Kultura21.cz

Nakladatelství Argo pokračuje ve vydávání pramenné edice CHALUPY V ČECHÁCH NA HISTORICKÝCH STAVEBNÍCH PLÁNECH. První část byla věnována jižní a západní oblasti (viz http://www.kultura21.cz/historie/11368-argo-jiri-skabrada-martin-ebel-chalupy-v-cechach), nyní následuje severní  a severovýchodní část.  Prozrazuje, jak záleželo na movitosti stavebníka. Pro vesnickou, ojediněle i městskou zástavbu zde, na česko-německém pomezí, byly příznačné velké, prostorné domy, které se vyznačovaly roubenými či hrázděnými obytnými částmi, patra pak mívala pavlače. Naproti tomu řemeslnické chaloupky bývaly maličké a realizačně skromné.

Autoři – Jiří Škabrada a Martin Ebel – své pojednání rozčlenili podle jednotlivých okresů (Litoměřicko, Děčínsko, Liberec, Podkrkonoší, Broumovsko, Litomyšlsko atd.) a opět čerpají z cenných souborů stavebních plánů, které se v archivech zachovaly podnes.  Však také jejich barevné reprodukce i s příslušnými popisy a vysvětlivkami tvoří nejcennější část knihy, opatřené pak ještě slovníčkem specifických odborných výrazů, kde jsou vysvětleny jednotlivé druhy vesnických staveb, názvy jejich konstrukcí i užitných prostor a také pojmy vztahující se k vytápění. Takže čtenář – pokud to ještě neví – například zjistí, kde bývaly umístěny chlévy, co obnáší roubení, hrázdění či třeba lepenice, co to byla černá kuchyně atd.
Plány, téměř výhradně pocházející z 19. století, zpravidla zachycují jednak předpokládaný vzhled budovy, jednak její půdorysné rozvržení, někdy i průřez chystané stavby. Odrážejí i zásadní změny, které nastaly po roce 1816 – tehdy byly zakázány dřevěné stavby (kvůli zvýšené hrozbě požáru) a přikázána zděná tvorba. Místní stavbaři se rychle přizpůsobili a záhy dosahovali nadstandardní kvality řemeslného opracování.  Konkrétně na Litoměřicku (i jinde) mohli zkušenosti získávat i díky postupné zástavbě pevnostní města Terezína, které se zřejmě proměnilo v jakési školící pracoviště pro značný počet řemeslníků.
Projektované budovy přitom měly různá určení: kromě nejčastějšího využití zemědělského, kdy důležité bylo rovněž ustájení dobytka, se stavěly domky pro skláře (v okolí Nového Boru) nebo řemeslnické chalupy (Malá Skála), případně obhlédneme maloměstské poměry (Liberec).  Podle jednotlivých regionů se však lišilo i stylové provedení staveb.
Jestliže i v ryze českých lokalitách se stavby z 19. století málokdy zachovaly do dnešních časů, většinou „modernizovány“ různými přestavbami nebo – možná častěji – rovnou zbourány vystavěny znovu, v někdejších sudetských lokalitách byl po odsunu původního obyvatelstva osud tamní zástavby ještě smutnější. Přesto se některé budovy zachovaly (hlavně v případech, kdy majitelé byli natolik chudí, že jim scházely finance na jakékoli úpravy) a bylo by zajisté zajímavé, kdyby jejich nynější stav byl porovnán s někdejšími záměry, jak je prozrazují plány.

Stavební plány většinou projektovali německojazyční mistři, kniha však zahrnuje i české „stavební nástiny“, jak zní název jednoho takového plánu (s.167).  Tento projekt, datovaný rokem 1855, se týká usedlosti č. 49 v Kundraticích u Jilemnice a pochází od zednického mistra Ignáce Horkého. Na plánu nalezneme devět samostatných nákresů: obsahuje dokumentaci domu s půdorysem přízemí a krovu a s pohledem na podélné vstupní průčelí, příčný řez a dále dokumentaci týkající se nové stodoly. Z nákresů vyplývá, že se mělo jednat o přízemní dům se sedlovou střechou s valbičkami, který byl z větší části zděný – roubené měly být pouze tři stěny světnice. Zdalipak se zachoval, a pokud se zachoval, jak vyhlíží dnes a co všechno se v něm změnilo?

Jiří Škabrada, Martin Ebel: Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech 2
Vydalo Argo, Praha 2016, 248 stran.
Hodnocení:  100 %
Foto: kniha