Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře

obyc200 Eva Večerková, dlouholetá pracovnice Moravského zemského mutzea, přichystala záslužnou publikaci OBYČEJE A SLAVNOSTI V ČESKÉ LIDOVÉ KULTUŘE. Každého zájemce o zdánlivě zasuté lidové obřady spojené s českou, moravskou či slezskou vesnici určitě zaujme čtivé, přehledně řazené pojednání o slavnostních počinech spojených s bujarým veselím i náboženskou symbolikou, jak se kdysi provozovaly a leckde se - mnohdy znovu oživeny - provozují podnes.

Autorka svou knihu rozdělila do čtyř kapitol, věnovaných jednotlivým částem roku. Podrobně rozebírá nejznámější národopisné jevy. Takže velkou pozornost věnuje masopustním veselicím, mihne se několik zmínek o světcích jménem Valentýn, pozastaví se u velikonočních zvyklostí, letnic a slavností Božího Těla, připomene pálení čarodějnic a stavění májů, poté upozorní na dožínkové obřady, chybět nemůže ani posvícení a samozřejmě dění spojená s adventem, mikulášskou nadílkou a zejména s Vánocemi, k nimž přistupují i novoroční a tříkrálové svátky spadající již do počátku následujícího roku.

Eva Večerková popisuje podobu nynějších slavností, z pozice očitého svědka třeba zprostředkuje, jak se slavil masopust Sumrakově u Studené. A všímá si třeba do toho, že do průvodu klasických masek vstupují další postavy, inspirované současným mediálním prostředím, mimo jiné proslulý vězeňský útěkář Kajínek nebo "baba v posteli", zjevně převzatá z Troškových vesnických taškařic Slunce, seno... Bohatá fotografická příloha pak dokládá zejména nynější tvářnost, avšak nalezneme i bohaté doklady, jak to všechno vyhlíželo v minulosti. Dočteme se třeba, že vánoční stromeček má krátkou tradici a vesničané jej dlouho považovali za "panský zvyk"

Mnohdy so také uvědomíme, že leccos z lidových obřadů již nelze v původní podobě rekonstruovat. Politická korektnost by mohla bránit v zařazení groteskních postaviček žida, Turka nebo cikána do průvodu masek, nemluvě o oblíbených kratochvílích, jakými bylo stínání berana, shazování kozla z (kostelní či jiné) věže nebo tlučení kohouta, z čehož by současné ochránce zvířat zajisté posedl psotník. Vesměs to byly obřady až divadelního rozměru, jichž se s nadšeným výskotem účastnila snad celá vesnice, získávaly podobu soudních parodií, kdy zvíře bylo s parodickou nadsázkou obžalováno z rozličných zločinů (často se sexuálním podtextem) a odsouzeno k trestu nejvyššímu - aby následně bylo upečeno a snědeno.

obyc25

Třeba takové tlučení ke kolíku přivázaného kohouta přinášelo v dobách, kdy neexistovala televize (a tudíž ani žádné zábavní pořady), jedinečné povyražení - mládenci i děvčata, přirozeně se zavázanýma očima, soutěžili, kdo poplašenému pernatci uštědří přesnější úder. Občas se prý stávalo, že praštěn nebyl kohout, nýbrž některý z neopatrných diváků, přihlížející v přílišné blízkosti. Prostě legrace vládla vůkol. Stačí se začíst do spisu Čeňka Zíbrta Veselé chvíle v životě lidu českého, který přináší líčení daleko barvitější. A vůbec nevadí, že poprvé vyšel před více než stoletím.

Eva Večerková snesla pestrou všehochuť dokladů jak o současných poměrech na vesnici, tak o zvyklostech, jaké vládly ve více či méně vzdálené minulosti, zjišťuje úzkou provázanost. Mnohdy cituje dávná svědectví, která popisují obyčeje našich předků, nechybějí ani výňatky z původních obřadních textů. Ale přesto musím upozornit, že některé zvyklosti pomíjí. Tak rozebírá třeba dožínky, oslavu skončených žní, ale již se nedovíme, že podobně se slavilo ukončení prácí na chmelnici (dočesná), spadá sem i případ, kdy se dodralo peří (doderná), nemluvě o sklizni lnu a konopí (celodenní plenérové představení se zpěvy a jízlivými veršovánkami, parodující svatební obřad, se nazývalo se Konopická a prosluly jím hlavně jižní Čechy).

Autorka rovněž připomíná dušičkové svátky na počátku listopadu, rozebírá zdobení hrobů, ale již se nedovíme o leckdy bizarních zvláštnostech, jichž se povšimne každý návštěvník velkoměstského hřbitova v oné době. Hroby "světských" (tedy cirkusáků apod.) a rovněž hroby cikánské se vyznačují výzdobou až pouťově přeplácanou, snobsky honosnou a okázalou. Na některých cikánských hrobech jsem dokonce nalezl položené předměty, které měl nebožtík nejspíše v oblibě - jako cigarety, brambůrky, lahev s pitím.

A čím autorka svou knihu uzavírá? Zjištěním, že "živá obyčejová tradice jako součást sváteční kultury, založená na přímých kontaktech lidí, má místo v našem životě jako alternativa masové kultury a technické komunikace."

Eva Večerková: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře.
Vydal Vyšehrad, Praha 2015. 512 stran.

Hodnocení: 90 %

http://www.ivysehrad.cz/kniha/obyceje-a-slavnosti-v-ceske-lidove-kulture/