Kultura21.cz

Před dvanácti lety začalo nakladatelství Academia vydávat objemné průhledy do kulturních dějin 20. století, nazvané DĚJINY NOVÉ MODERNY. Vyšly dosud tři svazky, o nichž jsem již na stránkách Kultury21 i jinde psal (odkazy níže). Autorský kolektiv pod vedením Vladimíra Papouška obhlížel nejen dění v literatuře, ale také v jiných uměnách, hledali souvislosti umělecké i společenské, zkoumali vzájemnou provázanost a ovlivňování. Svá pojednání vtělili pisatelé do přehledných studií, ať již je vymezoval konkrétní rok nebo nějaké zastřešující téma. Dokonce sestavili přehledné srovnávací tabulky, kde vedle sebe seřadili významná díla, vzniklá jak na domácím teritoriu, tak v zahraničí. Každý svazek se vyznačoval pečlivým zpracováním a kvalitně vytištěným obrazovým doprovodem, který reprodukoval portréty umělců, plakáty i obálky knížek či časopisů, otiskoval kresby z nich, přinášel fotky z filmů.

Dějiny nové moderny I, II (kultura21.cz) a Dějiny nové moderny III: Vladimír Papoušek a kolektiv | Vaše literatura (vaseliteratura.cz) 

Dějiny nové moderny změnily název
Nyní vychází v pořadí čtvrtý díl nazvaný Chór a disonance, který výše zmíněné zacílení rovněž dodržuje. Odlišný název by nás neměl mást: přípravy a vydání přepychově vyvedené knihy se ujalo nakladatelství Akropolis a Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, odkud pocházejí někteří členové autorského kolektivu (zbylí působí na Univerzitě Karlově). Zacílení zůstalo obdobné: znamenává proměny, kterými prošla tuzemská kulturní scéna ve složitém dějinném období 1947-1963.

Odráží tedy dění jak za tuhého stalinistického režimu, tak následující pozvolné uvolňování v následném období. A pokouší se vysledovat tento proces jako křivolakou cestu, po níž zpravidla klopýtali titíž lidé, někdy poučeni ze svých nedávných unáhleností. Právě v tom spatřuji nejcennějšího hodnotu, protože se nepřidržuje izolovaných bodů jako milníků, nýbrž se pokouší předestřít co nejširší náčrt cesty samotné. A dozajista oceníme, že se vyhýbá jednoduchým klišé a černobílým výkladům, že chce postihnout složitost tehdejšího dění, pohnutky i očekávání lidí, kteří je jej účastnili. Lituji jedině, že byla pominuta úloha cenzury, na rozdíl od meziválečného období pracující v utajení, veřejnost se nikdy neměla dovědět o jejích rozhodnutích.

Co kniha obsahuje
Devatero přínosných studií je rozčleněno do dvou oddílů – jeden načrtává nejen kulturní kontext zvolené doby, druhý si přináší analýzy jednotlivých literárních druhů, tj. prózy, lyriky a dramatu. Každý z oddílů pokrývá zhruba 250 až 300 hustě potištěných stránek. Přínosné je, že autoři se snaží předestřít, jak nejen umělci a myslitelé oněch časů vnímali dobu, v níž žili a pracovali. Postihují dobové diskuse a polemiky. A pokaždé se snažili teoreticky vymezit předmět svého průzkumu, přiblížit dosavadní uvažování o něm. Zpravidla však dospěli toliko ke zhuštěnému přehledu.

A začali rovnou evropským kontextem: Josef Vojvodík si zvolil předního romanistu Curtia, jenž v knize Evropská literatura latinský středověk (česky vyšla až v roce 1997) poukázal na kořeny evropské kultury, dotýká se dobově podmíněných módností, jakými byly francouzský „nový román“, pop-art a absurdní divadlo, dobře osvětlující dobové pocity z rozděleného, nepředvídatelné světa. A také upozornil na to, jak se společnost vyrovnávala s válečnými traumaty i vinami: třeba francouzský dokumentarista Alain Resnais, záhy jeden z věrozvěstů „nové vlny“ ve francouzské kinematografii, natočil v polovině 50. let půlhodinový dumavý snímek Noc a mlha, pojednávají o nacistických koncentračních táborech.

Jak uvažovat o domácí tvorbě 50. let
Vladimír Papoušek se ve studii nazvané Monument a existence upnul na rysy sjednocující výrazivo literární, výtvarné i filmové projevy (jedná se třeba o uvědomělou kolektivitu jednání, jak to předvádí dodnes oblíbená budovatelská komedie Dovolená s Andělem). Nedoceňuje však, že některá režimu veskrze poplatná díla se vyznačují špičkovou profesionalitou zpracování, takže úspěšně baví podnes, jak svědčí časté uvádění v televizi. Bohužel některá autorova vyjádření jsou natolik nesrozumitelná, že mohou běžnému čtenáři podkopat vzdělanecké sebevědomí – příznačná svou významovou mimoběžností je třeba věta oznamující, jaký okruh autor hodlá zkoumat: „Diseminace subverze, extinkce kolektivu a slábnoucí síla legitimizačního příběhu“. K tomu aby si člověk pořídil výkladový slovník…

Petr A. Bílek přiblížil svět populární kultury, kam ovšem začlenil dobově podmíněné, často výrazně ideologizované produkty. Musíme si přitom uvědomit, že „populární kultura“ v dnešním pojetí - např. únikové čtivo - směřovala do stoupy. Jen pozvolna se uvolňoval prostor pro žánrovou literaturu (detektivky, sci-fi apod.). Nemohu si však odpustit výtku, že jmenovitě u filmů je pochybné rozhodnutí neuvádět rok výroby, nýbrž datum uvedení (což by vedlo k naprosto zavádějícím údajům, např. později zmíněná Tři přání by musela být opatřena datem 1963, kdy se dočkala premiéry, ačkoli vznikla již v roce 1958). Naštěstí není toto předsevzetí v dalších statích dodržováno.

Jaké byly limity?
Bílek vymezuje dobové kulturní pole i skrze zákony, které se týkaly jeho podoby a působení (o filmu, hudebních umělcích, o vydávání tisku a knih), důležité bylo zřízení cenzury v podobě Hlavní zprávy tiskového dohledu. Bez jejího povolení nesmělo být otištěno ani písmenko, zveřejněn ani jediný obrázek. U filmu a zejména televize projevovala mimořádnou bdělost – schvalovala jednotlivé fáze v přípravě scénáře i podobu výsledného díla od pracovní verze až ke konečnému tvaru. Málokdy se uvědomujeme, že veškerá veřejně dostupná díla mají takovou podobu, jakou jim tato instituce povolila. A také je třeba upozornit, že tvorba ze začátku 50. let se zásadně liší od tvorby ze sklonku téhož desetiletí, ačkoli stále vlaje knuta socialistického realismu.

Bílek si všímá nejen literatury, ale svůj pohled rozšiřuje o časopisy dětské i satirické, gramofonový průmysl, filmovou tvorbu, rozhlasové a televizní vysílání (první televizní seriál se ovšem ještě nenazýval Rodina Bláhová, jednotlivé části se uváděly pod svými konkrétními názvy), dotkne se raných představení Semaforu. Přitom jako základní princip příběhů určuje kolektivitu (kolektivní „my“), do níž se musí každý jedinec integrovat, aby se stal platným členem společnosti, když odvrhne lákání nepřátel (to jsou „oni“ v protikladu k „my“).

Císařův pekař – Pekařův císař

Jen pozvolna se prosazuje jedinec jako individualita (neboli „já“), jak je ukázáno na případě Emila Zátopka, nedostižného sportovce a současně mediální ikony stalinismu – škoda, že nejsou zohledněny i tehdejší filmové, případně televizní výpovědi o něm. Zato v odstavci o Fričově historické (dvoj)komedii Císařův pekař – Pekařův císař nalezneme podivnou, sotva přijatelnou větu, že hliněný Golem je přepsán do podoby vykořisťovaného proletáře, který může ztratit pouze své okovy. Ve skutečnosti je získá, když musí„angažovaně“ a v zájmu lidu vytápět pec na chléb.

Jak se umělci podřizovali režimním tlakům
Marie Langerová pojmenovala svou stať Kult a kýč, kde osvětlila, jak v oficiálním, režimu poplatném „umění“, často monumentalizujícím a apologetickém, vládla kýčovitost. Stačí zmínit olbřímí Stalinův pomník nebo velkoobraz Díkůvzdání českého a slovenského lidu generalissimu J.V.Stalinovi. Pisatelka rovněž ozřejmuje, jak „sen o šťastné budoucnosti“ vnímali pozdější teoretici (Vladimír Macura, Vratislav Effenberger).

Díkůvzdání českého a slovenského lidu generalissimu J.V.Stalinovi

Ondřej Pešek se ve svém příspěvku zabývá vývojem české jazykovědy, lavírující mezi strukturalismem a „povinným“ marxismem – či spíše Stalinovými poučkami. Přiznávám, že o leckterých dějinných zákrutách jsem neměl ani tušení, v obecném povědomí dosud převažují zjednodušující obrysy dávného dění, kdy mnozí badatelé sklonili hlavu a podřídili se, aby se o několik let později za svá nedávná stanoviska káli.

David Skalický postihl, jakými proměnami procházelo myšlení o literatuře, ať již se jednalo o hlasy z politické sféry (Václav Kopecký, Ladislav Štoll, Zdeněk Nejedlý) nebo odborné (Jan Mukařovský), stále udržované v ideologických mantinelech. Též se zamýšlí nad několikasvazkovými Dějinami české literatury, které lze považovat za reprezentativní plod tehdejších výkladů a koncepcí.

Vývoj literárních druhů
V druhém oddílu texty analyzují literární produkci, která v sledované době byla publikována (eventuálně toliko napsána, případně vyla v zahraničí). Vladimír Papoušek, jenž sepsal studii o „epice“ pronikající do beletrie i poezie, rozlišuje mezi spisovateli, kteří se ke komunismu - ať již z jakýchkoli důvodů - toliko přiklonili (např. Jan Drda, Vítězslav Nezval) a kteří patřili mezi fanatiky (Ivan Skála).

Jako určující typ pro éru stalinismu vytyčuje budovní mýtu o ideální budoucnosti, k níž komunismus spěje. Socialistický realismus jako jediný přístup tak nezobrazuje, co reálně existuje, ale načrtává budoucí vizi. Pozvolna se vynořoval i váhající či kolísající hrdina, jenž se posléze přimkne ke správným silám (Otčenáškův Občan Brych), avšak deziluzivní průhledy stále byly odmítány, jak se přesvědčil Josef Škvorecký se Zbabělci. O několik let později je zpochybněné budovatelství již přijatelné, Bublíkova Páteř stejně jako Kunderovy povídky o trapné každodennosti jsou dokonce zfilmovány. Od začátku 60. let se prosazují odbojní spisovatelé, kteří pak důležitou roli sehrají v obrodném procesu na sklonku desetiletí.

Michal Bauer se obírá lyrikou – zmíní jména jako František Halas, Jiří Kolář, Vítězslav Nezval, František Hrubín atd. Kupodivu své pojednání prolíná připomínkami zejména italských neorealistických filmů, v nichž také nachází příznaky poezie, dovolává se Jevtušenkova věhlasu, neboť uznávaný sovětský básník vytrvale rozbíjel obruče Stalinova kultu osobnosti – i když u některých tuzemských literátů vzbuzoval podezření, že je to provokatér.

Psáno pro jeviště i rozhlasové vlny
Libuše Heczková načrtává obrysy dramatu coby slovesného základu divadelního představení. Všímá si postavení a role dramaturgů, zahrnuje složité přijímání satiry. Značnou pozornost věnuje rozporuplnému odkazu E. F. Buriana, jenž návratem k předválečným „lidovým“ hrám na sklonku svého života vlastně rehabilituje někdejší avantgardu. Dodávám, že jako doklad neujasněných cenzurních kritérií lze vnímat případ filmu Tři přání (1958) a divadelní hry Třetí přání (1958), sepsaných Vratislavem Blažkem na témže satirickém půdorysu pohádkového podobenství.

Že se divadelní hra nazývá odlišně, autorka zřejmě netuší, a navíc se dopustila přešlapu, když napsala, že filmový scénář se po premiéře na 1. filmovém festivalu v Banské Bystrici (1959) dostal do trezoru. Jednak to nebyl scénář, ale film, na koho spadl zákaz, jednak se na festivalu vůbec nepromítal, byl už předtím zakázán a označen za odstrašující doklad ideové diverze. Přitom hra se jen v roce 1958 – kdy vznikal i film – dočkala sedmnácti (!) nastudování po divadlech v Čechách a na Moravě. Československá televize dokonce uvedla její záznam z pražského Divadla Komedie. Že by mohla prozkoumat, proč film narazil na tak ostré odmítnutí a proč naopak bezproblémově byla přijata divadelní hra, když se přitom jednalo o tentýž příběh, to Heczkovou zřejmě vůbec nenapadlo.

Heczková také srovnává upřednostňované „prožívací“ koncepce ruského divadelního reformátora Stanislavského na jedné straně a rozpačitě přijímaného Brechta s jeho antiiluzivními, „zcizujícími“ postupy na straně druhé. Samozřejmě doplňuje světovou, najmě západní dramatiku, vstupující do českého prostředí. A konečně přidává úvahu o rozhlasu coby prostředku propagandy i experimentů, věnuje se rozhlasovým adaptacím divadelních předloh i původním rozhlasovým hrám. Škoda, že obdobně nezpracovala také televizní tvorbu. Třeba zapovězený satirický seriál Můj přítel štvanec (1963/1964), z něhož se dochovaly jen dvě první části dodnes veřejnosti utajené, přesně dokresluje střet ideologických frází se samostatným přemýšlením, když postihuje obavy z porušení normativních požadavků nejen na poli zábavní hudby.

Na posledních padesáti stranách uzříme výše zmíněné tabulky, srovnávající po jednotlivých letech kulturní dění v tuzemsku i zahraničí a přidávající politicky či společensky významné události. Očekávatelným dovětkem je pak seznam použité literatury i jmenný rejstřík. Co napsat závěrem? Navzdory zmíněným výhradám se odvážím Chór a disonanci řadit k nepodnětnějším publikacím, jaké u nás v poslední době vyšly.

Vladimír Papoušek a kolektiv: Chór a disonance. Česká literatura 1947-1963
Vydaly Akropolis a Filozofická fakulta Jihočeské univerzity, Praha a České Budějovice 2022. 672 strany
Foto: kniha
Chór a disonance | Akropolis

Hodnocení: 70 %