Čas vos

Čtvrtek, 18 Září 2025 06:00 Dagmar Magnusková

Čas vos Zdánlivá obyčejnost lidských osudů je protkána traumaty z dětských dob. Doprovází je a nepustí. Dobrovolně nedobrovolná samota. Rozhodli by se Ptáčník i Bára stejně, kdyby nebyli ovlivněni bolestivou zkušeností, jejímiž původci byli ti, kteří je měli chránit a podporovat? Být jejími průvodci na cestě k samostatnosti a přijetí dospělosti se všemi jejími klady i zápory. Oba byli ovlivněni dříve, než mohli o svém životě rozhodovat zcela sami. To zcela nepochybně. Každý z nich si zvolil svou strategii pro přežití, uplatnění se v životě a určité vyrovnání se s minulostí. Jedno měli společné. Uměli si najít svou jedinečnou věc, pro kterou se dokázali nadchnout a která jim dávala v chaosu života smysl. Občas lze zahlédnout i paprsek naděje v nekonečné temnotě.

Bára se přistěhovala zpět do svého rodného města. Koupila si starý opuštěný dům, kterému by si přála vdechnout nový „život“. Pečuje o něj s láskou. Její velkou vášní se stalo zvelebování zahrady. Sází, okopává, přemísťuje, obdivuje, jak rostliny rostou a přemýšlí, hlavně nad minulostí. Má ji zastřenou mlhou, opředenou tajemstvím a výmluvnými pohledy. Přála by si tuto spletitou pavučinu domněnek konečně rozplést.

Z přemýšlení ji vytrhne pohled neznámého muže. Netuší, že se vlastně nedívá na ni, ale sleduje úplně jiný objekt svého zájmu. To ovšem Bára neví a tak dochází ke konfrontaci. Plachý Ptáčník se lekne a rychle odchází. Nemá rád, když na něj někdo křičí nebo je hrubý. Otvírají se v něm skryté rány, které nejsou zcela zahojeny. Jeho strategií pro přežití je útěk. Je to něco, co se naučil už hodně dávno, když byl ještě malý chlapec a musel čelit tváří v tvář hrůze, která ho navždy poznamenala. Ptáčník žil sám v pomalu chátrajícím domě po svých rodičích. Jeho starší bratr s ním nebydlel, už dávno se odstěhoval, i když měl výčitky svědomí vůči tomu, jak se zachoval. Jeho vina to nebyla. I on se jen snažil zachránit.

Osudy Báry i Ptáčníka se protkly kdysi dávno a v současné době znovu. Každý z nich musel udělat obrovský krok mimo své obvyklé zvyklosti, najít v sobě kousek odvahy a odhodlání podívat se do svého nitra i mimo něj. Snaha věci napravit a očistit se vždy cení. Za nalezený klid to stojí.

Mé první setkání s Alenou Mornštajnovou bylo působivé a jen tak nezapomenutelné. Román „Čas vos“ mě více než oslovil. Po dlouhé době mě příběh natolik zaujal, že jsem byla schopná knihu přečíst za dva dny. Delší dobu jsem ji ovšem musela vstřebávat, zanechala lehkou pachuť a smutek nad osudy Báry i Ptáčníka. Kolik takových podobných osudů existuje? Já osobně vím, že mnoho. Připomnělo mi to, proč dávám přednost literatuře lehčí, naivnější a veselejší. Nic to ovšem nemění na faktu, že děj je velmi dobře vystavěný a postupně se odkrývá, jako byste odlupovali plátky cibule, až se dostanete k jádru problému. Nebylo tzv. „hluchých míst“. Postavy jsou až neuvěřitelně uvěřitelné. S Bárou i Ptáčníkem jsem vše velice prožívala a svým způsobem jim rozuměla. Až mi bylo líto, že se s nimi musím rozloučit. Snad najdu odvahu si přečíst nějakou další knihu od Aleny Mornštajnové, pro ten prožitek to stojí zkusit. Doporučuji.

cas-vos