Fungování cenzury v minulém režimu bylo rozebíráno už mnohokrát: autoři zkoumali zásahy do všech oblastí kultury (do filmu, divadla, literatury, hudby, ale také tisku atd.), a to nejen ohledně psaní o ní, ale zejména vzhledem k výrobě a šíření kulturních statků. Stranou nezůstaly ani průzkumy mechanismů, které ovlivňovaly vnímání hlavně novodobých dějin, které se dotýkaly výuky a obecně možnosti prezentovat názory, které se neshodovaly s těmi „žádoucími“ (což lze s jistými obměnami vztáhnout i na současnost). Ledasco mohly ovlivnit – v dobrém i špatném – třeba také manželky vysoce postavených funkcionářů…
Kniha Doporučeno nezveřejňovat, kterou sepsal David Klimeš výhradně na základě archivních materiálů, přibližuje činnost Československé tiskové kanceláře (ČTK), která médiím zprostředkovávala oficiálně přijatelné zprávy i fotografie. Rozhodovala o tom, co je vhodné zveřejnit a co nikoli, předkládala závazný náhled na události, o nichž referovala. Vybírala a doporučovala, co je žádoucí zdůraznit a co naopak potlačit na pouhou stručnou zmínku nebo úplně.
Jak se lhalo veřejnosti
Klimešovo pojednání má mimořádný význam už proto, že odkrývá taje, před běžnou veřejností v zásadě utajené, které spadají do posledního roku komunistické nadvlády. Ačkoli verbálně se všude prosazovala gorbačovská přestavba, ve skutečnosti nadále vládl tuhý ideologický dohled, který těžil jak z cenzurních opatření, ale také z autocenzury, kdy se (nejen) zodpovědní pracovníci chtěli vyhnout problémům (co kdyby to někomu vadilo, tak uvažovali tehdejší „cokdybysté“). Předběžná cenzura, dříve běžná, kdy se ke schválení předkládalo téměř cokoli, byla totiž výrazně omezena.
Kniha je rozčleněna do pěti kapitol a začíná téměř ukázkově: věnuje se tomu, co se smělo a nesmělo zveřejňovat konkrétně 17. května 1989. Tehdy byl totiž z vězení propuštěn Václav Havel a propagandisté se jistě radovali, že mohli citovat jeho poníženou žádost o podmíněné propuštění se slibem řádného života. Zpravodajství tiskové, rozhlasové i televizní (jen připomínám, že internet ještě neexistoval!) zdůraznilo jinou událost jako rozhodující, totiž návštěvě nejvyššího rumunského pohlavára Nicolae Ceauşesca a rozvoji československo-rumunských vztahů. Ale i tady se vyskytly pokyny, co se mělo pominout. Měly vypadnout veškeré zmínky, které by se týkaly čehokoli sporného v souvislosti s Rumunskem.
Klimeš svou práci strukturuje podle obvyklých vzorců: dovolává se zahraničních průzkumů zvoleného tématu, připomíná tuzemské práce věnované éře normalizace, i když se také uchyluje k podivným vyjádřením, když má zhodnotit třeba rozporuplně přijatou Pullmannovu knihu Konec experimentu. Napsal totiž, že pojednává „o vztahu přestavby v pozdně normalizační společnosti vůči tehdejším konsenzům, které nová rétorika proměnila spíše v konflikty.“ Kdybych se měl řídit toliko tímto vyjádřením, zmíněné knize, svým vhledem dozajista záslužné, bych se širokým obloukem vyhnul.
Jak selhalo vše, na čem propagandě záleželo
Klimeš si všímá normalizační terminologie, probírá tehdy vydané publikace, aby ukázal, jak se zvětšoval rozestup mezi oficiálně tvrzenými informacemi a vnímáním tohoto toku, posléze završený zhroucením jejich důvěryhodnosti. Závadnost přitom mohla nabývat až absurdních poloh – vadit mohl třeba i inzerát oznamující omezený prodej exportního výrobku (s.119).
Klimeš cituje jako důležitý Havlův postřeh, že v pozdním normalizačním období, zvláště v druhé půli 80. let, již bylo možné kritizovat a odsuzovat jednotlivosti (jak tomu bylo třeba ve filmech Vesničko má středisková, Nejistá sezona, Jako jed), ale nikdy se nesměl zpochybňovat vládnoucí politické zřízení jako celek. Takové postoje již byly vyloučeny, a pokud se vyskytly, tak jedině v disidentském prostředí. Avšak autor nedomýšlí, že ve „čtení mezi řádky“ i omezené či částečné kritické výpady bývaly příjemci odečítány jako výpady zevšeobecňující, protože poukázání na nefungující dílčí segment režimu bylo možné vztáhnout na státní zřízení samotné. Rovněž pomíjí, že mnohým lidem panující režim vlastně nevadil, pokud je nechával na pokoji. Ostatně málokdo v roce 1989 tušil, že se ještě ten rok režim zhroutí.
Závěrečný oddíl shrnuje několik případových studií. Už jejich názvy jasně vypovídají o zaměření: jak se prohrál boj za mír, jak zkrachovala (gorbačovská) přestavba, jak se klid na práci změnil v protest, jak společnost nedostatku přestala fungovat, jak se nepřátelské živly staly oporou státu. Základním zdrojem údajů jsou samozřejmě archivované zprávy ČTK. Tyto texty také ozřejmují, jak lidé z ČTK – coby všemu přizpůsobiví úředníci - začali po listopadových událostech roku 1989 podporovat nové mocenské struktury. A názorové i politické převlékačství přetrvává podnes…
David Klimeš: Doporučeno nezveřejňovat. Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2022.280 stran
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha
| < Předchozí | Další > |
|---|
Při brouzdání internetem jsme v redakci narazili na velmi zajímavý projekt Dulux Let´s colour, který rozhodně stojí za zmínku. O co přesně se v něm jedná, jste se mohli dočíst v tiskové zprávě na našem 
Pernštejnský rok 2012 je soubor výstav a kulturních akcí začleněný do mezirezortního projektu Po stopách šlechtických rodů vedeného Ministerstvem kultury ve spolupráci s Národním památkovým ústavem. Jedn...
Jeden z nejvýraznějších autorů současné české fotografie Dereck Hard před dvěma týdny zvítězil ve Spojených státech amerických v prestižní soutěži ND Awards. V pátek 6. prosince v po strop zaplněné pražské Galerii 1 slavnostně zahájil největší výst...
Malebný kout Zelného trhu ožívá neochvějně každé léto už čtrnáct let poutavými příběhy z dílny Městského divadla Brno. I tentokrát je pro vás již připravena vskutku rozmanitá programová nabídka plná hvězd, které můžete obdivovat na letn...
Čtveřice zvířecích uprchlíků z newyorské ZOO se k nám vrací ve svém třetím dobrodružství. Tentokrát je osud zavede do kasina v Monte Carlu, stanou se součástí bankrotujícího cirkusu doufajíce, že s jeho pomocí se dostanou nazpět do své milované domoviny, broo...
