Nic pravdivého od Veronicy Raimo originálním způsobem zkoumá pravdivost vzpomínek a autentičnost fikce

nic-pravdiveho Nic pravdivého se v roce 2024 dostalo na mezinárodní seznam Bookerovy ceny – jde o pozoruhodné zkoumání autofikce – kam až lze v druhu memoáru zajít a svou minulost si vyfabulovat, nebo alespoň upravit, aby pro nás byla stále autentická, ale zároveň i literárně nosná. Je to román o rodině, vzpomínkách a svého druhu smutku a tragikomedii.

„Někdy nepíšeme proto, abychom nějaký zármutek zpracovali, ale abychom si ho vymysleli‟

Veronica Raimo píše o svém dětství, dospívání, o milostném životě, spisovatelské práci velmi originálním způsobem. Její humor je zvláštní a břitký, sebeironický a podivínský. Vyprávění připomíná vnitřní dialog, byť jde o klasickou ich formu. Text je psán stroze s jednoduchými větami, vyprávění není lineární a občas si zanadává.

Verika se projevuje jako velmi zvláštní člověk, buď vám to celé sedne, nebo ne. Rozhodně její styl vychází z podivného dětství a dospívání – jako druhé dítě byla neustále poměřována se svým bratrem, podle rodičů nadanějším dítětem, který byl již od raného dětství úspěsný a ona se s ním v očích jejich matky nemůže měřit. Zároveň to však Verika nevnímá jako příkoří a bere to spíše s uvolněností a svobodou, kterou ji to poskytuje, neboť je zbavena nadměrného očekávání ze strany rodiny. Její matka trpí úzkostmi a neurotičností, její otec mající OCD, je posedlý pořádkem a čistotou. Oba sourozenci se stanou spisovateli a píší o své rodině. Tak ostatně začíná i kniha.

„Říká se, že když se v rodině narodí spisovatel, znamená to pro ni konec‟

„Ve skutečnosti z toho rodina vyjde bez problémů, jako tomu bylo od počátku věků, zatímco špatně skončí spisovatel během svých zoufalých pokusů zabít svou matku, otce a sourozence, jen aby je znovu našel nemilosrdně živé.‟ Tak nám Veronika Raimo i částečně napovídá, jak vnímá autofikci a může to být také vodítko, jak můžeme o knize přemýšlet. Jako o druhu zkoumání a ohledávání vlastní paměti, vlastní minulosti. Co si pamatujeme, mohou být falešné vzpomínky a přesto živé a takřka skutečné, může jít o druh autocenzury, ale i o práci s vlastní identitou a jejího vytváření.

Verika s bratrem vyrůstá v omezeném prostoru a několik let takřka nevycházejí z domu. Část vyprávění se totiž odehrává v době, kdy se stala černobylská havárie, což velmi špatně a úzkostlivě nese jejich otec – který má fobii z venkovního světa – na něž doléhá domnělý radioaktivní spad a jídlo je otráveno, vzduch je zamořený. A nikdo mu nemůže vysvětlit opak. Aby svou úzkost z OCD nějak zvládl, utěšuje se stavěním sádrokartonových zdí v jejich římském bytě a ohraničuje a čtvrtí tak prostor své rodiny.

Jejich matka, je přílišně kontroluje a to až na hranu snesitelnosti. Když se jí ihned neozývají, obvolává všechny Veričiny i bratrovi známé a kamarády v kteroukoliv denní i noční dobu a dožaduje se jejich odezvy. Její bratr pak umírá na katastrofické scénáře jejich matky několikrát do měsíce s konstatováním: „tvůj bratr mi nezvedá telefon‟. Dokonce se ve Veričině dospělosti rozhodla tematicky uspořádat její korespondenci: Zařadila k sobě „veselé milostné dopisy", „smutné milostné dopisy“, „pornografické milostné dopisy". Nedokázala si pomoct, aby červeně nepodtrhla „i“, když mi spolužák ze střední napsal: „Často mislím na tvůj úsměv‟.

Sourozenci se kvůli úzkostným rodičům nikdy nenaučí plavat, jezdit na kole, bruslit, skákat přes švihadlo – s představou, co všechno zlého by se jim mohlo stát. A tak vyrůstají obklopeni nudou, kterou narušují hrou s hodem kostky, později knihami, a vymyšlením, jak roztrhnout realitu všednosti. Verika v dospívání několikrát uteče z domu, což pojímá velmi sarkasticky a nakonec i překvapivě vřele a s láskou ke svým rodičům.

„Existují minimálně dvě verze mého čtvrtého ročníku na gymnáziu: ta víceméně reálná, z níž si skoro nic nepamatuju, a ta napsaná pro Cecílii, z níž si pamatuju téměř všechno‟

Veronica Raimo se liší od Annie Ernaux a popřípadě i Édouarda Louise, kteří jsou známí svou svébytnou autofikcí. Liší se především tím, že autofikci nepojímá jako sociologický dokument, ani jako politickou výpověď, namísto toho velká váha leží na hře identity a jazyka. Ve svém psaní je mnohem více experimentální ve smyslu konstruování identity a paměti, samotnou pravdu se dá říci, že si konstruuje. Naopak autofikce Ernaux je záminkou k výpovědi faktů ohledně společnosti a její struktuře, dává důraz na skutečnou paměť. Louis využívá autofikci jako zbraň k zobrazení společenských nerovností s apelem na změnu. Toto všechno naopak Raimo nahrazuje literárním experimentem – zkoumá hranici mezi realitou a fikcí, fikce je tu maskována jako realita a realita se u ní skrývá ve fikci.

Veronica Raimo často zpochybňuje vlastní historky, vlastní paměť a kompiluje tak svou identitu na podloží metafikčního vyprávění. Autofikce je jí nástrojem, jak zpochybnit iluzi objektivity a autenticity. Zdá se, že Raimo má několik verzí reality, z nichž vybírá a ukazuje rozostřenou hranici mezi výbornou spisovatelkou a skvělou lhářkou. Pojetím, jak Veronica Raimo chápe autofikci, je mnohem blíže Emmě Kausc a jejímu románu Narušení děje, než zmíněnému spisovatelstvu výše. U obou je totiž stěžejní příběh, vytváření identity a její (de)kontrukce. Lze napsat něco skutečně pravdivého, jak se stalo, nebo jde vždy o nějakou verzi subjektivity, jak si události vykládáme, do jaké míry jsme omezeni konfirmačním zkreslením či mandelovým efektem?

Pokud hledáte nějakou volnomyšlenkářskou knihu, které nechybí trocha úzkosti, humoru a nadsázky, kde může být vše pravda i vše vymyšleno, kde nic není jisté, tak Nic pravdivého by mohla být kniha pro vás.

Ukázka z knihy:

Předtím než nás začaly dopovat nudou knihy, vymýšleli jsme si s bratrem jiné kratochvíle.
Rodinný génius přišel s hrou, která na dlouhá léta vyplňovala naše odpoledne. Během odpoledního odpočinku a pak dál až do západu slunce a do večeře, kdy jsme museli vstát, jsme leželi vedle sebe na břiše, opírali se o lokty a se sešitem před sebou jsme hráli o čísla. Nehráli jsme jeden proti druhému, spíš jeden s druhým, protože v té hře nešlo o vítězství. Ve skutečnosti v ní ale nešlo ani o spolupráci. Podobalo se to spíš zenovému cvičení – počítání oveček přeskakujících ohradu, když se člověk snaží usnout. Hodilo se kostkou a zapsalo se číslo, které padlo. Touto činností jsme trávili celé hodiny. Zapálení a pohroužení. Oba jsme byli velkými fanoušky pětky a jediné skutečné napětí hry spočívalo v tom, zda pětka padne co možná nejčastěji. Čímž dá najevo svou nadřazenost. Zatímco jsem házela svou kostkou, pozorovala jsem bratra, jak vrhá tu svou, cítila v jeho soustředěném pohledu naději, že padne pětka, a pak jsem sledovala jeho pevnou a čestnou ruku, jak vyznačuje křížek pod číslem čtyři. Jen záblesk lítosti v očích a neposkvrněná víra, připravená k dalšímu hodu. Hlídala jsem, aby si nevšiml, jak píšu do sešitku křížek u pětky, zatímco jsem prsty zakrývala svoji kostku s mizernou dvojkou. Byla jsem schopna podvádět v zenové hře, to nedávalo smysl. Nedokázala jsem si ale pomoct.

Když nás naši večer volali k večeři a porovnávali jsme své sešitky, vždycky jsem se svým počtem pětek vyhrála. Nevím, zda můj bratr věděl, že podvádím, anebo si něco tak přízemního nedokázal vůbec představit. Pokoušel se údaje dešifrovat a překvapovalo ho, jak se vymykají jakýmkoli statistickým zákonitostem. Pokoušel se najít jiné logické vysvětlení a došel tak ke svým prvním výzkumům v oblasti metafyziky. Jak mi mohlo padnout tolik pětek? Pak mě poplácal po ramenou a řekl mi: „Šikulka!‟

Často jsem o té jeho „šikulce‟ přemýšlela. Ptala jsem se sama sebe, zda jde o princip spojených nádob: jestli musel bratr párkrát prohodit „šikulka‟, aby si mohl přivlastnit všechny ostatní pochvaly na svou adresu. Taky mě napadlo, zda nešlo o jeden z jeho prvních projevů sarkasmu. Možná nedobrovolný. Přemýšlela jsem, zdali mi náhodou neřekl „šikulka‟ pro tu iracionální odvahu, pro můj pokus narušit nudu jeho nesmyslné hry ještě něčím nesmyslnějším. Zdali mi nechtěl říct: Jak se dostaneme z tohoto dětského pokojíčku? Jak se z něj můžeme vysvobodit?
A skutečně jsem právě tohle dělala celý svůj život. Pokaždé když jsem se cítila uzavřená v těsném pokojíčku, ve hře s nějakými pravidly, nepokoušela jsem se utéct, ale narušit logiku pokoje a pravidel. Představovat si nepravdivé věci, vyslovovat je, provokovat, dokud jim sama neuvěřím. Dokud neuvěřím tomu, že na kostce může vždycky padnout pětka, přestože je to naprosto k ničemu.