Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Rozhovor s hercem Ivanem Luptákem, interpretem audioknihy Klub rváčů. Ivan Lupták vystudoval DAMU, ve studentském divadle Disk hrál v absolventském představení Kazimír a Karolína (Öden von Horváth, 2010). Ve Viole účinkoval v pořadu Staročeské vánoční hry. Na konci čtvrtého ročníku DAMU v roce 2010 přijal nabídku stát se členem hereckého souboru Divadla Na zábradlí. Jeho filmovým debutem byla hlavní role ve filmu Anglické jahody (2008), hrál v televizním filmu Villa Faber (2011), v pohádce Micimutr (2011) a v seriálech jako Vraždy v kruhu (2015) nebo V.I.P. vraždy (2016).

Jaké pro to vás bylo, vyprávět kultovní Klub rváčů?

Dosud jsem neměl s podobným projektem zkušenost, takže pro mě to bylo ohromně přínosné. Velice dobře se mi spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem. Občas nastaly momenty, kdy jsem se natolik ponořil do textu, až jsem se dostal do takového zvláštně meditativního stavu, že jsem vůbec nevnímal okolní svět. Bylo to úžasné, i když jsem někdy odcházel ze studia s pocitem, že jsem složil metrák uhlí. Je to dobrý pocit.

Znal jste knihu nebo filmovou adaptaci už před tím, než jste byl osloven s nabídkou audioknihy?

O Klubu rváčů jsem věděl a viděl jsem ústeckou dramatizaci Činoherního studia, ale že bych to znal do té doby důkladněji, to ne. Dokonce jsem neviděl ani filmovou adaptaci, tu jsem si ji záměrně chtěl pustit až poté, co audioknihu dočtu, abych jí nebyl ovlivněn.

Jak se vám pracovalo s Palahniukovým textem, který je poměrně specifický?

Zas to není básnický text, pořád je to próza. Asi nejtěžší bylo vystihnout tu atmosféru. Mnohdy jsme se oprostili od soustředění na technický popis situace a šlo čistě jen o výraz. Někdy se stalo, že jsem danou část zvláštně proplul, ani jsem nevěděl jak – prostě jsem se dostal do takového transu, že jsem to zkrátka přečetl s určitou rychlostí a kadencí. Musím tedy říct, že s textem se mi pracovalo dobře.

Jak jste pojali vypravěče versus Tylera Durdena? Má každý z nich v audioknize jiný hlas, jinou dikci, polohu?

To ano. My jsme nad tím nakonec ani tolik nedumali, jak bude mluvit vypravěč a jak Tyler, ono se to tak nějak „udělalo samo“. Ale Tyler samozřejmě zní víc jako dominantní samec, zatímco vypravěč je člověkem, který se jím nechává smýkat a podléhá mu. Jen občas mu vzdoruje, ale nakonec ďábel v člověku stejně vyhraje…

A jak se vám líbila kniha a její téma coby čtenáři?

Musím se přiznat, že před tím, než mě oslovili jako interpreta audioknihy, jsem knihu nečetl. Ale je skvělá. Je tam spousta pasáží, ve kterých se člověk najde a pozná. Mnohdy to tedy šlo vlastně samo. Navíc jsem text četl postupně – vždycky jsem si důkladně připravil tu část, která se měla následně číst ve studiu, ale celou dobu jsem dopředu nevěděl, jak ten příběh vlastně skončí. Ten fakt, že jsem do poslední chvíle netušil, jak to celé dopadne, mi asi nakonec také hodně pomohl. Ovšem režisér to samozřejmě všechno věděl a měl pevnou ruku a výborně mě vedl.

Jaké jste měl režijní instrukce? Sedli jste si před natáčení s tím, že si vyjasníte co a jak?

Na začátku mi režisér naznačil, o co jde a o co by mělo jít. Co je zač ten vypravěč: že jde o člověka zmítaného systémem a společností; je to jedinec, který nechce zklamávat svoje okolí, že ho děsí, kdyby měl někoho – nebo sám sebe – zklamat. A od toho jsem se odpíchl. Ale často mi také řekl: „Teď je to na tobě. Ukaž mi, co si o tom myslíš.“ V tu chvíli se v člověku spustí jakási podvědomá reakce, a buď to vyjde a trefí se do té nálady správně, nebo ne a pak jsme se vraceli a zkoušeli to znovu, odjinud a hledali jsme cesty, kterými by se měl vypravěč vydat.

Co vám na tom všem připadalo nejobtížnější?

Nejtěžší byl asi ten začátek, kdy člověk přijde do studia a vlastně vůbec netuší, do čeho jde a jak to bude vypadat. Také jsem nikoho neznal, ani režiséra. Michal navíc dokáže být docela náročný a moc se s vámi nemaže, takže se člověk někdy až zalekne – ale nakonec je to všechno v dobrém slova smyslu, protože to funguje. Nejtěžší tedy bylo se na začátku rozjet, dostat se tomu textu pod kůži. Což se dělo až postupem času, ale jakmile do toho člověk pronikl, pak to zase šlo skoro samo. Jindy nastávaly fáze, kdy to výborně šlapalo a najednou jsem se zasekl třeba na jednom slově, nebo se jedna věta stále nedala pořádně přečíst.

Vzpomenete si třeba, kdy se vám to stalo?

Nejhorší byly pasáže, kdy vypravěč chodí dělat číšníka a do popisu se tím pádem přimíchává spousta francouzských názvů jídel. Trochu jsem se tedy pral s tím, abych je v té rychlosti líčení zvládl přirozeně vyjmenovat.

Jak se na četbu ve studiu připravujete?

S tím, na jaké slovo dát pořádně důraz nebo jaká je hlavní myšlenka ve větě, mi pomáhala moje učitelka jevištní mluvy z DAMU Eva Spoustová. Takže jsem měl poctivou přípravu. Děkuju, Evo!

Co byste vzkázal potenciálním posluchačům audioknihy?

Poslechněte si to, stojí to za to. Všichni jsme na tom nechali kus sebe.

Zdroj foto: OneHotBook