Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zuzana Součková je česká spisovatelka, která žije se svým manželem a pejskem v západočeském Stříbře. Těsně před padesátkou se rozhodla začít běhat a psát. Od té doby inspiruje své okolí i čtenáře. Říká o sobě: „V den, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se mi změnil život. Začala jsem žít naplno, protože nechci jen přežívat.“ Po schodech nahoru, po čumáku dolů je její pátá kniha, a právě v tomto rozhovoru se o ní dozvíte více.

Jak se máte v těchto dnech? Co vám nyní dělá radost?

V době, kdy za rohem chrastí zbraně, kdy je nám vyhrožováno odstřihnutím plynu, kdy se všechno zdražuje a zároveň se roztáčí kolo inflace, není zrovna jednoduché zachovat si nadhled. Přesto každý den bude takový, jaký si ho uděláme. Já osobně hledám a nacházím drobné radosti. Rozkvetlé fialky, šikovná vnoučata, cestou z práce jsem nezmokla, mám novou rtěnku a konečně si ji nestírám spodní stranou respirátoru. Tyto drobné radosti mi dělají lepší den. Takže když chci, mám se dobře.

Vaše nejnovější kniha je pojmenována Po schodech nahoru, po čumáku dolů. Jak jste přišla na takový název a co má signalizovat?

Víte, přestože běhám po světě šedesát let, nejsem stará, jsem zralá a mám spoustu životních zkušeností otestovaných na vlastním těle. Už vím, že jednou je líp a jindy hůř. To si takhle člověk stoupá vzhůru, pyšně se rozhlíží kolem, spokojený, šťastný, všechno se daří a pak v jednu chvíli se to někde zadrhne, ani nevíme jak, a následuje pád, většinou na čumák.

Tohle název symbolizuje. A jak jsem na něj přišla? Vlastně ani nevím, ten pocit byl ve mně a já ho jen přepsala na papír.

A v čem se tato kniha liší od vašich předchozích?

První dvě knihy – Když se dáma rozběhne a Deník běžkyně byly o ženském běhání. Pak jsem běhání na papíře opustila a další dvě knihy - Běh života s úsměvem a Diagnóza žena obsahují humorné fejetony ze života ženy.

Do této páté jsem zařadila i několik krátkých povídek, které nejsou z mého života, ale je možné, že i v nich se někdo může najít.

Což je asi podstatou mých knih. Čtenáři se v nich vidí, mají pocit, že jsou psány o nich a to je asi základem úspěchu mých knih.

V anotaci se píše, že kniha popírá veškerá pravidla psaní a prolíná se zde humorný fejeton ze života s povídkou, která je absolutní fikcí, za kterou následuje romantická úvaha. Je účelem, aby to čtenář nepoznal?

Neřekla bych, že by to bylo účelem. Prostě to tak vyšlo. :-)

A jak moc jste tedy vypravěčkou vy? A do jaké míry je kniha fikcí? Osobně jsem vám vše věřila. :-)

To mě těší, že jste uvěřila, snad si mohu myslet, že je to dobře napsané. Nerada bych něco prozrazovala, myslím, že si čtenář udělá názor sám.

Nebojíte se reakcí lidí z vašeho okolí? Že se v knize poznají a nebude se jim líbit?

Je to riziko, ale kdo se bojí, xxxx (zde si dosaďte sprosté slovo znamenající vyměšování) v síni. Osobně chodím ve svých knihách s kůží na trh a to nemusí vždycky vyjít. Také už vím, že se kniha nemusí líbit všem, ale mojí mamince se líbila a to mi stačí.

Je pro vás obecně jednodušší psát o sobě a svém životě, nebo si vymýšlet?

Základem jsou moje prožitky. Koho ale zajímá, co jsem prožila? Jasně že nikoho.

Aby byly příběhy pro čtenáře zajímavé a čtivé, musí se okořenit. Kořením pro spisovatele je zápletka, napětí, pointa. Prožitek se musí upravit, okořenit a dodělat, aby byl záživný. Stejně jako umí šikovný kuchař připravit chutný pokrm, musí dobrý spisovatel dokázat dát říz obyčejnému příběhu.

Svému okolí říkám: „Já nelžu, jen spisovatelsky fabuluju.“ A taky: „Cokoli řeknete, můžete najít v mých knihách.“

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Zasmějte se u knihy Po schodech nahoru, po čumáku dolů

Jak dlouho jste pracovala na této knize? Opravdu to bylo tak, jako popisujete v jejím úvodu?

Psala jsem ji asi osm měsíců. Z toho jsem opravdu psala tak polovinu času, ostatní dobu jsem se přemlouvala, abych usedla k počítači. Chodila jsem si hodně do přírody pro témata a inspiraci. Bylo to úplně přesně, jak jsem napsala v úvodu knihy, tady fabulaci nenajdete.

Kdy jste se k psaní nejčastěji dostala? Máte nějaký rituál?

Kéž bych ho měla! Určitě by to bylo jednodušší. Vypila bych si čaj, oblékla bych si večerní šaty, sedla k počítači a psala a psala. Vzhledem k tomu, že žádný rituál nemám, musím se vnitřně dokopat. Mnohdy raději umyju okna, převléknu postele, vyperu prádlo, abych zjistila, že už je večer a že už nemá cenu zapínat počítač.

Takže k psaní jsem se dostala pokaždé, když jsem se donutila. Ale v hlavě jsem příběhy psala po celé dvacet čtyři hodiny. Hlavně v noci.

Platí na mě termín, to tedy jo.

Pracujete jako učitelka, je tak pro vás psaní jednodušší, nebo právě těžší? V čem?

Výhodou je, že umím mluvit a celkem se vyznám v gramatice. Ovšem učitelská práce hodně zaměstnává mou hlavu a občas se mi tam už nevejde námět na psaní. V noci se vzbudím nikoli proto, že mě políbila múza, ale poleje mě pot, protože jsem dětem něco důležitého zapomněla sdělit.

A je pro vás tato profese velkou studnicí inspirace? V knize něco málo najdeme…

Děti jsou sice zdrojem inspirace, ale dokud jsem mezi nimi, na toto téma si plně netroufám. Mám sice napsanou knihu pro děti, ale zatím ji nikdo nechce vydat. Tak uvidíme.

Velmi mě zaujalo vaše spojení „šoustaprcatýho mrdna“ a ráda bych jej zařadila do své běžné mluvy, protože zní kouzelně a originálně. Co se podle vás tohoto data má nebo musí stát?

Jsem ráda, že se vám líbí. Moje maminka byla po prvním přečtení doslova otřesena. Pak se jí to rozleželo a se svým vševědoucím úsměvem je přijala. Já sama dlouho váhala, zda tato slova použít. Pak jsem usoudila, a vy mi to potvrzujete, že jsou originální a kouzelná. Jejich kouzlo tkví v tom, že ten den, kdy se cokoli stalo, vůbec neexistuje, přesto v ruce držíme důkaz, že byl.

Na závěr se zeptám, kdo by si podle vás měl tento titul především přečíst? Komu se bude líbit?

Mám rozsáhlou základnu fanoušků. Ti se nemohli dočkat, až moje další kniha dorazí do knižního světa. Takže je určena hlavně jim. Vím, že moje knížky čtou převážně ženy, ale jistě dokáže oslovit i mnohé muže.

Každý čtenář je u mě vítán a já věřím, že nikdo nebude zklamaný a že si každý v knize najde své.

A ještě by mě zajímalo, co máte nyní v plánu? Mohou se vaši fanoušci těšit na další čtení?

Znáte to o Bohu a plánech. Takže nechávám život plynout a ono se to nějak vyvrbí. Před deseti lety jsem si nedovedla představit, kam mě život zavane a před rokem a kousek jsem vůbec nevěřila, že bych kdy mohla napsat pátou knihu.

Ale nemyslete si, nějaký plán v hlavě mám. Jen ho zatím udržím v tajnosti.

Děkuji za rozhovor!

I já vám děkuji a zdravím všechny čtenáře.

Zdroj foto: archiv Zuzany Součkové