Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nenechte si ujít další fejeton Ivana Fíly, tentokrát s názvem Meryl a z plánované fotoesejistické knihy „Polibek princezny Marianny“.

 Od léta, kdy jsem ji poprvé fotil, jí říkám Meryl, kvůli její podobě s Meryl Streep. Má tři dospělé syny, žije v Polsku a pracuje kousek za hranicí na české straně, jako ředitelka muzea v Bílé Vodě. Mluví perfektně oba jazyky, maminka je Polka, otec Čech.

„Jak pokračujete s románem?“ zeptá se pokaždé, když se u ní v muzeu zastavím.
„Dobře, jde to ale pomalu, psát román je jako stavět kostel, asi vám udělám ještě zimní fotku,“ žertuju koncem léta.
„Jako vážně?“ usměje se. „Jako vážně,“ usměju se i já.
Zima udeřila a Bílá Voda se proměnila v bílou pohádku. Jsem stále tu a píšu. A taky fotím, focení miluju, a když je to správné světlo a na nebi plynou průhledné mráčky, vyrazím ven. Dnes jdu už brzy ráno, abych zachytil to nádherné panenské bílo. A najednou ji vidím, Meryl! Vychází z jediného místního obchodu, v sáčku si nese deset rohlíků.
„Dobré ráno, Meryl, tak jdeme na to?“ spontánně vytáhnu foťák.
„Na co?“ udiveně se na mě podívá.
„No na tu zimní fotku, co jsem vám slíbil.“
„Teď?“ „No jasně, kdy jindy než teď?“
„A kde ji chcete udělat?“
„Hned tady, na hřbitově, hodím vás do sněhu a cvaknu vás.“
„Cože? Do sněhu?“
„Jo, pěkně se v něm vyválíte.“
Meryl se chvíli na mě nechápavě dívá, pak dá rohlíky do auta a jde za mnou, brána je necelých padesát metrů od obchodu. Vstoupíme na hřbitov, národní památku, nikde na světě není pohřbeno víc řeholních sester, je jich tu přes sedm set.
„Lehněte si tam,“ ukážu na pruh světla u zasněžené ruční pumpy, kde nejsou hroby.
„Jako fakt?“
„Jako fakt. Nebo vás tam opravdu hodím, aby ta fotka byla dynamičtější,“ směju se.
A Meryl jde, a skutečně si lehne do sněhu, jak jsem si přál. Fotím ji ze všech stran, a když dofotím, ona zůstane ležet a dívá se tak zvláštně do slunce.
„Vám se v tom sněhu nějak líbí.“
„A víte, že jo. Představuju si, jaký to je, až tu budu ležet doopravdy.“ Zavře oči, na minutu, dvě, tři, a když je otevře, podám jí ruku a ona vstane. Mlčí, u auta se i mlčky rozloučí.
Spěchám domů, jsem nedočkavý, chci fotky hned zpracovat. Vyberu jednu a pošlu jí ji.
„Krása!“ odepíše mi. „Moc vám děkuju za ten zážitek, není asi moc lidí, co si takhle vyzkouší být mrtvý zaživa. A ještě na hřbitově, jaký nikde jinde na světě není. Jaké štěstí, že jsem dostala chuť na rohlíky a potkala vás. Meryl.“

Ivan Fíla

(2.12.2023)