Jednou budu psát o lásce…

Jednou budu psát o lásce Kouzelná sbírka povídek Kláry Hůrkové opravdu stojí za přečtení. Její skvělé povídky inspirované vlastním životem vydalo nakladatelství Dauphin. Týkají se především vztahů k druhým lidem, které ve své jedinečnosti zůstávají věčné.

Na první pohled vás zaujme půvabná obálka útlé knížky, která slibuje něco jedinečného. Najdete v ní krátké povídky, skvěle napsané, které naznačují, že jsou přímo ze života autorky, která děj i postavy pozměňuje, okořeňuje a zabaluje do různých metafor, kdy především vnímáte jak svými myšlenkami a vyjadřováním emocí přímo působí na čtenáře a vzbuzuje silné pocity i velkou potřebu zamyšlení. To vnímám jako velmi pozitivní přínos knihy, která vlastně působí spíše jako deníkové záznamy s potřebou se z něčeho vypsat. Jazyk a sloh jsou však brilantní, povídky jsou velmi poetické a emocionálně zabarvené. Poslední povídka nazvaná Jednou budu psát o lásce mě dojala k slzám. A věřím, že se nenajde člověk, který by při jejím čtení opravdu nebrečel. Doporučuji!

Anotace:

Druhá kniha povídek Kláry Hůrkové přináší opět texty autofikční i zcela smyšlené. Zabývají se hlavně mezilidskými, zejména milostnými vztahy z pohledu ženy, která je prožívá. Autorka však akcentuje také obecnější existenciální témata jako hledání smyslu života v různých formách lidské činnosti, víru v konspirační teorie či životní postoje spisovatelů. Důležitým motivem spojujícím povídky je pak ztráta milovaného člověka a vyrovnávání se s ní.

O autorce:

Klára Hůrková (1962) od roku 1991 žije v německých Cáchách. Vystudovala filozofii na Karlově univerzitě v Praze a anglistiku a dějiny umění na univerzitách v Cáchách a Norwichi. Je autorkou třinácti básnických sbírek v němčině a v češtině, novely Neotcové, sbírky povídek Západní okraj zahrady, literárněvědné monografie o V. Havlovi a T. Stoppardovi Mirror Images (anglicky) a překladů poezie, nejnověji Ludwiga Steinherra, Stránky světla. Rovněž je editorkou tří česko-německých antologií současné poezie. Její dílo bylo několikrát oceněno v literárních soutěžích a jednotlivé básně byly přeloženy do devíti jazyků. Klára Hůrková pracuje jako učitelka angličtiny a výtvarné výchovy a věnuje se malování. Je členkou Českého centra mezinárodního P.E.N. klubu.

Ukázka z knihy:

Damiánova noc

Sníh se snášel k zemi před oranžovým světlem pouliční lampy. Byla to poslední lampa na konci ulice, dál pokračovala jen alej holých jeřábů, vedoucí bílou plání k lesu. Krista ležela v posteli a dívala se oknem s poodhrnutou záclonou na kužel světla se sněhovými vločkami. Nemohla spát. Než začala lampa svítit – asi v půl jedenácté v noci – prožívala celá vesnice tříhodinový výpadek proudu. Kromě svíček a plynového vařiče byly všechny zdroje světla a tepla v domě mrtvé. Krista se tetelila na pohovce zabalená do deky nebo šátrala po domě a představovala si, jak se asi cítí slepci, když hledají kliku od dveří nebo se pokoušejí vymačkat si zubní pastu na kartáček.

Byla v domě pouhým hostem, sice pravidelným, ale většinu života trávila ve svém městském bytě, kde k výpadkům elektřiny docházelo jen málokdy. Situace ji mírně zneklidňovala. Ani teď, když světlo opět svítilo a topení hřálo, se nemohla zcela uvolnit a spát. Převracela se v posteli z boku na bok, v těle cítila mravenčení, nosní dírky měla střídavě ucpané a jedinou útěchu nacházela v pohledu z okna na světlo lampy, jímž se snášely na zem vločky. Po hodině vstala z postele, oblékla se co nejtepleji a vyšla do noci. Byla středa mezi Štědrým dnem a Novým rokem. Vesnice spala, jen několik málo oken ještě svítilo. Krista cítila vločky sněhu na obličeji a studený vzduch v nose, obojí ji udržovalo bdělou. Šla kolem domků, kde spali chataři, i kolem vilek místních, prošla mezi oprýskanými bytovkami na náměstí, kde rovněž svítily oranžové lampy. Její boty zanechávaly stopy v čerstvém sněhu. Za náměstím odbočila doleva, na cestu k lesu, podél níž stálo pár osamělých chalup. U jedné z nich se zastavila. Matné světlo za potrhanou záclonou naznačovalo, že ten, kdo tu bydlí, je vzhůru. Krista zaťukala na okno.

„Kdo je?" ozval se nevrlý mužský hlas.

„Já," odpověděla Krista a doufala, že ji Damián pozná po hlase. Věděla, že je nemocný, ale to, co ho trápilo, nebyla obyčejná nemoc. Damián se za chvíli objevil ve dveřích, oblečený v černém županu, pyžamu neurčité barvy a roztrhaných pantoflích. „Co tu chceš?"

Krista si setřásla sníh z vlasů a šály. „Chci ti něco říct. Můžu dál?"

Ve světnici, kterou osvětlovala petrolejová lampa, bylo chladno. Na stole měl Damián rozložené všelijaké papíry a otevřené i zavřené knihy. Krista věděla, že stále pracuje na svém velkém díle. Na Velké knize o konci světa. S Damiánem žila v domě ochočená lasice hranostaj, teď v zimě celá bílá, jen s černou špičkou ocásku. Hověla si na stole mezi Historickým atlasem světa a Černou knihou komunismu. Krista přistoupila ke stolu a zvíře pohladila.

„Myslela jsem na tebe, když nešel proud," řekla. „Poznali jsme se ve tmě, pamatuješ? Ale pak, když se rozednělo..."

„Hm. To už je pět let."

„Já vím, nechtěl jsi se mnou jít ven na světlo. Když vyšlo slunce, zatáhl jsi záclony. Zkoušela jsem tě tolikrát vytáhnout, ale marně. – Mohl bys udělat čaj, prosím?"

Damián neochotně zapálil oheň v kamnech a postavil na ně hrnec s vodou.
„Vždyť víš, že nemůžu chodit na světlo," zabručel. „O tom jsme se přece už mockrát bavili. Mám alergii, spálí mi to kůži a je mi pak čtrnáct dní špatně." Hranostaj se pozorně posadil a začal si lízat srst.

„Ale doktor ti přece řekl, že se s tvou kůží nic neděje. Že si to jenom namlouváš..."
Damián se prudce ohlédl od kamen. „Doktoři lžou! Pro všechny lidi je nebezpečné chodit na světlo, jenom já jsem na to citlivější, ostatní to nevnímají. Ale mně to vždycky sežere kůži. A vůbec, já nikam chodit nechci, musím psát."

„Jak jsi daleko s tou knihou?" zeptala se Krista opatrně.

„Už mám čtyři sta stran. Zpracovávám teď dvacáté století," řekl Damián. „Všechny důkazy mám srovnané, musím jen vypočítat, kdy se to zhroutí. Je to hodně matematiky, ale také bych chtěl, aby to bylo čtivé, tak se musím soustředit."