Kultura21.cz

Intimita i pestrost v rámci drobného útvaru písně v podání dvou skladatelů, jejichž písňová tvorba patří mezi nejznamenitější ve 20. století. Oběma se postavila do cesty druhá světová válka a ovlivnila jejich osudy i tvorbu. Ovšem písně z tohoto alba se tematicky k válce nevztahují. Připomínají běžné lidské radosti i strasti, často spojené s láskou, a zvláštní prostor dostávají ukolébavky.

Bohuslav Martinů a Benjamin Britten se možná potkali v červnu 1938 v Londýně. Osmačtyřicetiletý český skladatel zde navštívil mezinárodní festival soudobé hudby a v článku pro Lidové noviny sepsal dojmy z několika koncertů. Mimo jiné zmínil: „Vynechám vcelku bezbarvé skladby Holanďana G. Landre, Australanky G. Hihs, Angličanů
Brittena a Berkaleye…“ Nevíme, co se tehdy uvádělo z tvorby pětadvacetiletého Brittena, ale na Martinů to evidentně dojem neudělalo.

Rok 1938 byl jeden z posledních šťastných v jeho pařížském působišti. Odešel sem za dalším skladatelským rozvojem už v roce 1923 a kromě letních prázdnin, kdy se vracel do rodné Poličky, se zde zabydlel natrvalo. Lásku k domovu měl však hluboko v sobě, což dokládá častá přítomnost melodiky českých a moravských lidových písní a rytmiky říkadel v jeho tvorbě. Všude, kde pobýval, měl s sebou sbírku moravských lidových písní od Františka Sušila, pro Martinů zásadní a nevyčerpatelnou studnici inspirace. Právě z ní pochází většina textů Písniček na jednu a na dvě stránky a Nového Špalíčku. Martinů k nim zkomponoval vlastní nápěvy a doprovod, ale melodie, a především rytmus z lidových textů vycházejí. Tvrdil, že své písně na lidové texty „psal, když nekomponoval“. Určitě je tím nechtěl postavit vedle symfonii či oper na druhou kolej – jen vyjádřil přirozenost, s níž vznikaly.

Už v prosinci roku 1932 napsal v Paříži Dvě balady na slova lidové poezie pro alt a klavír a věnoval je Olze Borové – Valouškové. Zpěvačku Martinů obdivoval už od roku 1910, kdy ji jako student zažil ve Smetanových operách v pražském Národním divadle, a dedikoval jí celkem dvanáct písní na různé texty. Balady se od ostatních písní liší jak délkou, tak chmurnou atmosférou.

Půvabnou „drobničkou“ je v roce 1937 zkomponovaná Koleda milostná. Martinů ji věnoval básnířce Marii Raabové – Nevyjelové, blízké přítelkyni dalšího českého skladatele Aloise Háby. Ještě v roce vzniku vyšla píseň tiskem v pražském vydavatelství Melantrich jako příloha časopisu Eva.

Na konci dramatického roku 1940, uprostřed desetiměsíční anabáze útěku z okupované Francie do Spojených států amerických, vznikly Čtyři písně na texty české lidové poezie. Skladatel se zdržoval v Aix--en-Provence, odkud obtížně vyřizoval doklady k cestě přes oceán pro sebe a manželku Charlotte. Jim i klavíristovi Rudolfu Firkušnému pomáhala dcera francouzského velvyslance v Praze, spisovatelka Edmonde Charles-Roux, a právě jí Martinů cyklus čtyř písní věnoval. Na titulní straně autografu je přípis: „Melodies pour une amie de mon pays“ (Melodie pro přítelkyni mé vlasti).

Písně zůstaly v privátním držení a objevil je až v roce 1996 muzikolog Aleš Březina za pomoci malíře Rudolfa Kundery, dlouholetého přítele Bohuslava Martinů.

Také tři sbírky napsané v New Yorku čerpají ze Sušilovy kolekce. Drobné písně byly vděčným repertoárem při setkáních českých krajanských spolků a charitativních akcích. Jejich častou interpretkou byla sólistka newyorské Metropolitní opery Jarmila Novotná.

Nový Špalíček vznikl během roku 1942 a v lednu 1943 ho premiérovala Jarmila Novotná s klavírním doprovodem ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka, jemuž Martinů sbírku věnoval. V písních Nového Špalíčku zhudebnil Martinů především milostnou poezii, snad aby přišel na jiné myšlenky, které mu stále ubíhaly k dění ve vlasti, o němž neměl mnoho zpráv.

V roce 1943 napsal Písničky na jednu stránku. Sedm drobných písní věnoval Olze Hurbanové, ženě Vladimíra S. Hurbana, československého vyslance ve Washingtonu, který se velkou měrou zasloužil o dobré jméno československé exilové vlády ve Spojených státech během druhé světové války, a zároveň Bohuslava Martinů podporoval menším stipendiem. Cyklus vyšel tiskem poprvé v roce 1948 v pražském vydavatelství Melantrich.

O rok později vznikly v New Yorku Písničky na dvě stránky, premiérované až v říjnu 1946 v Praze Ašou Slavickou – Vondrovicovou a Oldřichem Kredbou. Vedle Sušila zpracoval Martinů v této sbírce také texty sebrané Karlem Jaromírem Erbenem v Prostonárodních českých písních a říkadlech.

Opačným směrem se během války pohyboval Benjamin Britten. V době blížícího se válečného konfliktu se jako pacifista necítil v Evropě bezpečně, a tak s přítelem, tenoristou Peterem Pearsem, odjel roku 1939 do Spojených států. Navzdory tamním úspěchům se v roce 1942 vrátili do Británie – neodolali obrovskému stesku po domovině. Britten získal výjimku v branné povinnosti a až do konce války v ústraní pracoval na své nejslavnější opeře Peter Grimes, slavnostně premiérované v červnu 1945. O rok později představil další operu Zneuctění Lukrecie, v níž hlavní roli komponoval pro mezzosopranistku Nancy Evans. Ta si u čtyřiatřicetiletého skladatele objednala v roce 1947 písňový cyklus pro svůj recitál na festivalu v nizozemském Haagu (uskutečnil se 3. ledna 1948, za doprovodu Felixe de Nobela). Během listopadu a prosince napsal Britten sérii pěti písní A Charm of Lullabies (Kouzlo ukolébavek) na texty anglických básníků z 16.–19. století. Básně jsou velmi rozmanité a zdaleka nejsou určené primárně dětem. Liší se prostředím i citovými polohami. V Blakeově Písni do kolébky (A Cradle Song, text William Blake, cca 1794) zaslechneme barokní melodiku jako od Henryho Purcella, v Sephestiině ukolébavce (Sephestia's Lullaby, text Robert Greene, 1589) zase jako bychom postřehli Janáčka. Píseň Kouzlo (A Charm, text Thomas Randolph, cca 1632) vtipně vyhrožuje dítěti nejrůznějšími muky, pokud nepůjde spát. Klidnou ukolébavkou je vysočinská The Highland Balou na text Roberta Burnse (cca 1792). Nejpůsobivější, velmi jemná a zdaleka nejdelší z celého cyklu je poslední Chůvina píseň (The Nurse's Song, text John Philipp, cca 1559) bez klavírního doprovodu. Končí do ztracena – jako by už pak jen stačilo zhasnout světlo…

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedinělým úkazem na české scéně vokální hudby. Pro neobyčejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy v interpretaci „staré“ hudby jí vynesly spolupráci s renomovanými tuzemskými i zahraničními soubory a orchestry (La Risonanza, Mala Punica, Les Muffatti, Collegium Marianum, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Musica Florea, Ensemble Inegal, Orkiestra Historyczna, Gottingen Festival Orchestra), s nimiž se podílela na víc než dvaceti nahrávkách.

V romantickém a moderním repertoiru vystoupila pod taktovkou J. Bělohlávka, J. Hrůši, J. Latham-Koeniga, M. Ivanoviče, J. Kyzlinka za doprovodu České Filharmonie, SOČRu, FOKu, Košické, Plzeňské, Brněnské, Ostravské, Zlínské a Varšavské filharmonie. Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se Marketa věnuje i divadelní práci. Za roli Dardana v Handelově opeře Amadigi di Gaula na Handelfestspiele v německém Gottingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. Následovala hostování na scénách Národních divadel v Košicích (Handel/Alcina), Brně (Martinů/Hry o Marii, Purcell/Dido a Aeneas, Saariaho/Laska na dalku, Rossini/Hrabě Ory) Praze (Monteverdi/Orfeo, Handel/Rinaldo, Martinů/Julietta) a Ostravě (Britten/Znasilněni Lukrecie, Gluck/Ifigenie v Aulidě). V roce 2018 byla nominovaná na ceny Thálie a Jantar za vynikající ztvárnění operní role.

Klavírista Ivo Kahánek patří k nejúspěšnějším českým interpretům současnosti. Po absolutoriu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a pražské AMU si vzdělání doplnil na proslulé londýnské Guildhall School a na řadě mistrovských kurzů. Ve svých pětadvaceti letech se stal absolutním vítězem Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. Kromě sólových recitálů vystupuje s renomovanými orchestry (Česká filharmonie, BBC Symphony Orchestra, Orchestr WDR Kolín nad Rýnem) a dirigenty (Vladimir Ashkenazy, Pinchas Steinberg, Jiří Bělohlávek). V roce 2007 provedl na proslulém londýnském festivalu BBC Proms Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů. V listopadu 2014 vystoupil jako teprve druhý český klavírista v historii (po Rudolfu Firkušném) s Berlínskou filharmonii, a to pod taktovkou Sira Simona Rattla. Na svém kontě ma řadu ceněných nahrávek s díly Fryderyka Chopina, Leoše Janáčka aj. Jeho CD s klavírními koncerty Dvořáka a Martinů ocenil prestižní britský hudební časopis BBC Music Magazine jako nahrávku roku v kategorii Koncert. V loňskem září vydal u Supraphonu set čtyř CD kompletního Dvořákova klavírního díla, a i za něj si již vysloužil mnoho pozitivních ohlasů.

Markéta Cukrová, Ivo Kahánek: EJ, SMUTNO JE MNĚ
Bohuslav Martinů
Nový Špalíček H 288
Koleda milostná H 259
Písničky na jednu stránku H 294
Dvě balady na slova lidové poezie H 228
Písničky na dvě stránky H 302
Čtyři písně na slova české lidové poezie H 282bis

Benjamin Britten
Kouzlo ukolébavek op. 41

Celkový čas 52:26

https://www.radioteka.cz/detail/crohudba-798049-marketa-cukrova-ivo-kahanek-ej-smutno-je-mne