Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Už vyšla řada knížek, které se věnují vzájemným (imperiálním, mezirasovým, národnostním, náboženským atd.) nevraživostem, ať již je zrodilo odedávné potýkání provázené neblahými zkušenostmi, mnohdy toliko v podobě zobecněných jednotlivin, nebo opovržení dané "vědeckými" argumenty třeba o méněcennosti toho či onoho. Mezi nejnovější patří Právo (n)a předsudek, jehož autor, vysokoškolský pedagog Jan Kosek, hned v úvodu upozorňuje na důležitou relativizující položku, kterou nelze pominout. Píše: "Co je pro jednoho předsudek, může být pro druhého zásadní hodnota a naopak". A dodává: "Nesmlouvaví bojovníci proti předsudkům tak obvykle bývají plní předsudků vůči lidem, kteří podle jejich názoru předsudky mají."

Leckteré odmítavé či zpochybňující náhledy na "ty druhé" mají obdivuhodnou vytrvalost, lidstvo neúnavně provázejí po celá staletí, zpravidla rozvrstvené oboustranně. Vezměme si česko-německé potýkání či postoje k dalším menšinám. Nestranní či nezaujatí snad dokážeme být jedině k etnikům či událostem, které spadají kamsi daleko za náš obzor, ať již prostorově (třeba do Tichomoří mezi lidojedy) nebo časově (stěží nalezneme někoho, kdo by nenáviděl Kartagince stejně jako starověcí Římané).

Avšak jiné předsudky vykazují obdivuhodnou životnost, byť prapůvodně živené těmi nejprimitivnějšími argumenty - třeba  v případě Židů, jimž tradičně byly přisuzovány všechny možné špatnosti tohoto světa. Pradávná křesťanská výtka směřovaná proti nim zní jednoduše - vždyť zabili našeho Krista Pána. Nejnověji to postihla Agnieszka Hollandová ve válečném dramatu V temnotě, zachycující složitou záchranu hrstky uprchlých židů v kanálech polského (ruského, ukrajinského) města Lvova, drceného nacistickou nadvládou.

Jan Kosek své pojednání rozčlenil do dvanácti kapitol, v nichž se zabývá zejména protižidovskými předsudky nejen napříč evropskými dějinami, ale rovněž se je snaží definovat, hlouběji zkoumat jednotlivé sloje vyskytujících se postojů. A věren názvu knihy se soustředí zejména na filozofická, právnická či dokonce zákonná vymezení, jak se v minulosti vyskytla - tam se totiž ocitá na pevné textové půdě a vyhne se tak dosti rozvolněné podobě často proměnlivých vztahů, navíc v různých dobách vnímaných různě.

Vždyť také mezi Židy panovaly ješitné představy o jejich výlučnosti. Jednou to byla intelektová nadřazenost nad ostatními: Kosek (a už před ním Arendtová) zmiňuje britského politika 19. století Benjamina Disraeliho, který se, ač v dětství pokřtěný, označoval za vyvoleného muže vyvolené rasy, předurčeného vést anglické impérium - a stal se tak paradoxně jedním z proroků anglického elitářství a rasismu. Naproti tomu niterně rozpolcený židovský myslitel a protestantský konvertita Otto Weininger o něco později spřádá sebemrskačské úvahy, když píše, že s emancipací žen je to stejné jako s emancipací Židů a negrů - všechny je třeba držet z dosahu věcí, které by svým rozhodováním mohli jedině poškodit.

Kosek se dotýká znepokojivé otázky, zda a nakolik účinně lze čelit promyšleně uskutečňovaným hrůzám, ať již se dějí jménem čehokoli - a na příkladu nacistického režimu dokládá, že až s mučednickou nezlomností mu čelili snad jen Svědkové Jehovovi a (někteří) komunisté, odmítnuvší jakýkoli kompromis. Ptá se totiž: "Znamená to snad, že čelit jednomu fanatismu může jen jiný fanatismus?" Takže nezbývá než zvážit, zda jen fanaticky prožívaná víra - podotýkám, že jakákoli, nejen náboženská - ohledně správnosti zastávaných idejí chrání před údajným znečištěním, avšak bohužel i tehdy, kdy by mohlo nést blahodárné ovoce.

V této souvislosti Kosek zmiňuje filozofa Barucha Spinozu, vyděděného ze židovské komunity, a jak dokládají dochované písemnosti, dokonce prokletého. Bohužel vstřícnost a ochota pochopit odlišnost (i v rámci vlastního společenství) byla vlastností, která se v uplynulých staletích vyskytovala jako nadmíru vzácné koření. Ostatně mnohé filmové dokumenty o holocaustu dokládají, že i v ghettech a koncentračních táborech bujely rozbroje mezi ortodoxními židy a asimilovanou židovskou populací, vnímanou jako bezmála odrodilou a zrádnou.

Autor odkazuje nejen k početným úvahám na téma jinakosti a odlišnosti, jaké se v dějinách vyskytly, ale všímá si také uměleckého, zejména literárního zpodobnění. Tak se dotkne postavy Josefa Švejka, někdy vydávané za prototyp české národní povahy, zahrne pojetí mužů a žen u Milana Kundery. Všímá si zajímavých dobových fenoménů, třeba odmítavého přijetí Máchova Máje u českých obrozenců, a naproti tomu zbožnění idyly Boženy Němcové Babička, přetrvávající ostatně podnes. Probírá řadu myslitelů, zkoumajících vztahy mezi Čechy a Němci. Škoda jen, že pominul obrazy filmové a jejich modely nepřítele, možná ovlivňující smýšlení ještě výrazněji.

Kniha se dotýká řady (nejen) antisemitských předsudků a zkoumá jejich původ, případně oprávnění. Tak se postupně zmíní o rozličných záporných vlastnostech připisovaných Židům, najmě lichvovité touze po penězích. Cejch odlišnosti a ztížená seberealizace tak může vést nejen k intenzivnějším snahám o prosazení, byť i to může být vnímáno negativně, ale také k parazitické rezignaci, jak tomu zhusta vídáme u Romů. A nalezneme zde důležitý postřeh: "Očekává-li od nás okolí jisté chování, je dost pravděpodobné, že k němu budeme tak či onak směřovat." A bludný kruh vzájemné nedůvěry a obviňování se uzavírá...

Jan Kosek: Právo (n)a předsudek
Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2012, 352 stran
Hodnocení: 75%

Foto: Dokořán, www.zenny.com, www.e-obrazy.cz, www.moonguard.blog.cz