Podivuhodné příběhy z Atlantidy: Fantomos a spravedlivý trest

Podivuhodné příběhy z Atlantidy: Fantomos a spravedlivý trest

Tisk

atlantida 200Podivuhodné příběhy z Atlantidy mají podtitul Multikniha pro chytré dospělé a jejich děti. Jedná se o originální knihu plnou emocí, napětí i sdělné moudrosti. Ve spolupráci s jejím autorem Zdeňkem Dvořákem vám na našem webu Kultura21.cz přineseme prvních pět příběhů. Třetí se jmenuje Fantomos a spravedlivý trest.

 

Atlanťané se od narození velice lišili svými povahami a tu nejzvláštnější dostal do vínku muž jménem Fantomos. Tři dny v týdnu se stále jen přívětivě usmíval, s každým se družil a ve všem byl ochoten pomoci. Jakmile ale přišel den čtvrtý, jeho tvář se zakabonila a hleděl další tři dny na Atlanťany tak nevraživě, že se ho raději stranili.

„Čím to je, že se stále tak mění?“ lámali si hlavu Atlanťané, na pravý důvod však nepřišli. Fantomovo tělo totiž střídavě ovládaly dvě bytosti, které o sobě nevěděly. Jedna hodná a druhá zlá.
Zatímco hodný Fantomos stále jenom přemýšlel, jak druhým pomoci, ten zlý neměl nikoho z Atlanťanů rád a jeho jedinou touhou bylo, aby na sebe upozornil nějakým činem, o kterém by rodiče vyprávěli svým dětem, ty jejich dětem a tak dále až do skonání věků. Jaký čin by mu mohl zajistit takovou slávu, však nevěděl.

Jednou se procházel po atlantském náměstí mezi sochami slavných Atlanťanů a jeho zrak padl na mramorovou stélu, do níž byl vytesán nejdůležitější atlantský zákon.
„Nikdo nesmí vzít za žádných okolností život druhému!“ stálo tam velkými písmeny a Fantoma napadlo: „Co je Atlantida Atlantidou, ještě nikdo nevzal druhému život. Kdybych ten čin provedl jako první já, moje jméno by se navěky zapsalo do atlantské historie.“
Jaký trest ho za to ale postihne?

Tvářil se, jako kdyby mu leželo na srdci dobro všech Atlanťanů, předstoupil před ně a pravil:
„Atlanťané, náš první zákon stanoví, že nikdo nesmí vzít život druhému, nikde však není řečeno, jaký trest bychom udělili tomu, kdo zákon poruší. Domnívám se, že bychom to měli napravit.“Atlanťané uznali, že má pravdu. Co kdyby někdo skutečně zákon porušil! Vyzvali všechny, kteří na vlastní kůži pocítili ně-jakou hodně velkou bolest, aby navrhli tresty.
Zvedly se čtyři ruce.

Nevidomý Glaukomos doporučil jako trest pro vraha slepotu, hluchý Eustachos, který Atlanťanům pohotově odečítal ze rtů, navrhl, aby pachatele takového hrozného činu zbavili sluchu, a na půl těla ochrnutý Paraplegikos požadoval stejné postižení, jako má on. Nejvíce svým návrhem překvapila Atlanťany žena jménem Unimana. V dětství jí v dílně jejího otce Spekula, který vyráběl na Atlantidě zrcadla, uřízl skleněný střep pravé zápěstí a všichni očekávali, že bude chtít, aby vrahovi uťali paži. Unimana však sebejistě pravila:
„Podle mne je dostačující, když učiníme, aby vrah měl ruku, která vedla vražednou zbraň, trvale sevřenou v pěst.“

Atlanťanům se zdál její trest ve srovnání s těmi předešlými nicotný a usnesli se, že toho, kdo vezme druhému život, zbaví zraku i sluchu a učiní, aby byl do půl těla ochrnutý. Fantomos se dozvěděl, co potřeboval.

„Trest je to velice krutý,“ říkal si, „ale člověk má často strach z neznámé věci, a když ta věc nastane, zjistí, že ve skutečnosti není tak strašná, jak se zdála.“ Ušil si úzký pytel, do kterého strčil nohy a ještě je omotal provazem, oči si zakryl černou páskou a do uší si dal zátky. „Zůstanu slepý, hluchý a ochrnutý po celý rok,“ rozhodl se. „Když si na to zvyknu, tak se nemusím bát trestu, který stanovili za vraždu Atlanťané.“
Uběhly tři dny a vlády nad Fantomovým tělem se zmocnil jeho hodný dvojník. Ráno se probudí, nic nevidí, nic neslyší a nohy má svázané a strčené v pytli. „Kdo mi to udělal?“ vykřikl zděšeně, osvobodil se z provazů a šel si stěžovat Atlanťanům. Žádal, aby vyšetřili, kdo ho tak týrá.

Atlanťané se velice podivili, co se mu stalo, ale po pachateli pátrali marně. Když se za tři dny situace opakovala, poslali tajně do Fantomova domu muže jménem Voyeros, který se zavřel do skříně a pozoroval klíčovou dírkou, co se děje. Nestačil se divit. Fantomos ulehl ve středu veselý a usměvavý, ve čtvrtek ráno se jeho tvář zakabonila, strčil nohy do pytle, přes oči si dal pásku a do uší špunty. Pohyboval se po domě, jako kdyby byl hluchý, slepý a na půl těla ochrnutý, a Atlanťané z toho vyvodili jediné. Fantomovo tělo ovládají střídavě dvě bytosti a ta zlá se chystá, že někoho z nich zabije!

Jak tomu mají zabránit? Atlanťané věděli, že nemohou Fantoma odsoudit jenom za to, že si dává do uší špunty a přes oči pásku, a navíc si uvědomili, že kdyby někoho z nich zabil, ani by ho nemohli potrestat. Jeho hodný dvojník by totiž trpěl trestem nespravedlivě a atlantské zákony stanovily, že v takovém případě stejný trest jako nevinně odsouzený musejí snášet i všichni ostatní Atlanťané. Napadlo je jediné řešení. Zavolali výrobce zrcadel Spekula a řekli mu:
„Ty nejlépe znáš naše tělo, protože ho neustále vidíš ze všech stran. Vyrob zrcadlo, ve kterém bude vypadat každé tělo jako odpudivá nestvůra. Když ho pak nastavíme zlému Fantomovi, jeho tělo se lekne, co s ním udělal, a natrvalo předá vládu Fantomovi hodnému. Ten nikomu z nás neublíží.“

Spekulos udělal, co po něm žádali, a Atlanťané odnesli jeho zrcadlo do Fantomova domu. Přehodili přes ně šátek a řekli hodnému Fantomovi, aby těsně předtím, než jeho tělo ovládne zlý bratr, šátek ze zrcadla sundal.

Hodnému Fantomovi bylo bratra líto. „Je to osobnost jako já,“ vzdychal, „a když nebude moci ovládat naše společné tělo, je to, jako kdybych ho zabil.“ Vzal štětec a napsal na stěnu pokoje vzkaz:
„Bratře, Atlanťané zjistili, že jsme dvě osobnosti, které střídavě ovládají jedno tělo, a o tobě vědí, že se chystáš někoho z nich zabít. Prosím tě, upusť od svého hrozného činu, jinak Atlanťané učiní, aby ti už tělo nikdy vládu nepředalo. Bude to, jako kdybys zemřel.“ Zlý Fantomos si nápis přečetl, dozvěděl se, že není jediným pánem svého těla, a velice ho to popudilo. „Nebudu se o své tělo s nikým dělit!“ dupal vztekle nohou a rozhodl se, že Atlanťany předejde. Našel totiž Spekulovo zrcadlo a dovtípil se, jaký osud mu Atlanťané chystali.

„Moc ti děkuji, že jsi stál při mně,“ odepsal hodnému bratrovi, „protože nic tak hrozného, o čem píšeš, nemám v úmyslu. Chci tě naopak více poznat, a proto tě prosím, aby sis nechal namalovat svůj portrét. Rád bych viděl tvoji veselou tvář.“
Počkal, až byl portrét hotov, postavil Spekulovo zrcadlo těsně k posteli, aby se v něm po procitnutí bratr hned uviděl, a stáhl z něho šátek.

Hodný Fantomos otevřel ráno oči, a co nevidí. Jeho tělo nemá žádný trup, jenom obrovskou křivou hlavu, k níž jsou dole přilepeny maličkaté nožičky. Na čele jsou vypoulené čtyři různě veliké oči, pod nimi pět nestvůrných nosů a úplně dole, těsně nad nožičkama, šest šklebících se úst.
„Co mi to hodný Fantomos provedl?“ leklo se tělo a hned předalo vládu zlému bratrovi. Ten okamžitě křivé zrcadlo rozbil, šel za Spekulem a vzal mu život, aby už podobné zrcadlo nemohl vyrobit. Atlanťanům pak pyšně řekl:
„Jsem první z vás, kdo vzal druhému život, a moje jméno si už budete pamatovat navěky. Potrestejte mě, jak uznáte za vhodné, nezapomeňte však, že za tři dny se vlády nad tělem ujme můj hodný bratr, a ten za nic nemůže.“

Počkal do pondělí ráno, pak se začal tvářit jako bratr na portrétu a hlasitě naříkal: „Achichach, Atlanťané, řekněte mi, co jsem provedl, že jsem ve vězení, anebo mě pusťte. Jsem přece hodný Fantomos a ani kuřeti bych neublížil!“
Atlanťané byli zahnáni do kouta.

Co teď mají dělat? Vždyť každý trest, který zlému Fantomovi udělí, bude snášet i jeho nevinný bratr a s ním i oni sami! Ať přemýšleli, jak přemýšleli, na žádné řešení nepřišli. Měl by snad zůstat Fantomos nepotrestán? To se před Spekulovou dcerou Unimanou nikdo neodvážil vyslovit.

„Unimano,“ obrátili se k ní nakonec v naději, že se spokojí s trestem, který sama před časem pro vraha navrhovala, „Fantomos tě připravil o nejbližšího člověka a my se domníváme, že je spravedlivé, když ty rozhodneš, jaký mu máme udělit trest. Nezapomeň prosím, že ho tři dny v týdnu budeme muset snášet i my.“
Unimana jejich očekávání nezklamala.
„Odsuďte Fantoma, ať jeho pravá ruka, která držela vražednou zbraň, zůstane trvale sevřena v pěst tak silně, že ji ani největší atlantský silák nerozevře,“ odpověděla. „Jeho trest skončí teprve tehdy, až si on sám navrhne jiný, který bude pro něho ještě horší.“
Atlanťané se tomu, co ještě dodala, podivili.

Atlantida 3

Proč by si měl Fantomos pro sebe vymýšlet horší trest? Cožpak mít stále sevřenou pravici je něco, co se nedá snášet? Byli však spokojeni, že ani oni nebudou nijak zvlášť trpět, a Unimanin návrh přijali. Fantomos chodil od toho dne na svobodě pouze s rukou sevřenou v pěst a smál se Atlanťanům, jak na ně vyzrál.
Běžely dny a po nich týdny, a zatímco Atlanťané si vždycky, když měli pravici otevřenou, ostříhali nehty, Fantomos to udělat nemohl. Rostly mu stále dál a nezadržitelně se zarývaly do dlaně. Nejprve cítil jen tupý tlak, ten se však stále stupňoval, až přerostl v palčivou bolest a jednoho dne uviděl Fantomos v dlani krůpěj krve. Nehty prorazily kůži a zaryly se do masa. Fantomos pochopil, co Unimana svým trestem sledovala.
„Nehty mi teď prorostou dlaní a moje tělo týrané stálou bolestí předá vládu hodnému bratrovi a já zemřu,“ ulekl se. „To nesmím dopustit!“

Šel ke špalku, otočil hlavu tak, aby tělo nevidělo, co chystá, a pravici si sekerou uťal. Utěšoval se, že teď už hodný Fantomos jeho tělo neovládne. Rána se mu zdárně hojila, brzy necítil bolest a po mnoha be-zesných nocích konečně usnul. O půlnoci ho však probudil děsivý sen. Uťatá ruka mu opět narostla a bolela stejně jako dřív. Podíval se na svoji pravici a ulehčeně si oddychl. Byl to opravdu jenom sen. Vzápětí si ale uvědomil, že cítí skutečnou bolest.

„To není možné! To přece není možné! Uťatá ruka nemůže bolet!“ opakoval si vyděšeně, ruka však bolela úplně stejně, jako když ji ještě měl.
„Jak odstraním bolest ruky, kterou nemám?“ zoufal si Fantomos a jeho mozek vybičovaný strachem nalezl řešení.
Vymodeloval si ze sochařské hlíny umělou ruku, která byla k nerozeznání podobná té živé, připjal si ji ke zmrzačené pravici a ukázal ji svému tělu. Stalo se, v co doufal. Tělo uvidělo, že jeho ruka je zdravá a není zaťatá v pěst. Bolest ustala a Fantomos si ulehčeně oddychl.

Otevřel okno a s čerstvým závanem vzduchu vlétla do místnosti i moucha. Hledala, kde usednout, a vybrala si Fantomovu umělou pravici. „To přece není moje ruka! Vždyť nic necítím!“ uvědomilo si v tu chvíli Fantomovo tělo a uťatá pravice ho opět začala nesnesitelně bolet.
Od toho dne nepoznal Fantomos ani chvilku bez bolesti, pronásledovala ho ve dne i v noci a ničím ji nemohl utišit. Nepomohly léčivé byliny, úlevu nepřineslo, když pahýl chladil v pramenité vodě, a ani ledová tříšť jeho utrpení nezmrazila. „To budu trpět až do smrti?“ tázal se zděšeně Fantomos a vzpomněl si na Unimanina slova: „Tvůj trest skončí tehdy, až si sám navrhneš jiný, který bude pro tebe ještě horší.“
Vyhledal Spekulovu dceru.
„Jen smrt může být horší než bolest ruky, kterou nemám. Přeješ si moji smrt, Unimano?“
„Nepřeji,“ odpověděla mu dívka. „Necítit bolest není horší než bolest cítit. Hledej dál, Fantome!“
Jaký trest tedy po něm Unimana žádá? Odpověď na tu otázku se stala smyslem Fantomova života. Uléhal s ní večer do postele a ráno s ní vstával, kroužila mu neustále v hlavě a byla tak neodbytná, že zaplašila i bolest jeho ruky. Byl by dal cokoli, aby na ni našel odpověď, léta však plynula a on stále hledal marně. Zestárl v tom hledání a cítil, že jeho dny se chýlí ke konci.

„Zemřu a nedozvím se, zda opravdu existuje horší trest, než jaký mi uložila Unimana,“ uvažoval nešťastně. „A přitom bych odpověď na tu otázku vyměnil i za svoji tak draze zapla-cenou slávu.“
Ráno šel za Unimanou.
„Až zemřu, vyškrtněte moje jméno ze všech knih a přikažte, že je pod nejpřísnějším trestem nikdo nesmí vyslovit. Nevyprávějte o mně svým dětem a moje tělo pochovejte tak, aby nikdo neznal místo, kde spočinulo. To je pro mě horší trest, než jsi mi stanovila. Je to tak, Unimano?“
„Ano,“ odpověděla Spekulova dcera. „To je trest za tvoji nezřízenou touhu po slávě.“ Vzala Fantoma za ruku a odvedla ho před zrcadlo.
„Když jsem byla malá, střep rozbitého zrcadla mě připravil o pravou ruku stejně, jako ses o ni připravil ty sám. Byla jsem z toho velice nešťastná a prosila jsem otce, aby mi uťatou pravici vrátil. A on mi odpověděl, že není nic snazšího, protože každé zrcadlo má kouzelnou moc udělat z levé ruky pravou. Vyzkoušej si to, Fantome.“
Fantomos poslušně zvedl levou ruku a pohlédl do zrcadla. Uviděl v něm svoji zdravou pravici a sevřel ji v pěst tak silně, až se mu nehty zaryly do dlaně. Potom ji pomalu, pomaloučku rozevíral. Cítil, jak bolest, která ho provázela celý život, zvolna ustupuje a nehty vrostlé do dlaně se uvolňují.
Unimana otevřela okno.

Se závanem čerstvého vzduchu vlétla do místnosti moucha, hledala, kde usednout, a vybrala si Fantomovu ruku. Jeho tělo ucítilo lehounký dotyk jejích nožek a nepochybovalo, že jeho pravice je pravá. Bolest, která Fantoma trýznila tak dlouho, přestala.

Ráno našli Atlanťané Fantoma v posteli mrtvého a učinili, co si přál. Pochovali ho na neznámém místě, jeho příběh nikdy nevyprávěli dětem a jeho jméno vyškrtli ze všech knih. Pouze v těch vyhrazených lékařům si můžete přečíst dosud nevysvětlené tajemství, že bolest může vycházet i z uťaté ruky. Říká se jí fantomová bolest.

Zdánlivé projevy amputované ruky či nohy, které lékaři označují termínem FANTOMOVÁ BOLEST, patří i dnes k největším otazníkům medicíny. Trápí velké procento lidí postrádajících nějakou končetinu a postiženého nemusí pronásledovat jenom pronikavá bolest, ale neexistující ruka ho může brnět, svědit nebo v ní může pociťovat mravenčení. Úspěšnost vyléčení není velká a mystici za ni činí odpovědným jakési naše další, v mysli existující, a amputací tudíž nepostižené tělo. To se tak zcela nevylučuje s tvrzením pravověrných lékařů, že příčinu je třeba hledat v činnosti našeho mozku.

atlantida

Zdroj foto: Fragment


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Tapír

  • Tapír č. 3/2024
    Je tady číslo třetí. A na co se můžete těšit v tomto vydání? Jako obvykle v něm narazíte na hromadu...
  • TAPÍR 2/2024
    Vždycky to uteče jak voda…  Nedávno jsme ještě listovali prvním číslem Tapíra tohoto roku a už je tady číslo druhé....
  • TAPÍR 1/2024
    S novým rokem přichází i nové číslo vašeho oblíbeného humoristického časopisu Tapír. Letos jsme se zakousli už do sedmého ročníku!...
Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Tomáš Vaněk: „Koncerty v Brně, Praze a Mnichově Hradišti chystám sám a vymazluji k obrazu svému.“

tomas vanek200Zpěvák a herec Tomáš Vaněk se v prosinci vypraví se svými vánočními koncerty do tří měst a my jsme jej u této příležitosti vyzpovídali a zjistili, na co se jejich návštěvníci mohou těšit.

...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Jak pomoci dětem, které nemají vlastní rodinu

Plakát Dny rodin 2023Většina z nás považuje svou rodinu za naprostou samozřejmost. Každý přece máme mámu, tátu, možná také i sourozence, prarodiče, tety, strýce… Jsou však děti, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině a čeka...

Z archivu...


Literatura

Oběšení psi

obeseni psi 200Kniha Oběšení psi čtenáře přenese do Kodaně – domova Nielsa Oxena, bezdomovce, tuláka potloukajícího se ulicemi a živícího se odpadky. Později se dozvídáme, že záhadného muže, který býval členem speciálních jednotek na severu Kodaně, kde z...

Divadlo

Sněhurka a já: Pohádkový muzikál pro celou rodinu

Snehurka a ja 200Daisy je na prahu dospívání. Miluje pohádky, jejich srozumitelnost, daný řád, šťastné konce. Věří, že to podobně může fungovat i v opravdovém životě. Setkává se ale s nepochopením, znejistěním… Když se podívá do zrcadla, neví, koho v...

Film

DVD Z NFA

nfa perexNÁRODNÍ FILMOVÝ ARCHIV záslužně vydává – zpravidla v rekonstruované podobě – klasická díla české kinematografie. Dosud převažovaly hrané filmy (např. Takový je život, Extase, Krakatit, Černý Petr, Adéla ještě nevečeřela…), vyskytly se shrnující ...