Kultura21.cz

Přinejmenším už po půldruhé století se jazykovědci i historici dohadují, kdy se od (pra)slovanštiny oddělil jazyk v budoucnu zvaný čeština a jak se vyvíjel. Řeší i otázku, odkud se vlastně vzalo pojmenování „Čech“: protože latinsky psané kroniky – včetně domácí Kosmovy – takové jméno neznají, respektive nepoužívají; konkrétně Kosmas má „Boemus“. A označení české země jako „Boiohaemum“ odkazuje ke kdysi mocnému keltskému kmeni Bójů. Soudobé kroniky byzantské a později i franské a dokonce arabské se zmiňují o slovanském obyvatelstvu včetně českého, avšak rozšifrovat leckdy zkomolená či nepřesně zapsaná jména lidí, národů, řek, také místopisná pojmenování hor i národů představuje náročný úkol, než dospějeme k nějaké přijatelnému výchozímu tvaru.

Nyní se tomu všemu věnuje Jiří Rejzek v knize Zrození češtiny, jejíž podtitul přesně vymezuje její zaměření: Jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím. Zkoumá, kdy slovanské etnikum obsadilo českou kotlinu, případně území zahrnující ještě Moravu a Slovensko. Domnívá se, že k domu mohlo dojít někdy v druhé půli 6. století, nejspíš až po odchodu Langobardů, kteří se pod tlakem kočovných Avarů postupně stahovali do severní Itálie. Otevřená zůstává otázka, zda se Slované při své expanzi do Čech mohli střetnout s nějakým místním obyvatelstvem, ať již patřilo k jakémukoli z etnik, které se v tomto prostoru vystřídaly, případně s jejich zbytky.

Co vyčteme z dávných zápisů
Berou-li se v potaz starobylé místopisné názvy (zvláště řek a hor), v mnohých případech lze odhadovat předkeltský, indoevropský původ (Morava, Dyje, zřejmě též Labe), případně pozdější germánský (Vltava, Říp). Autor si však všímá i doložitelného historického kontextu, obhlíží dobu Sámovu (a připojuje mapku, kde všude byl hledán legendární Vogastisburg, u něhož Sámova vojska rozdrtila obávané Franky), dotkne se poměrů v českých zemích za vlády Karla Velikého, přiblíží éru Velké Moravy. Domnívá se, že první důležitý pramen ke genezi českého státu zvaný Kristiánova legenda, mnohokrát zpochybňovaný a považovaný za pozdější padělek, je ve skutečnosti pravý a že doopravdy vznikl v 10. století.

Nejstarší (staro)česky psaná Kronika tak řečeného Dalimila sice přesvědčuje, že Češi přišli z končin srbských a chorvatských, avšak tento údaj se vykládal tak, že se jednalo o Lužické Srby sídlící v dnešním Německu a obyvatele Bílého Charvátska, lokalizovaného kamsi do jižního Polska. Není však vyloučeno, že jedna z vícera expanzí skutečně mohla pocházet z balkánského prostoru, odkud se Slované (nebo rovnou již rozlišené slovanské kmeny?) mohli vypravit do „všech světových stran“. Ostatně tato idea je na území bývalé Jugoslávie asi stále živá, jak dokládá i nápaditá reklama na pivo - viz ZDE

Rozuměli bychom našim dávným předkům?
Zrození češtiny se čte jako napínavý průzkum často jen předpokládaných jevů, avšak vyžaduje aspoň základní obeznámenost se základními jazykovědnými pojmy. Řečeno spolu s Járou Cimrmanem (ve hře České nebe), měli bychom alespoň chápat rozdíl mezi slavistou a slávistou. Jiří Rejzek ovšem očekává, že budeme obeznámeni s jery, že se budeme orientovat ve výrazech jako „monoftongizace diftongů“ nebo „palatalizace velár“, když objasňuje hláskotvorné změny, k nimž během vytčeného období docházelo. A vědět, že „domácí“ písemnictví vzniká až s nástupem Velkomoravské říše.

A zkoumání možné podoby slov a jejich vývoje lze vnímat jako napínavou detektivku, v níž se uplatňuje badatelův důvtip, jakkoli není zaručeno, že se právě on vyhne mýlce, jak se ostatně stávalo mnohým předchůdcům, jejichž názory jsou zpochybňovány jako málo doložené či přímo fantaskní. (Třeba když tak trochu samozvaný historik Vladimír Karbusický tvrdil, že jména mytických přemyslovských knížat pocházejí ze zkomolené latinské věty; ovšem jeho kniha Báje, mýty, dějiny, o níž se však Rejzek nezmiňuje, dokládá odpor, s jakým se „alternativní“ názory musely potýkat.)

Pro větší názornost Rejzek připojuje příklady, jak v různých vývojových etapách jazyka mohla vyhlížet tatáž věta, např. oznamující, že muži loví ryby. Pro nejstarší jazykovou vrstvu, ještě praslovanskou, navrhuje toto znění: man(d)žai lawjentu rūbū; v dobách prvních doložených Přemyslovců se snad mohla vyskytovat tato podoba: mǫži lowjętь rȳby; a konečně na počátku 11. století, kdy již proběhlo stahování, zánik a vokalizace jerů a nosovek, by se snad uplatnila tato výslovnost: muži low’ät ryby. Obecně se soudí, že čeština a slovenština si zachovaly nejvíc původního praslovanského lexika ze všech slovanských jazyků.

Nač navazovala stará čeština?
Jako vhodný doplněk ke Zrození češtiny lze přijmout knihu Staroslověnské dědictví ve staré češtině. Ta se dotýká užšího časového pásma od 9. století, kdy v dějinách krátkodobě zazářila Velká Morava, do 10. až 11. století, kdy se upevňoval český stát i jeho písemnictví. Spor se týkal toho, zda a nakolik byl staročeský překlad biblických evangelií ovlivněn překladem staroslověnským. Seznámíme se tak s průběhem rozvášněných diskusí, které vzplanuly již na sklonku 19. století. Jenže často nebylo vzato v potaz, že staroslověnština a stará čeština byly jazyky natolik si blízké, že jejich provázanost nemusí být na první pohled vůbec patrná.

Nejcennější složkou je ovšem slovník, shrnující staročeská slova, u nichž lze předpokládat staroslověnský původ. Jednotlivá slova provází podrobný výklad, zvažující všechny navrhované eventuality. Například „cierkev“ (ve smyslu nejen církev, ale také kostel nebo sbor věřících) má svůj prvovzor „crъky“. Některá sousloví jsou roztomile půvabná svou archaičností – třeba termín „ucho jehly“ nalezneme přepsaný jako „igъlině uši“. Vyvstává z toho jediná potíž: jen obtížně lze zodpovědět, nakolik tyto výrazy, pocházející ze sotva rozšířených náboženských textů, lze vztáhnout na běžnou mluvu, která se používala v (negramotné) společnosti. To se ovšem pokouší řešit jedna z dalších vřazených kapitol.

K čemu odkazují dny v týdnu?
Zatímco průzkum slov se dočkal obšírné pozornosti, další provázanosti (v příponách a předponách, ve skloňování a časování) byly spíše opomíjeny. Teprve v této knize se dočkají shrnující kapitoly. Zajímavé jsou však i postřehy o tom, jak jsou nazvány ve slovanských jazycích jednotlivé dny v týdnu. Neděle označuje – už ve staroslověnském období inspirována nejspíš řečtinou – nepracovní, sváteční den, od něhož se odvíjelo pojmenování dnů následujících: pondělí je (první) den po neděli, úterý je druhým dnem po neděli (což nejlépe vyvstane v ruštině – úterý se rusky řekne vtornik a odkazuje k přídavnému jménu vtoroj, což překládáme jako „druhý“, jehož zaniklá staročeská varianta zněla „vterý“). Středa oznamuje, že se nachází uprostřed týdne. U čtvrtka je jasné sdělení, že se jedná o čtvrtý den po neděli. Pátek je pátým dnem. Pouze sobota, původně také pracovní, vychází z hebrejského slova šabbat. Kdysi byla posledním dnem v týdnu, další týden začínal bezpracovní nedělí, přesně podle biblického napomenutí, aby se den sváteční světil. Ostatně původní náboženský význam si uchovává ruské označení neděle - “voskreseňje“ coby připomínku Ježíšova vzkříšení.

Minulost inspiruje
Do knihy jsou řazeny i dva dosud nezveřejněné texty (jedná se o posudky vysokoškolských prací, napsané zhruba před jedním stoletím jednak Václavem Vondrákem, jednak Milošem Weingartem), které se týkají probíraného tématu. Ukazují totiž vysokou odbornou úroveň tehdejších jazykovědců, podrobně seznámených se zkoumanými zdroji i schopných syntetizujícího nadhledu. Nejsem si však jist, zda prvnímu z textů, napsanému německy, budou rozumět všichni nynější čtenáři, neboť překlad do češtiny chybí…

Jiří Rejzek: Zrození češtiny. Jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, s.r.o., Praha 2021. 167 stran
Hodnocení: 100 %
www.nln.cz/knihy/zrozeni-cestiny-jazykova-situace-jazykovy-vyvoj-v-ceskych-zemich-mezi-6-11-stoletim/

Bohumil Vykypěl, Helena Karlíková, Ilona Janyšková, Vít Boček (s příspěvky Davida Kalhouse a Miroslava Vepřka): Staroslověnské dědictví ve staré češtině
Vydalo etymologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v.v.i., v Nakladatelství Lidové noviny, s.r.o. Praha 2021. 304 strany
Hodnocení: 100 %
www.nln.cz/knihy/staroslovenske-dedictvi-ve-stare-cestine/

Foto: kniha, map_samov.gif (875×720) (moraviamagna.cz)