Kultura21.cz

Jindřich Šídlo je novinář, moderátor a scenárista. Devět let (1992‒2001) strávil v týdeníku Respekt, pracoval jako reportér v deníku MF DNES a řídil domácí zpravodajství v Hospodářských novinách a České televizi. Od roku 2016 působí jako komentátor v redakci Seznam Zprávy, kde uvádí satirické pořady Šťastné pondělí a Šťastný podcast. Od roku 2021 je také spoluautorem podcastu Dobrovský & Šídlo. V roce 2007 získal Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2013 pak Novinářskou cenu za nejlepší komentář. Za svůj pořad Šťastné pondělí obdržel v roce 2018 dvě ocenění Křišťálová lupa.

Vítám vás u našeho rozhovoru a na úvod se zeptám, jak se máte a co vám v těchto dnech dělá radost?

Díky za optání, mám se fajn. Radost mi dělá spousta věcí – nejspolehlivěji moje tři dcery a rodina, ale i třeba kolegové a kolegyně v produkcích Štastného pondělí a podcastu Dobrovský&Šídlo. A radost mi samozřejmě udělala i naše knížka s Michaelem Rozsypalem.

Rozhovor se týká právě vaší nové knihy Já si to všechno pamatuju, tak mi prozraďte, kdy se zrodila myšlenka napsat knížku? Vzešla od vás?

Mám sice velké ego, ale abych si myslel, že by bylo zajímavé, kdyby se mnou vyšla knížka rozhovorů, to zase ne. S nápadem přišel Michael, s nímž se léta známe z médií. Ale nezastírám, že mě to potěšilo a v podstatě okamžitě jsem souhlasil.

Proč má titul zrovna takový název? K čemu odkazuje? A bylo i něco, co jste si už moc nepamatoval a musel takzvaně lovit z hlavy?

Pyšním se – asi ne úplně neoprávněně - že si opravdu hodně věcí pamatuju. Doufám, že i v souvislostech. Je ale taky pravda, že se to týká spíš událostí roku 1994, než toho, co jsem kde slíbil minulý týden. A přiznávám, že jsem některá fakta a data raději ověřoval. Většinou jsem si dal za pravdu, že si to opravdu ještě všechno pamatuju.

A je i nějaká věc, situace nebo vzpomínka, kterou byste raději zapomněl?

Těch je samozřejmě spousta. Ještě radši bych byl, kdyby se některé věci nestaly. Ale i o takových v knížce mluvíme, protože na ně zapomenout nelze a není možné je jen vytěsňovat. Některé věci se asi musejí prožít a třeba si po čase říct, co z nich v člověku zůstalo.

Jedná se o knihu ve formě rozhovoru s Michaelem Rozsypalem. Byla nějaká otázka, která vás překvapila, nebo vám dala zabrat?

Nemyslím, že by mě něco úplně šokovalo, ale přiznám se – abych navázal na jednu z vašich předchozích otázek – že jsem třeba opravdu netušil, kolik textů jsem napsal pro týdeník Respekt.

Když jsme u toho, co pro vás bylo při práci na knize nejtěžší?

Upřímně řečeno asi editování, o které jsme se ale dělili s Michaelem a Adélou Tošovskou, které tímto ještě moc děkuju. Když na něco vzpomínám, mám tendenci být epicky rozmáchlý, často neudržím myšlenku a celé se to pak rozbíhá do příliš mnoha světových stran. Když to někomu vyprávím ve společnosti nebo v podcastu, dá se to asi vydržet, jako psaný text je to dost nesnesitelné. Bylo na to tom v tomhle směru dost práce.

Pomáhalo vám při práci na knize to, že jste novinář? A nebylo to spíše například při rozhovoru na obtíž?

Myslím, že to spíš pomohlo, dělal jsem v životě spoustu rozhovorů jako autor a vždycky jsem chtěl a potřeboval, aby respondent spolupracoval a chtěl něco říct. Snad se mi to povedlo i jako zpovídanému.

Každá kapitola má patrona či patronku, kteří přidávají svůj pohled na vás. Podle čeho byli tito patroni voleni a kdo mezi ně například patří?

To byl Michaelův nápad, myslím, že velmi pěkný. Mluví tam řada lidí, moje maminka, manželka Tereza, ale i kolegové a kamarádi, Jan Dobrovský, Tomáš Němeček, Jarda Spurný, Konstantin Sulimenko, Míra Bosák a nakonec i Miroslav Kalousek. Na jeho výběru jsme se s Michaelem radili nejdéle – potřebovali jsme politika, se kterým se známe dlouho, který mě snad nepovažuje za nepřítele a bude ochoten mluvit otevřeně. Miroslav Kalousek, s nímž se známe asi 25 let, to myslím splňuje.

Jaký to byl pro vás pocit číst si tyto pohledy na vás? Bylo zde něco překvapivého?

Byl jsem překvapen, jak v zásadě pěkně o mě všichni mluví. Až mě to dojalo. Asi mi nechtěli zkazit knížku. Ne, bez legrace, vážím si toho, jej Konstantin byl jako vždycky drzý a přirovnal mě k juke boxu, který je potřeba občas nahodit. Zná to z těch let, kdy jsme spolu týden, co týden psali scénáře Šťastného pondělí.

Ještě mi povězte, kdo by si podle vás měl knihu rozhodně přečíst a neměl si ji nechat ujít?

Neskromně řečeno, je to kniha pro všechny generace. Jeden kolega to označil za „Kdo byl kdo ve zlatém období české žurnalistiky“, takže doufám, že už jí mají všichni studenti tohohle pěkného, i když dneska dost nejistého oboru.

A na závěr mě zajímá: Máte další literární plány?

Ano, a dokonce i závazky. Už není na co se vymlouvat, teď musím dodělat něco, co už dlouho visí ve vzduchu a já to jen nedokázal dokončit. Což je trochu můj celoživotní problém, ale teď už není na co se vymlouvat…

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Albatros Media - Vojtěch Vlk, 2024