Delfín z louže aneb příběh jednoho amatéra

Sobota, 23 Únor 2019 09:00 Lenka Švidrnochová

delfin z louze perex Nakladatelství Plus loni vydalo knihu z pera Tomáše Bezrouka (*1974). Nese název Delfín z louže (pozor, neplést s Lososem v kaluži) a vypráví o plavci, který se z nuly vypracuje na úroveň vrcholových soutěží. Autor o sobě tvrdí, že je „univerzální sportovec, leč čím dál více zejména televizní teoretik“, a po spisovatelské stránce má již za sebou dílko Hostina pro porotce (2010, vydáno vlastním nákladem). Pojďme se tedy podívat na jeho v pořadí druhou knihu.

Jak již bylo řečeno, Delfín z louže je příběhem kluka, z něhož se postupně stává plavecký šampion - to se konec konců dozvídáme už na základě slibně znějící anotace. Literatura na téma „cesta k úspěchu“ je v poslední době značně populární a knihy s podobným námětem na nás doslova padají z regálů. Přestože však často jde o příjemně motivující četbu, není tomu tak vždycky. Ostatně, jednu takovou nepříliš zdařilou knižní realizaci právě držíme v ruce.

Vedle jednoduché dějové linie (která se dá shrnout jedinou větou) už tento spisek totiž dále nic moc exkluzivního nepřináší. Myslím si, že by podobný text mohl působit inspirativně, kdyby byl autobiografický nebo kdyby šlo o opravdu sugestivně napsanou fikci. Tento pisatelský počin ale není ani jedno, ani druhé a podle mého názoru inspirativní dojem prostě nebudí.

Z hlediska jazykového se u Tomáše Bezrouka taktéž nesetkáváme s ničím výjimečným. Netvrdím, že je to úplně beznadějné psaní. Spíše se jedná o drobná zaškobrtnutí, která však činí beletristický text málo čtivým a místy až nudným. Tady mluvím o řemeslných nedokonalostech začínajících autorů – ty mimochodem docela dobře popisuje Stephen King ve své knize O psaní (doporučuji k přečtení). Abychom se nepohybovali jenom v teoretické rovině, uveďme si alespoň pár konkrétních příkladů.

Podle Kinga třeba nepůsobí dobře, když autor používá otřepaná slovní spojení. A je to fakt - když totiž třikrát za sebou narazíte na kýčovité klišé „být terčem posměchu“ (Delfín z louže, str. 5, 6, 25), opravdu nemáte pocit, že čtete zrovna jazykově rafinovaný literární kus. Dále King radí zamýšlet se nad rozvíjejícími větnými členy a proškrtat ty, které nemají význam. Já bych například klidně oželela přístavek v Bezroukově větě: „Všechny tyto zážitky z dětství s mými vrstevníky však dalece předčila prázdninová setkání se strýcem, matčiným bratrem.“ (Delfín z louže, str. 22) Vysvětlím: strýc je přece vždycky bratrem jednoho z rodičů. A ano – v případě, že bychom se o matce hlavního hrdiny dříve něco klíčového dozvěděli, zmínit bychom ji teoreticky mohli. Ne však zde. Tady se jedná o informaci veskrze nadbytečnou. Dalším příkladem by byla rovněž otázka dialogů. Aby byl text čtivý, měly by být autentické. A narovinu - dokážete si například představit chlápka trénujícího kluky v plavání, jak pronáší větu: „Příteli, pod čtyři minuty to neplave ani jeden z mých svěřenců, které tu vidíš v bazénu!“ (Delfín z louže, str. 15)? Já ne. Takhle křečovitě by to určitě žádný normální trenér neformuloval.

Nebudu pokračovat ve výčtu autorových kotrmelců a raději svůj příspěvek na tomto místě ukončím. Možná se může zdát, že se v tom moc nimrám a upozorňuju na blbosti. Ale ono je to tak – když se podobných zádrhelů objeví v textu příliš, výrazně se tím naruší čtenářský komfort. Nějak to zkrátka nefunguje a právě ty „blbosti“ odpovídají na otázku proč. Ačkoli tedy cítím, že za touto knihou stojí člověk, který tvoří s jistým nadšením, musím ji bohužel označit v kontextu současné české prózy za podprůměrnou.

delfin z louze obalka