Kultura21.cz

Už čtyři desetiletí uplynula od okamžiku, kdy začaly vycházet Umělecké památky – nejprve to byly čtyři knihy věnované Čechám, poté následovaly svazky pokrývající oblast Moravy a Slezska, jejichž vydávání se bohužel přerušilo (zatím marně čekáme, až je autoři dokončí), avšak tvůrčí vzepětí vyvrcholilo zejména řekněme vlajkovým projektem, soustředěným toliko na Prahu.

Vyžádal si celkem sedm tlustých knih. Nyní se ke čtenářům dostává poslední dvojsvazek, zahrnující původně přípražské oblasti, teprve v průběhu minulého století včleněné do hlavního města. Vlastně je to druhá část velkolepě rozvrženého díla: už před pěti lety jsme psali o úvodní části, která zahrnovala městské čtvrti začínající písmeny A – L (ZDE web), nyní se můžeme ponořit do zbývajících, počínaje Malešicemi a konče Žižkovem.

Umělecké památky Prahy M-Ž dosáhly – samozřejmě včetně několikerých rejstříků a seznamu literatury – úctyhodných 1731 stránek textu, prokládaného početnými, vesměs ovšem černobílými fotografiemi, kresbami i přetisky starých katastrálních map. Když sečteme všechny knihy týkající se Prahy, dospějeme k ohromujícímu číslu pět a půl tisíce stran! Vedle tohoto obra se téměř jako Popelka krčí mnohem stručnější pojednání o celých Čechách, které nedosahuje ani poloviny výše zmíněného rozsahu. Možná by se mohlo pomýšlet na nové, rozšířené vydávání. A věru by bylo na co navazovat – vždyť před stoletím (mezi roky 1897-1937) vydávaný Soupis památek historických a uměleckých v království Českém se dopracoval k padesáti svazkům…

Rozsáhlý kolektiv autorů (pod editorským vedením Dalibora Prixe) postupuje u každé městské čtvrti stejně: nejprve vylíčí přírodní specifika i dějiny dotyčné lokality, všimne si důležitých osobností, popíše veškeré důležité změny, kterými v průběhu staletí prošla, a to nejen stavební, ale také třeba demografické. Vždyť po připojení ku Praze zpravidla docházelo k prudkému nárůstu obyvatelstva. Povšechné pojednání tak pokaždé tvoří jakýsi vstup dalších pasáží, které jsou již řazeny podle jednotlivých objektů: nejprve se pozornost věnuje vnějšku i vnitřku církevních objektů, kostelů, kaplí a hřbitovů (podrobně jsou popsány třeba Olšanské hřbitovy), poté následují pomníky a sochy věkovité i relativně nové, problesknou zmínky o školách, divadlech, továrnách, hospodách, krčmách a kavárnách, ale také třeba o administrativních budovách, ovšem nejvíce nejčastěji se vyskytují jednotlivé domy, zpravidla nájemní, ale také vily, aristokratické i selské usedlost apod. Ke každému objektu se váže i seznam s ním související literatury. U běžných domů se jednává o jedinou položku, u pamětihodností se připojená literatura může rozrůst na desítky odkazů.

Jednotlivá hesla zachycují současnou podobu dotyčné památky (či přesněji z jakéhokoli důvodu důležitého objektu, který za památku nemusí být dosud považován), případně i předchozí podobu a úpravy. Podmínkou ovšem je, nestále musí existovat. Pokud byla předešlá stavba zbourána a na jejím místě povstala úplně jiná, ta bývalá už není zmíněna. Jenže někdy je přehlédnuto i to, co nově vzniklo. Například na Žižkově – jmenovitě Olšanském náměstí -  dlouhodobě pustnul rozlehlý Gütlingův dvorec, na jehož místě se dnes rozkládá hotel Olšanka. Jejich existenci nám však autoři zcela zatajili!

Za největší problém tudíž považuji systém výběru – nejsou jasná kritéria, podle nichž byly zařazovány současné (řekněme poválečné) budovy. Některé nalezneme, třeba výškové stavby na pankrácké pláni, Nuselský most, někdejší Palác kultury nyní zvaný Kongresové centrum nebo přiléhající (dvoj)hotel Forum, nyní vlastněný maltskou společností Corinthia Towers. Zato sídlo České televize zvané Kavčí hory jsem hledal marně. Asi nebylo uznáno za dostatečně přínosné.

Orientace v jednotlivých heslech, řazených podle čísel popisných (a tudíž nikoli podle ulic), je složitá, čtenář musí požadované údaje vyhledat nejprve v rejstříku (který je rozčleněn jak podle abecedně řazených ulic, tak podle druhu objektů, a to opět abecedně od ambasád až po zvonice a zvoničky. Jenže ani toto řazení neposkytuje záruku, že naleznete vše, co vás zajímá – například žižkovskou vilu anarchistického a poté komunistického básníka Stanislava Kostky Neumanna (v textu označenou za umělcův „rodinný dům“) jsem v seznamu vil ani domů nenašel. Na straně 1344 však má své heslo, třebaže bez obrázku. Proto jej připojuji aspoň k tomuto textu…

Ačkoli uživatelům mohou takové drobnosti znepříjemňovat práci s knihou (sotva ji někdo bude číst soustavně od první stránky do poslední, spíše v ní bude hledat dílčí informace), je nepochybné, že se Umělecké památky Prahy M-Ž, určitě si vyžádavší sotva představitelné množství práce, vyznačují pečlivou sběrem dat i textovým zpracováním, které je hutné, v rámci možností vyčerpávající, jak dokládá i více než stostránkový jmenný rejstřík. Bohužel zákon o ochraně osobních údajů ledasco zkomplikoval…

 Dalibor Prix a kolektiv: Umělecké památky Prahy M-Ž

Vydala Academia, Praha 2017. 1731 stran (2 svazky)

Foto: kniha