Jsme v češtině doma?

Pátek, 02 Listopad 2012 05:00 Jan Jaroš

academia jsme v cestine doma Často užijeme slova nebo celé fráze, jejichž významu snad ještě porozumíme, ale jejich původ zůstává zatemněný. Jindy si nejsme jisti, jak to které slovo, sousloví či větné spojení vlastně psát, nejsme si jisti skloňováním ani časováním. Někdy narazíme na zápornou vlastnost postihující slovo, které začíná slabikou „ne“ (například „neřest“), avšak neexistuje k němu kladná varianta. Problémy nastávají s cizími slovy a jejich přizpůsobováním češtině. A občas ani netušíme, proč se jmenujeme právě takhle, někdy i podivně. To vše vysvětluje jazykovědná příručka Jsme v češtině doma?

Editorka Markéta Pravdová tu vycházela z desetitisíců mailových dotazů, jak v průběhu několika let došly jazykové poradně Ústavu pro jazyk český, a vybrala z nich ty nejpříznačnější, které vlastně zastupují určitý typ jazykového problému. Kniha obsahuje přesně 261 dotazů, které pokrývají široké pole od tvarosloví až k etymologii. Každé heslo je uvozeno příslušným dotazem a poté následuje přehledná, čtivě i srozumitelná napsaná odpověď. I když leckoho může překvapit, že v dávné (před)češtině se vyskytovaly znaky dnes již neexistující, třeba měkké a tvrdé jery, které ovšem ovlivňovaly výslovnost, a tudíž také grafický záznam slova. Proto máme dnes například slova jako „den“, „sen“, „len“, u nichž však při skloňování vypadá středové „e“.

Publikace samozřejmě nemůže nahradit velké, syntetizující práce, na které přirozeně odkazuje (Pravidla českého pravopisu, Mluvnice češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, Slovník nespisovné češtiny atd.), avšak shrnuje výrazy, které zřejmě přitahují pozornost více než jiné a dokládají tak, co právě nyní se v českém jazykovém prostoru považuje za aktuální. Přitom nemusí jít jen o výklad slova, ale též o správnost či vhodnost jeho použití. Například sloveso „huhlat“ je asi všeobecně známé, avšak jeho vřazení do oficiálního, třeba státnického projevu by přinejmenším působilo divně a nepatřičně. Byť i tehdy bychom jej mohli bez znevažujících pachutí přijmout, kdyby se ve foniatrickém smyslu vztahovalo k mluvě pana ministra Schwarzenberga.

academia jsme v cestine doma

Tematický rozptyl zařazených termínů je široký. V abecedním řazení začínají slovem „ahoj“ a podrobným vylíčením jeho geneze, když od původně námořního (lodního) pozdravu se přesunulo ke skautům a trampům, až zakotvilo jako všeobecně přijímaný pozdrav. Poslední záhada, kterou autoři řeší, se týká ženitby: tazatele totiž zajímá, proč se muži žení, zatímco ženy se vdávají - a proč se žena „neomuží“, což by vnímal jako správnější. A rozluštění? Uvedená slova pocházejí z hloubi feudálních dob, kdy žena se v(y)dávala, protože otec ji vydával jejímu nadcházejícímu muži, zatímco muž ženu dostával, tudíž ženil se s ní. A výrazy takto ustrnulé přetrvaly věky, jakkoli původní význam se setřel.

Ještě přidám příspěvek ke genderově vyrovnanému jazyku, kdy leckdo (nebo spíše leckdyně?) by předpokládal(a), že každá lidská činnost by měla být odlišné mužské a ženské tvary - a zejména by se měly společně používat v případě, že by se jednalo o souběžné zastoupení obou pohlaví. Tedy například věta o činnosti parlamentu by zněla, že předsedající hodlá napomenout poslance/poslankyně (a dovolil bych si navrhnout, že případně by mohl napomenout ještě poslančata, aby byl rovněž zastoupen střední rod, zde určený pro posily z voleb čerstvě zrozené, a tudíž se nacházející v pozici poslaneckých mláďat).

academia jsme v cestine doma

Ovšem podle stanoviska, jaké zaujal autor příslušného genderového hesla, se domnívám, že by měl postačit zastřešující výraz „poslanci“, neboť už z kontextu je zjevné, že se jedná o zastupitele obojího pohlaví. A ke slovu „host“, mám-li ještě zůstat u případných ženských tvarů, pak odborníci doporučují zavrhnout jakákoli přechylování, protože v sobě zahrnuje i ženy a děti - také ony všechny mohou být hosty. A už vůbec bychom se měli vyvarovat hledání ženského tvaru ke slovu „lenoch“. Ale na druhé straně by se mi líbila věta, že v lenošce lenošila lenoška.

Nejpřitažlivější jsou ovšem výklady slov, z nichž současně zavane starobylost i zvukomalebný svéráz, uvedu aspoň tři v knize sdružená slova, označující ponejvíce nezbedné, školou povinné potomky - lajdák, lempl, syčák. Z čeho se vyvinul outěžek, mrcasení, prdelačka nebo moldánky? Nebo co si počít s výrazem vidrholec, který dnes známe jen ze spojení „foukat jak na vidrholci“. Případně z čeho povstalo příjmení Cee. Ale nic z toho vysvětlovat nebudu, jen se hezky začtěte do slovníku, který obsáhl pradávné výrazivo i nejnovější přírůstky: věřím, že význam třeba slova „véčkař“ je každému okamžitě zjevný.

academia jsme v cestine doma