Kultura21.cz

Ken Loach (1936) patří mezo režiséry levicového zaměření, jenž vytrvale mapuje odvrácenou tvář anglické společnosti. Vytrvale se vracel k sociálním problémům, kterými jeho chudí hrdinové trpí, zvláště když se snaží prosadit nárok na důstojnost nebo uplatnit nějaký politický postoj (Kes, Země a svoboda, Jmenuji se Joe, Zvedá se vítr). Dokument Spirit of 45 (přeložitelný jako Duch roku pětačtyřicátého) připomíná mimořádné nadšení i naděje, které vzbudily těsně poválečné zestátňovací reformy prosazené labouristickou Atleeho vládou, nejen slovně se hlásící k ideám socialismu. 

Loach proložil dobové záběry vzpomínkami (přirozeně již stařičkých) pamětníků, často horníků či zdravotnického personálu, přidal rovněž stanoviska hospodářských či společenskovědních odborníků, kteří se vyjadřují k významu někdejších opatření. Zachycuje rozzářené, šťastné tváře radující se z konce války, ale zároveň zaznějí obavy, zda zase nepřevládne bída a nezaměstnanost, jak tomu bylo po skončení první světové válce a poté znovu počátkem 30. let vinou celosvětové hospodářské krize. 

Dobové záběry ukazují otřesné poměry panující v dělnických čtvrtích, selhávající zdravotnickou péči, špatné bytové poměry, obtížné shánění práce. Zachycují marné demonstrace, nekonečné fronty i vývařovny pro chudé. Zprostředkovávají tehdejší patetické komentáře z dokumentů, přibližuje vystoupení politiků hájících tu či onu linii. A to vše provázejí dobové písňové hity, dokreslující atmosféru těsně poválečného období. 

Pamětníci si vybavují, jak v dětském věku i po pěti spali v zablešených postelích, jak neschopnost zaplatit lékaře vedla ke zbytečným úmrtím. S hořkostí v hlase připomínají, že Anglie se sice chlubila koloniálním leskem, ale mocné a bohaté vůbec nezajímala situace těch na společenském (a zejména stavovském) dně. Horníci třeba dodávají, že si připadali, jako kdyby majitelé vlastnili nejen uhlí, ale i je - a podle toho se k nim chovali. 

Teprve labouristé, v roce 1945 získavší jasné vítězství ve volbách, zahájili změnu: zestátnili důležitá odvětví (hutě, doly, doky, železnice, energetickou síť), zřídili Národní zdravotní službu, která zajistila široce dostupnou lékařskou péči, zahájili výstavbu dostupných nájemních bytů, často v místech zničených za války německým bombardováním. I když zaznějí kritické výhrady k provádění těchto reforem, třeba do vedení zestátněných podniků se dostávali stejní byrokraté, kteří je ovládali i předtím a byli proslulí svým opovržlivým, stavovsky nadřazeným postojem k "dělnické třídě". 

Kupodivu další labouristické aktivity v 60. letech, týkající se například vzdělání, potratů či práv homosexuálů, jsou již pominuty. Zato v protikladu k poválečným reformám, které podle Loache zásadně zlepšily sociální postavení těch nejchudších, stojí bezohledná rozhodnutí vlády Margaret Thatcherové, která je v 80. letech demontovala, zestátněná odvětví převáděla zpět do soukromého sektoru bez ohledu na to, jaké sociální otřesy tím způsobí. 

Nepřímo vyzývá, aby lidé překonali letargii, aby se inspirovali nadšením roku pětačtyřicátého - aniž by domýšlel, že vše se změnilo, že impérium se rozpadlo, že země je zaplavena všemi možnými přistěhovalci, že se změnila sociální skladba, že někdejší "dělnická třída" vlastně přestala existovat. Má však pravdu v tom, že orientace na zisk, na prosazení prosperujícího individua jako základu státu narušila solidaritu společnosti. 

Základní problém Loachova náhledu ovšem spočívá v jeho ideologické předpojatosti. Pro film vybral záběry i vystupující osoby takové, aby vyhovovaly jeho záměrům. Předkládá jednostrannou verzi, která nezohledňuje složitost a rozporuplnost dění, přehlíží příčiny, které Thatcherovou vynesly k moci a vedly i k přijatým opatřením, s nimiž Loach nikdy nesouhlasil, aniž by zkoumal, zda měly nějakou alternativu. 

Převažuje jakési agitační nadšenectví, které pomíjí vše, co by je narušovalo. Vyslovovaná hrdost i přítomnost rozhořčení jsou jistě pochopitelné, navíc ovlivněné celoživotním nasměrováním režiséra i jím zpovídaných lidí, nejspíš také jejich poměrně vysokým věkem, nostalgicky se ohlížejícím do minulosti. Každopádně lze Spirit of 45 považovat za nikoli zbytečný hlas do diskuse o podobě a roli sociálního státu, aktuální i v tuzemských podmínkách. 

Spirit of 45 vstupuje nejen do kin, ale souběžně je dostupný též na internetu, konkrétně na portálu DASFilms.cz

Spirit of 45 (The Spirit of‘45)

Dokument. Velká Británie 2012
Délka: 94 minut
Scénář a režie: Ken Loach
Kamera: Stephen Standen
Střih: Jonathan Morris
Distribuce: Artcam
Premiéra: 30.1.2014 
Hodnocení: 70% 

Foto: Artcam,  www.standard.co.uk