Společenské vědy a audiovize

spol vedy audiovize perex Nás nynější svět ovládají audiovizuální média: skrze filmy, televizi, internet či počítačové hry si utváříme představu o současnosti a poměrech v ní. Jenže fungování těchto médií lze zkoumat jedině v širším kontextu, protože oslovují ve vzájemně se křížících rovinách estetické, sociálně-kulturní, psychologické, filozofické atd. To znamená, že plné a všestranné poznání umožňuje pouze interdisciplinární bádání. Helena Bendová a Matěj Strnad proto sestavili jakousi čítanku nazvanou Společenské vědy a audiovize, v níž shromáždili významné texty (nebo aspoň úryvky z nich), zastupující rozličné společenskovědní obory.

Více než dvě desítky studií, které vznikaly v uplynulém století, jsou někdy neznámé, poprvé přeložené do češtiny (zvláště ty feministicky orientované), ale některé v tuzemském prostředí zakotvily nebo tu dokonce vznikly. Každou studii provází zasvěcený komentář, který ji takříkajíc zasazuje do kontextu, zjišťuje její přednosti i vady, všímá si dobových omezení.

Celý svazek otevírá lingvistická de Saussurova úvaha o povaze jazykového znaku, nechybí ani příspěvek rakouského psychoanalytika Sigmunda Freuda, italského marxisty Antonia Gramsciho. Hojná pozornost je věnována francouzským myslitelům (Maurice Merleau-Ponty, Roland Barthes, Pierre Bourdieu, Michel Foucault, Jean Baudrillard). Nalezneme zde stať i českého strukturalisty Jan Mukařovského. Podívejme se blíže na některé podnětné příspěvky.

spol vedy audiovize

Například Louis Althusser se zabývá mimořádně závažným tématem, a sice průnikem ideologie do veřejného prostoru. Tento strukturalista hlásící se ke kořenům marxismu dokládá, že ideologie je vždy přítomná, a to nejen ve světě kolem nás, ale také přímo v nás - a přestože vzbuzoval diskuse a polemiky, myšlenkově ovlivnil i své protivníky. V tomto pojetí je ideologie chápána jako forma reprezentace, neboť každé dílo vždy šíří nějakou ideologii, takže ideologií by mohla být chápána i absence ideologie.

Do oblasti antropologie proniká studie Victora Turnera, když zkoumá rituály, schopen je aplikovat i na kulturu tzv. moderní společnost včetně dramatu. Má četná následovníky - mimo jiné polského avantgardního divadelníka Jerzyho Grotowského, od něhož i v českém překladu vyšla kniha příznačně nazvaná Divadlo a rituál.

Janice A. Radwyová si téma přehledně vytyčila už názvem svého zamyšlení - Jak ženy čtou milostné romány. Ukazuje, že význam nemá jen samotný čtený text, ale i samotná událost čtení textu, v konkrétním případu amerických čtenářek lze odečítat gesto odporu, vyjádření nezávislosti na svazující roli vzorné hospodyňky. Dlužno dodat, že v tuzemském kontextu se jedná o kontext poněkud žertovný, snad zjistitelný ve zdejší společnosti v době před půldruhým stoletím v souvislosti se začínající emancipací žen.

Zajisté nemá smysl poučovat, kteří autoři jsou zastoupeni nadbytečně a kteří naopak chybí. Antologie je sestavena tak, jak její editoři uznali za vhodné, což bychom měli respektovat. V každém případě nabízí široký vějíř zastoupených myšlenek, byť zpravidla nikoli snadno přístupných. Pochopit, co jednotliví pisatelé měli přesně na mysli, není snadné, mnohdy i vzhledem k terminologii, kterou si sami zavedli.

Čtenář se tak ocitá často v situaci, kdy samotné čtení může vnímat jako velké, nejednoznačné, provokující dobrodružství. Začtěme se třeba do úvahy Haydena Whitea o vyprávění: "Narativ je diskurzivní modalita společná 'historickým' i 'nehistorickým' kulturám a dominuje v mytickém i fikčním diskurzu, vinou čehož je jako nástroj k promlouvání o 'reálných' událostech podezřelý." A hned můžeme zkusit nabyté metodologické postupy aplikovat na nějaké konkrétní filmové dílo, blízké našemu srdci.

Jediná pochyba se mihne, a sice zbytečně velká písmena, kterými je tato kniha vytištěna. Kdyby se použila řekněme dvojtřetinová nebo poloviční velikost, jistě by se vešlo více textu (a nemusely by se tudíž krátit příliš dlouhé příspěvky).

Helena Bendová, Matěj Strnad (eds.): Společenské vědy a audiovize.