Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V uplynulých letech vyšlo několik sborníků, které mapovaly dění a poměry v poválečném Československu. Jako podklady k jednotlivým textům posloužily přednášky na konferencích, pořádaných Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Tyto konference nadále pokračují, zatím poslední, přichystaná na konec května letošního roku, bude věnována posledním rokům komunistického panství.

Vydávání knížek má samozřejmě mírné zpoždění, nyní vychází svazek nazvaný Bezčasí. Československo v letech 1972-1977, přichystaný opět editory Jiřím Petrášem a Liborem Svobodou. Na čtyři desítky příspěvků, rozdílných svým rozsahem, jazykovou kultivovaností i úrovní výsledného pojednání, mapují nerůznější aspekty soukromého i veřejného života ve sledovaném období. Pokrývají jak vědu a kulturu, tak společnost a provázáním politickou sféru – a v neposlední řadě též sport a dění v regionech. Můžeme si tudíž přečíst jak studie řekněme zevšeobecňující, tak takové, které přibližuje osudy konkrétních jednotlivců, případně akcí či pořadů. Zahrnuty jsou události dokládající jak podřízení se normalizačním tlakům, tak snaha vzdorovat jim – často se ovšem jedná o balancování mezi oběma polohami, jak prozrazuje případ mělnické galerie Ve věži, tehdy svou nabídkou přitažlivé pro celé široké okolí včetně pražského.

Mnohá zamyšlení navazují na obdobné studie, publikované v předchozích svazcích – třeba o tradici pohádek a Večerníčků v rozhlasovém vysílání, o dění ve výtvarné, hudební i literární scéně nebo také o českých historických filmech zcela poplatných politickým požadavkům, o proměnách Československé akademie věd. V této souvislosti jsou zajímavé postřehy o soukromém sběratelství (zejména výtvarného umění) jako prostoru vnitřní svobody, jakkoli někdy do sebe zahleděné činnosti. Sondy se zpravidla vztahují jen k vytyčenému období a pomíjejí občasnou provázanost s předchozím obdobím.

Avšak např. ve filmové sféře lze stále dohledat díla z minulých let, pokud nebyla předčasně stažena – z českých filmů i nadále zůstávala v distribuční nabídce třeba podobenství Věry Chytilové nebo několik let zakázané drama Kateřina a její děti. A také, navzdory nejrůznějším omezením, vznikají nové dodnes ceněné snímky třeba Vláčilovy, ale také mistrné, byť navenek únikové vyprávěnky Vorlíčkovy, Podskalského či Lipského. A ze zahraniční tvorby se k divákům tehdy dostávaly (samozřejmě s několikaletým zpožděním) jak proslavené hity jako Butch Cassidy a Sundance Kid, Francouzská spojka, Tenkrát na Západě nebo Podraz, tak svébytné umělecké počiny z dílny Felliniho, Rosiho, Pasoliniho, Bergmana, Tarkovského, Szabóa, Coppoly… Jistě by tuto oblast bylo zapotřebí prozkoumat bedlivěji, a to včetně nezastupitelné úlohy filmových klubů. Především ty udržovaly povědomí kontinuity s nedávnou minulostí.

Ludvík Svoboda

Oddíl shrnující společenská a politická témata zastřešují mezinárodní kontexty (polské, německé), avšak častěji tu nalezneme cenné dílčí průzkumy, jak je přineslo bádání v archivních fondech. Tak jsme se dověděli, jak Státní bezpečnost hlídala dům Wericha a nenápadně zjišťovala totožnost každého, kdo jej navštěvoval. Vskutku neznámou kapitolu pak zpracovává studie, která ukazuje, že před cenzurní svévolí nebyl chráněn nikdo – ani prezident republiky Ludvík Svoboda (na přiloženém snímku), jehož Paměti nesměly být vydány. Byly přece „pomýlené“. Také je rozkryto zákulisí související s leteckým únosem, který zpracovával i neblaze proslulý seriál 30 případů majora Zemana (jmenovitě část nazvaná Mimikry). Postřehneme snahu účastníky této události vydávat při veškeré jejich spornosti za oběti režimu, i když se zdá, že by svou destruktivní povahou mohli vyvolávat konflikty a rozbroje v jakékoli společnosti. Asi nelze vše ospravedlňovat „touhou po svobodě“.

Závěrečný oddíl zahrnující příspěvky věnované sportu a regionům vykazuje ponejvíce systém „co dům dal“. Jediný příspěvek se týká sportu – jmenovitě pak národního hokejového mužstva, z něhož emigrovali Václav Nedomanský a Richard Farda. Oběma však pobyt v zahraničí přinesl lecjaká rozčarování. Ostatní stati pojednávají o dílčích projevech, kterými normalizace doléhala do všech myslitelných oblastí. Nepohodlný koncert (jmenovitě roku 1974 v Rudolfově) mohl být zakázán, respektive rozehnán, obecně vadily zejména dlouhovlasé „máničky“. Zajímavý je ponor do každodennosti v městysi, jakým byly Dolní Kounice, jakkoli máme co do činění s prozatímním náčrtem zamýšlené disertační práce.

Zbývá doplnit, že příspěvky byly otištěny v původním jazykovém znění, tedy nejen slovensky, ale rovněž polsky či anglicky. Nejsem si však jist, zda lze takový přístup považovat za skutečně optimální, zda na případného čtenáře neklade příliš velké nároky, neboť sborníky tohoto druhu přece jen nepatří mezi publikace výsostně odborné. Ostatně některé články vyšly již dříve – ten o rozehnaném koncertu čerpá z textu od týchž autorů, který byl před čtyřmi roky zveřejněn v časopisu Paměť a dějiny.

Jiří Petráš, Libor Svoboda (eds.): Bezčasí. Československo v letech 1972-1977
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Jihočeské muzeum, Praha-České Budějovice 2018. 567 stran
Hodnocení: 70 %
Foto: kniha
www.ustrcr.cz/publikace/jiri-petras-libor-svoboda-bezcasi-ceskoslovensko-v-letech-1972-1977/