Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Na přelomu 19. a 20. století se definitivně rozlamovaly staré jistoty, hlásila se o slovo nová průbojná generace, která svůj program vtělila do Manifestu české moderny - podepsali jej představitelé kritiky (např. F.X.Šalda), tak umělci (Antonín Sova, Otokar Březina, Vilém Mrštík, Josef Svatopluk Machar...). Avšak první dva svazky hutného syntetizujícího díla Dějiny nové moderny začínají až později - roku 1905, prozatím dovedeny do doby o tři desetiletí pozdější.

Autoři hlásají odhodlání soustředit ji především na literární dějiny, aniž by se přitom chtěli nahrazovat jakoukoli dosavadní koncepcí, ať již národní, pozitivistickou, duchovědnou či formalistickou. Jejich záměrem bylo "pochopit řeč literárních textů v pohybu, v akci, která patřila době, v níž se texty rodily a bojovaly o své místo."

První svazek pokrývá období 1905-1923, druhý zkoumá léta 1924-1934. Zatímco do první knihy jako určující pronikala první světová válka a její důsledky, druhá ozřejmovala situaci v již samostatné Československé republice a střídání různých uměleckých -ismů v konfrontaci s dopadem tíživé hospodářské krize i nástupem diktátorských režimů v Evropě. Liší se rovněž vnitřní členění: zatímco úvodní díl upřednostnil členění podle jednotlivých let, kdy ke každému zkoumanému roku přináší zasvěcený medailón, druhý díl - s podtitulem Lomy vertikál - staví na zasvěcených studiích věnovaných jednotlivým (nejen) literárněvědným okruhům.

Společný ovšem mají v obou případech zevšeobecňující oddíl nazvaný Paradigmata, zaměřená na proměny literárních diskursů, jednou vztažená k moderně jako celku, podruhé již konkrétně k poválečnému desetiletí. A shodně zacílené jsou rovněž rozsáhlé přílohy, které výčtově sumarizují nejen příznačná díla literární (původní i překladová) v kontextu domácím i světovém, ale připojuje rovněž další druhy umění - divadlo, malířství, sochařství, architekturu, film.

Autoři se nezaměřují toliko na domácí dění, ale zkoumají i vliv zahraničních podnětů, zejména německy mluvících oblastí (Nietzche, Freud). Z poválečného období probírají "krizi evropského lidstva", jak zní název jedné z kapitol, a upínají se na myslitele, kteří se dotkli aktuálně pociťovaných rozporů (Ortega y Gasset, Berďajev), i spisovatele, kteří totéž znepokojení vypustili do svých románů (Gide, Hesse). A samozřejmě stranou nemohl zůstat ani surrealismus.

Velice sympatický je důraz právě na ony kontexty, cílené zpřístupňování a ozřejmování toho, co se dělo takříkajíc "za kulisami": třeba k roku 1905 se dočteme, že tehdejší revoluční události (například v Rusku) zrychlily proměnu usedlé měšťanské společnosti - ostatně právě tehdy vychází soubor zásadních Šaldových statí Boje o zítřek. K roku 1909 je vztažena aféra s anonymními výhrůžnými či pomlouvačnými dopisy, které tehdy zaplavily kdejakého spisovatele či kritika. Umělecká veřejnost se rozhádala. F.X.Šalda (na snímku) - možná nespravedlivě - ze šíření pomluv osočil kolegu Jiřího Karáska ze Lvovic, mezi řádky podezíraného z psychiatrické úchylky (byl totiž gay). Zato sotva si povšimneme Šaldova dočasného okouzlení italským fašismem v polovině 20. let, navíc zmíněného jen v souvislosti s polemikou proti Ferdinandu Peroutkovi.

Důležitou tématem zejména druhého svazku je pokus objasnit, proč se v české meziválečné kultuře prosazuje výrazný příklon k levici, případně rovnou ke komunismu. Fungoval tu svůdný příklad bolševického Ruska jako "prvního státu dělníků a rolníků na světě", posilovaný demagogickými proroctvími o brzkém konci sovětského systému a antisemitskými pamflety, předjímajícími brzkou ideu židobolševismu. Stěží si dnes představíme, nakolik uhrančivé byly umělecké podněty (zejména filmové či divadelní), šířící se ve 20. letech ze Sovětského svazu.

Ve druhém svazku se dočteme, že velká část začínajících umělců a teoretiků (výslovně jsou jmenováni Karel Teige, Jiří Wolker, Jaroslav Seifert, Zdeněk Kalista) se počátkem 20. let přiklonila ke komunistickým idejím, ať již jejich pozdější osudy byly jakékoli. Časopis Přítomnost však také uspořádal anketu na téma Proč nejsem komunistou, kde mezi nejznámější odpovědi patří zejména ta Čapkova. Ne všechny došlé texty však Přítomnost otiskla - odmítla třeba publikovat Durychův. Tento katolicky orientovaný básník totiž sepsal ironicky zaostřené, jakoby prokomunistické vyznání, které popouzelo nejspíš hlavně vysvětlením, že nejvíce mu imponuje bolševická ničivost.

Je ovšem pravda, že komunistické kritice demokratického systému nahrávala vládní perzekuční politika, která se projevovala zejména v zásazích cenzury prakticky do čehokoli, co mělo být veřejně šířeno - ať již to byl film, divadlo, knihy nebo noviny. Proti téměř plošnému zákazu komunistického tisku tehdy protestovaly nejpřednější osobnosti té doby bez ohledu na své politické přesvědčení.

Oba svazky Dějin nové moderny považuji za mimořádně přínosné: ukazují totiž příčiny toho, proč nejen literatura, ale celé společenské klima bylo právě takové, jaké bylo, jakými názorovými proměnami procházelo. Upozorním aspoň na záslužné studie o literatuře v doteku s katolictvím, potažmo s agrárnickou mystikou půdy, národa a krve, o vstupu žen, ať již v pozici emancipujících se hrdinek literárního díla, čtenářek nebo pisatelek, do oblastí dosud obsazených silnějším pohlavím.

Rovněž si cením rozsáhlé části závěrečné kapitoly v druhém svazku, věnované komunistovi Bedřichu Václavkovi, přednímu literárnímu badateli, jenž za války zahynul v nacistickém koncentračním táboře. Právě na jeho podřizování se stranické disciplině zjišťujeme, jakou hrozbou pro svébytné, kritické uvažování se stává podlehnutí jakémukoli fanatismu a ideologicky podmíněnému černobílému náhledu.

Požitek z četby umocňuje přehledné grafické ztvárnění, okrajové pruhy každé stránky jsou uvolněny pro poznámky k textu a případné obrázky, které v některých případech zaplňují i větší plochu. Reprodukovány jsou nejen fotografie umělců, ale zejména přetisky knižních obálek, méně též kresby a obrazy. Každopádně si čtenář odnese povznášející, byť možná zahanbující poznání - meziválečná kultura dosáhla i z hlediska kvality takové košatosti a rozmanitosti, o jaké si dnes můžeme nechat jen zdát.

Vladimír Papoušek a kolektiv: Dějiny nové moderny I, II.
Vydala Academia, Praha 2010 a 2014. 628 + 624 stran.

Hodnocení: 100%

Foto: Academia

www.moderni-dejiny.cz