Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje.

Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane...

Ale jedno je jisté.

Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo, a pro dítě si jde. Má však zcela jiné motivy, než jaké si myslí lidé ve městě. Oplakávat by se dalo na obou stranách.

Propleteným způsobem se tu setkávají dva různé, leč i tak velice podobné světy. Příběh se vine jako říčka, bublá jako močál, Luna se z malého dítěte stává děvčátkem, posléze i mladou slečnou a všechno spěje k těm jejím osudovým třináctým narozeninám. Vedle ní stojí ta, která ji vychovala. Ta údajně „zlá“ čarodějnice Xan a množství dalších podivných bytostí, které tuší, že se schyluje k důležité době. A ta tajemství, která vznikla nedopatřením mezi Xan a Lunou, jsou nakonec tím nejmenším, co vůbec v celém příběhu bylo.

Nádherný konec příběhu je strhující a rozhodně vás nenechá vydechnout. Dobře si všechno pamatujte, protože autorka ke konci strhne děj jako lavinu a nezůstane kámen na kameni.

Ukázka:

„Moc se ptáš. Nikdo neví, co čarodějnice s těmi dětmi, které sebere, dělá. Na to se nikdo neptá. Nemůžeme se ptát – copak to nechápeš? Příliš to bolí.

Dobře. Pojídá je. Už jsi spokojená?

Ne. To si opravdu nemyslím.

Matka mi vyprávěla, že sní jejich duši a jejich těla bez duše od té doby bloudí po zemi. Neschopna žít. Neschopna umřít. Duchem nepřítomna se bezcílně potulují světem. Nemyslím, že je to pravda. Zahlédli bychom je, nemyslíš? Viděli bychom aspoň jednoho, jak jde kolem. Za všechny ty roky.“

No, a to je asi to, o čem příběh doopravdy je – o spoustě DOMNĚNEK, které jsou někdy opravdu jen domněnkami, protože... se někdo bojí se na něco zeptat víc.

Pravda, tím mě příběh trochu dral nervy, protože s tam neustále opakovalo právě to. Na druhou stranu tu názorně můžeme vidět, jak nevyslovené ze strachu, může ovlivnit děj. A jaká je to škoda.

A to platí i v životě.

Že by právě to bylo to „za třetí“, za které autorka dostala svou literární cenu?

O autorovi:

Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněnou význačnou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.

Vydalo nakladatelství Argo, 2018, www.argo.cz