Kultura21.cz

Letní literární soutěž Kultury21 Všechny vůně a chutě světa dospěla do další fáze. O Ceně poroty je již rozhodnuto a nyní je řada na vás, čtenářích, kterou z povídek vyberete jako vítěznou. Ta pak bude taktéž oceněna. Navíc všichni hlasující budou zařazení do slosování o knihu plnou dobrodružství a zážitků z cest "Narozena pod toulavou hvězdou".

Ve čtyřech po sobě následujících dnech zde, v rubrice Ostatní, zveřejníme příspěvky, které vybrala porota. Hlasy pro autora, jehož příspěvek vás nejvíce osloví, nám posílejte na mail Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript a připojte své jméno a adresu. Do předmětu mailu napište Literárka2014.

Uzávěrka hlasování: 16.11.2014

Hlasy rozdělíme, sečteme a zveřejníme jméno autora s názvem vítězného příspěvku. Z hlasujících vylosujeme jednoho výherce, kterému poté zašleme knihu Narozena pod toulavou hvězdou, jméno zveřejníme na FB. Neúplné a duplicitní odpovědi budou ze soutěže vyřazeny.

TO JE SVĚTOVÝ

To je světový, měla bys vařit v Grandhotelu. Pomlaskával jako vždycky. Mohla jsem uvařit to nejobyčejnější jídlo na světě a byla bych za hvězdu. Minimálně za čtyřhvězdičkovou. Dobře věděla, že to není tím, že umí vařit. Nikdy jí to totiž nezajímalo. Nechápala, když se ostatní holky nadšeně motaly kolem plotny a litovala ty, které to dělaly nenadšeně z donucení. Ona měla svobodu si vybrat a vybrala si kuchyni se pokud možno zdaleka vyhýbat. A ukázalo se, že to nebyl žádný problém.

Minimálně v první třetině jejího života. Počítáme-li s nadprůměrným věkem dožití, docíleného i díky nulovým nervům, způsobeným kuchařskými pokusy. Byla si jistá, že by ji to život zkrátilo o víc let, než nikotin, který vdechovala od sedmnácti. V prvních dvaceti letech byla jídelní problematika vyřešena díky mamince v zádech. Ta měla jednak ráda vaření a jednak špatný svědomí, že dceru k vaření nevedla. Brala si tudíž za svou vinu, že si její holčička nenašla k vařečkám vztah. Ale tak zase je hezká a vtipná a vaření není pro dnešní chlapy podstatný. Utěšovala se rodička občas alibisticky, nejčastěji během nandavání domácích houskových knedlíků.

Když přestala hlavní kuchařskou roli hrát maminka (vedlejší hrála samozřejmě dál, není nad moderní jídlonosiče – tam se toho vejde!), nepřišla podle očekávávání na řadu vlastníiniciativa. Aspoň ne ta kuchařská. V následujících letech se o ni totiž starali v tandemu profesionální kuchaři a její muži. Kuchaři vařili s láskou, protože měli tu čest dělat v těch nejlepších restauracích. A chlapi, kteří útraty s radostí platili doma i v zahraničí, měli pocit, že jsou pánové tvorstva, když se dokážou postarat o kvalitní krmi. Takový život si nechala líbit. A nechala si líbit i spoustu dalších věcí, aby si takový život mohla dovolit. Deset let si takhle dovolovala.

Ale každej špás někdy skončí, jak říkávala její babička. Taky říkávala, že línej se strh´. Říkávala toho spoustu, nad čím se nejdřív smála, pak otáčela oči v sloup a nakonec mávala rukou. A teď, když byla její stará mama, jak si sama po slovensky říkala, tolik let po smrti, teprve se jí ty klišé vybavovaly a docházel jí jejich význam. A taky se jí v duchu omlouvala za ty tři roky trucování, když si na sebe vzala ten pitomej kožich.

Přitom měla takovou radost, že si ho našla. Obě měly radost. Babička tušila, čím dlouhá léta splácí všechny ty delikatesy a byla ráda, že bude splácet už jen jednomu. A ona měla radost, že našla toho pravýho. Jak to poznala? Měla ráno chuť mu uvařit palačinky. Poprvé v životě. Bylo to lehčí, než si myslela. Až na ten první trhanec, u kterýho jí máma v raném šeptacím telefonátu s údivem a pýchou v hlase ujišťovala, že je to úplně normální a ať to do druhýho kousku nevzdává. Měla pravdu. I její pravdy – týkaly se především právě vaření - se časem potvrzovaly. Tak si po třicítce dělala takový zpožděný a zrychlený kuchařský kurz po telefonu. Dalo by se říct, že úspěšně. Nicméně je otázkou, jestli to byl úspěch díky jejímu vaření,mámině radám nebo tátově nevaření.

Měla to totiž vlastně děsně snadný. Její nový (tentokrát životní) partner vyrůstal jenom s tátou a jejich jídlo se skládalo z variant na pár témat. Nastudeno to byly obměny ve stylu chleba nebo houska s paštikou nebo marmeládou a teple pojídali maximálně párky nebo míchaný vajíčka. Taky jsou to dvě věci, který v dospělosti už tak nějak nemusel. Naštěstí párky nepatřily mezi její běžný zásoby ve spíži. Palačinky ze surovin od sousedky, co vstává tak brzo, aby stihla sledovat i to, co se děje za kuropění, byly díky tomu vážně výhra.A palačinky je oba tak navnadily, že se rozvařila ve velkém. Věděla jsem, že na to jednou dojde, oddechla si maminka s rukama v kynutým těstě. Byla nadšená, že mu chutná. Věděla, že stačí vynechat míchaný vajíčka a ohřívaný párky (radši je nepoužívala vůbec). Snědl s nadšením fakt všechno, co uvařila a považoval to za to nejlepší, jak jí každojídelně utěšoval a potěšoval. Prostě se vyplatilo počkat si na toho, komu se vyplatí vařit, říkala sobě i mámě. A nebyl to ani alibismus ani klišé. To si myslela až do minulýho týdne. To si myslela celkem dlouhých sedmnáct let. Než zjistila, že si každou vícedenní služební cestu „pochutnával“ i jinde. Doma i ve světě.

Tereza Cimburková
34 let