Kultura21.cz

Když jsem poprvé slyšela pojem Xindl X, myslela jsem si, že je to nějaká hanlivá přezdívka. Pak jsem slyšela pár kousků, které se mi líbily jako rytmické celky, text už mě tolik nenadchnul. Ale člověk se mění, dozrává, dělá věci jinak.... Nedávno se mi dostal do ruky ČECHÁČEK MADE – úplná novinka od oblíbené kapely. Poslouchala jsm ho tři týdny v kuse a strašně moc toho chci o něm říct. Jenže jsem taky pěkně dlouho seděla nad prázdným papírem a nevěděla, jak začít.

Tenhle Čecháček mě úplně dostal. Jednou mě někdo chytřejší než já poučoval o tom, že není vhodné používat slovní spojení jako „dostalo mě to“ nebo „jako kdyby“ nebo „to je o tom...“. Nevím, proč mi to tehdy říkal, ale já mluvím, jak mi pusa narostla. A když říkám dostal, tak tím myslím, že kdybych byla bývala stála, určitě bych si sedla na zadek. Řeknu vám proč. Je tu dvanáct skladeb, které mají hlavu a patu. Když mi můj jedenáctiletý potěr, jakmile zjistil, že vyšlo, říkal: „Mami, to je super cédo!“, tak jsem si vybavila, jak před rokem, dvěma, hrál pořád dokola ty dyslektiky a dysgrafiky, Lásku v housce a nebo Štědrej večer a úplně jasně jsem si vrátila ten pocit, že mi kromě sympatické hudby, neříkaly vůbec nic. Já nejdřív vnímám hudbu. Když se mi líbí, zaměřím se i na text. Možná je to špatně, možná je to škoda, protože se připravuju o nevšední textové zážitky, ale já to tak prostě mám. Mně se musí snoubit obojí. A pak teprve dokážu zhodnotit dílko celkově. Mám doma mnoho nosičů, na kterých je použitelná a poslouchatelná tak třetina, možná čtvrtina skladeb. Ale tady je to sto procent z celku. Už to je dobré hodnocení. Nevím, čím to je. Jestli Ondřej Ládek, promiňte, Xindl X, zmoudřel a posunul se někam dál ( život mu dal taky pár kopanců a on se stal pokornějším), nevím. Každopádně mi ve svých textech mluví z duše. 

Nejdřív jsem si to cédéčko pustila pěkně od začátku a zařekla se, že se tentokrát vyhnu svému hloupému zvyku, kdy přeskakuju z jedné písničky na druhou a další a další… Ne, pěkně popořadě. Sice mě to stálo jisté úsilí, ale projela jsem ho od začátku do konce bez přepnutí. Na první poslech jsem si oblíbila první, třetí a dvanáctou. Postupem času mi vlezla pod kůži i dvojka a devítka a pak pomalu i ty ostatní. A teď je to pětka. Tak se na to pojďme podívat.

Čecháček a totáček je moje TOP ONE! Vzpomínka na čas tehdy. To musíte slyšet, o tom se nedá psát. Ale zkusím to. Je to vzpomínka na čas, kdy to zdaleka nebylo tak vyrovnané. Já jsem se narodila v jedenasedmdesátém a docela dobře si pamatuju, jak všichni měli stejná práva a stejné povinnosti,. Lumpárna byla tehdy taky, jasně že jo. Říkalo se tomu podsvětí a od toho radši ruce pryč! Tehdy se lidi báli říkat pravdu, říkat, co si opravdu myslí, protože když to udělali, byli potrestáni. A přesto do toho šli někteří po hlavě. Dneska každý říká, co si myslí a i když je to sebevětší blábol, projde mu to. Dneska děti zkouší na dospělé to, co my bychom nikdy ani nevymysleli. Měli jsme úctu ke starším, protože jsme věděli, že už za sebou mají kus života, rozhodně delší než my, děti, a že z nich mluví zkušenosti. Vzhlíželi jsme ke svým rodičům. Dneska vás dvanáctiletá slečinka pošle nepokrytě někam, navrch vás označí za psychopata a myslí, jaká je hrdinka, bije se v prsa, jak je chytrá a čeká obdiv od svých vrstevníků. A ono se jí ho dostane. Za nás stačilo špatně se podívat na mámu a jedna přiletěla, že jsem ani nevěděla jak. Ono to s tímhle CD zdánlivě nesouvisí, ale ve skutečnosti to souvisí sakra moc. Stačí se jen zaposlouchat. A zavzpomínat. Ale to můžeme my starší. Nevím, jaká je cílová skupina Xindla X, ale myslím, že by měla být mnohagenerační. Ondra Ládek to tady píše bílé na černém (neboť booklet je tak zpracovaný) tak, že mu to věří i můj syn a přemýšlí o tom, proč to jeho idol zpívá. „Protože to je přesně tak, synku,“ napadá mě jediná pravdivá odpověď.

„ ...Tvá žena byla ráda
že má doma pracanta,
měli jste garsonku a jugošku a trabanta
stejně jako Franta,
dneska máš Oktávku a Franta Mercedes,
co teď doma vyslechneš si, tak to je děs…“

nebo

„Zavřeli ti jednotu, ať jdou k čertu,
teď jako pako bloudíš po Albertu,
jseš tu už celej den a nemáš fintu
jak mezi regály najít cestu ven z labyrintu,
říkáš mi: soudruhu
k čemu mi je dvaašedesát druhů toaletního papíru...“

Nezlobte se, ale já jsem se zase vrátila zpátky tam. A zasekla jsem se u první písničky. No, mělo to důvod. Ale u těch ostatních to probíhalo podobně. Hudba, text, význam, přemýšlení, hořkost, smutek, naděje? Tou si právě nejsem tak jistá. Ale já mám mluvit o nosiči, a ne o svých pocitech. Tak pokročím ke dvojce.

Orel mezi supy – jednoduše řečeno je to text o tom, že s poctivostí nedojdeš nikam. Bohužel, dnešní doba taková je.

V blbým věku je tak trochu o každém z mých vrstevníků, kteří brali všechno poctivě, snažili se věci chápat a ctít tradice a najednou zjistili, že

„... Včera mi bylo málo, dneska je mi moc, jak se to stalo, nevim,
každopádně jsem zas v blbým věku,
a pluju proti proudu vstříc poslednímu soudu
a jsem radši vám všem pro smích než abych byl sobě k breku...“

Prostě čas letí a než se ohlídneš, všechno je minulost. A nám, totalitním dětem, na rozdíl od těch dnešních, chyběla ta dravost, drzost a neúcta. Ale neříkám, že jsou všechny takové.
Barbína mi říká o tom, jak se chovají dnešní dívky, které si myslí, že to pozlátko, umělý prsa, make – up od Diora a roztažené nohy jsou v životě to nejdůležitější.

Cudzinka v tvojej zemi – hořko je mi z toho, jak spolu dneska dva lidé mluví stejnou řečí, sdílí názory, myšlenky, vnímají se a chápou, jsou ochotni dělat kompromisy a všechno zvládnout a zítra jsou z nich cizí lidé, plní pohrdání, posmívání a egoismu. To ale nemusí nutně platit jen pro lidi. Může to být klidně otázka národů. Skvěle tady s Ondrou zazpívala Mirka Miškechová:

„Ešte včera vraveli sme narovnako,
no slová menia výzmany a každá loď sa stáva vrakom,
zo známych sú neznámi a čo je hlavné,
pletieme si hlavne a to hlavne s hlavami …“

Já a ďábel – dobro a zlo, černá a bílá, láska a nenávist, pochopení a odsouzení.

Velkej Vont – taky obrázek dnešní společnosti.

Když k nám přišla svoboda – chtěli jsme svobodu, ale ukázalo se, že si pleteme pojmy s dojmy. Chtěli jsme ji, máme ji a nevíme, jak s ní pracovat.

Kazatel – pěkný song o přetvářce.

To je můj dům – co si počít, když žiju podle svého přesvědčení a ostatní to vlastněnezajíma? Až jednou odejdu, nechám tady všechno. Někdo moc lpí na materiálních hodnotách, ale mít někoho, kdo tě má rád takového, jaký jsi, to je to nejdůležitější.

Prase – dneska všichni všechno můžou a u koryta má největší šanci ten, kdo se neohlíží a je prostě prase.

Tohle balení obsahuje dvě CD. To druhé je bonusové, je to unplugg verze, kde najdete úplně to samé, jako na studiové nahrávce. Kromě Xindla X, který zpívá a obsluhuje akustickou kytaru, můžete slyšet Dalibora Cidlinského Jr. na piano, klávesy, akustickou kytaru a má na svědomí aranže smyčců, Jana Cidlinského na baskytaru, akustickou kytaru, housle a violu a na kontrabas a Emila Valacha, který hraje na bicí. O další hudební doprovod se postarali tito páni: Lukáš Bundil – elektrická kytara, Filip Jelínek – trombón a aranže dechů, Miroslav Hloucar – trubka, František Kop – tenor saxofon a Radek Kašpar – klarinet. Vedle Mirky Mišchekové, kterou už jsem zmínila, si v jedné písničce zazpívala také Olga Königová. Slov už jsem vyčerpala víc než dost a tak jen krátce: je to fakt dost dobrý!

Název: XINDL X - ČECHÁČEK MADE
Žánr: Hudební
Hudba: Ondřej Ládek
Texty: Ondřej Ládek, Mirka Miškechová
Mix, produkce a hudební režie: Dalibor Cidlinský Jr.
Nahráno: ve studiu DC Sound, Frýdštejn
Mastering: Ecson Walders
Design, postprodukce fotografií: Ondřej Pfeiffer
Fotky: Dalibor Konopáč
Vydal: Universal Music s.r.o. V roce 2014
Bonus: booklet neboli brožurka s kompletními texty + CD UNPLUGGIÁT

www.umusic.cz