna je čistokrevná oddechovka. Když se prostě chcete pobavit, vypnout a zasmát se. Sedne těm, co se neurazí, co v ní nebudou hledat velký intelektuální obsah a humor berou jako prostor, kde je všechno dovoleno. Nestydí se smát vtipům, které nejsou zrovna politicky korektní. V knížce jsem urazila vlastně úplně všechny, Brňáky i Pražáky, minority i majority, mělo by to být vyrovnané. A vyhnout by se Muži z Brna měl čtenář rýpal, všehověd, zachránce světové morálky a morous bez schopnosti nadhledu a ironie.

Mě čtení moc bavilo a hodně jsem se smála, ale s humorem je to obecně složité a dost individuální. Jak jste k tomu přistupovala? A myslela jste na to vůbec?

Píšu různé žánry. Historické thrillery z našich bolavých dějin, horor i humor. A myslím, že právě horor a humor mají hodně společného. Musí narazit na chytrého čtenáře, který jim dá šanci. Kdo se bude chtít bát nebo bavit a nepřistoupí ke knížce už s tím, že „tomuhle já nevěřím“ nebo „ach jo, to je tak trapné, pod moji úroveň“. Prostě být znovu dětmi, bát se a smát se bez přetvářky. Humoristika je brána jako jakýsi podřadný žánr, přitom rozesmát čtenáře, je mnohem těžší než rozbrečet. Já knížku psala tak, jak mě bavila. Takže ať ji čte ten, koho bude bavit taky.

Nedávno jsem dočetla vaši starší knihu Na plný koule, kde prozrazujete, že jste psala ve volných chvílích. Kdy tedy vznikala tato kniha?

I Muž z Brna vznikal v mezičase. Já to jinak neumím. Když mě posadíte k psacímu stolu, dáte přede mě klávesnici a řeknete „piš!“, tak ze sebe nedostanu ani slovo. Neumím psát na čas nebo na zakázku. Píšu, když si ukradnu chvilku, třeba někde v zákulisí rockového koncertu, které organizuju, na bubenické stoličce nebo v karavanu na turné. Potřebuju chaos.

Většina vašich knih je vážnějšího rázu, tak máte to tak, že jste si tímto titulem odpočinula od vážnějších témat? Jak to máte s takovým vyvažováním?

Když píšu smutné knihy o naší ještě smutnější nedávné historii, není to vždycky jednoduché. Člověk to s postavami prožívá, vstoupí mu do hlavy i do duše, obzvlášť, když čte jejich krvavé osudy ze skutečných motáků, deníků nebo soudních spisů. Potřebuju to rozříznout a jít spát s pokud možno čistou hlavou. Takže vždycky píšu kousek těch těžkých témat, a pak si dám jednu kapitolu humoristické knížky. Aby ten den končil veseleji.

A co čtení ve volném čase? Stíháte to a po čem saháte? Doporučte něco našim čtenářům.

Čtu ráda, aspoň jednu knížku týdně. Po tom, co jsem za Covidu vyhodila televizi, najednou zbývá spousta času. A čtu všechno, jsem taková literární bulimička, která místo lednice otevře knihovnu a nacpe do sebe všechno, co najde. Posledně mě hodně zasáhla knížka Žít dál od Narine Abgarjan (život obyčejných lidí ve válce Náhorního Karabachu, poeticky smutné čtení, co ale dává obrovskou sílu do života), Legendy od Oldřicha Suchého (trochu antické tragédie, trochu fantasy a spousta krásného jazyka) nebo moc dobře psané horory z českých krajů od Kateřiny Surmanové.

Na závěr nám prozraďte, jaké máte další literární plány? Můžeme se opět na něco těšit?

Těch knížek čekajících na vydání už mám několik. Příští rok to bude další šumavský horor o jedné velké přírodní i lidské tragédii tamních hor.

Za pár týdnů vychází v nakladatelství Host sbírka Sudety: Ztracený ráj, kde mám také svoji povídku. Příběhy tohoto kraje z dob dávno před tím, než se všechno pokazilo. Krásné, pozitivní vzpomínky na časy, kdy tam válka, nenávist a národnost byly ještě cizími slovy.

No a na podzim vyjde můj letošní nový román. Ještě nemá odklepnutý oficiální název. Vracím se v něm na Pankrác, do tamní sekyrárny a cel smrti. Přes více než 6000 skutečných motáků lidí odsouzených k smrti jsem chtěla vyprávět příběhy našich zapomenutých hrdinů a hrdinek. O jejich přátelství, láskách a posledních dnech za mřížemi. Možná i s troškou humoru, protože takoví byli i oni. Smějící se bestie.

Děkuji moc za rozhovor!

Zdroj foto: Irena Karpíšková