Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Hru v šachy zná alespoň trochu snad každý, ale zatím nikdo naprosto přesně neurčil, kdy a kde vznikla, a tak se za kolébku šachů prohlašuje několik různých zemí. Přesto je jistě zajímavé, jak si právě šachy proklestily cestu na mnohé panovnické dvory, do klášterů a staly se oblíbenou hrou, dnes již sportovním odvětvím, které ovlivňovalo myšlení na mnoha královských dvorech v církvi a v mnoha významných šlechtických rodech i na stolech významných měšťanských rodin.

V současnosti se prapůvod šachové hry nejčastěji klade do Indie, protože arabské, perské i turecké označení šachů je odvozeno ze sanskrtského čaturanga, tj. „čtyři součásti vojska,“ pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží. Historikové se odvolávají na odkazy v literatuře a kladou vznik této hry přibližně do 6. století našeho letopočtu. V Persii, kde byla hra modifikována a přejmenována na šatrandž, nalézáme první zmínku o ní kolem roku 600 n. l.  Velmi zajímavě o šachové hře pojednává kniha polského autora  Jerzyho Gižického „Šachy všech dob a zemí“, kterou v roce 1975 vydalo i na našem trhu nakladatelství Práce. Zajímavostí jistě je, že polský teoretik a publicista Jerzy Gižicki už v pokročilém věku chystá pro příští rok vydání nové velké publikace o šachových tradicích.
Nejstarší doložené šachové figurky jsou ze 7. století. Kolem roku 800 se hra dostala do Číny a je tam s pozměněnými pravidly hrána pod názvem siang-čchi (též „čínské šachy“). Poté, co Persie byla v polovině sedmého století dobyta muslimy, rozšířil se šatrandž do celého muslimského světa. Do Evropy se počínaje devátým stoletím hra začala dostávat jak z jihu přes muslimské země, tak z východu přes Rusko. Kolem roku 1000 zde již byla všeobecně známa. Nejstarší evropský šachový text, latinská báseň Versus de scachis, je datována kolem roku 997 (šatrandži se tehdy říkalo také šachy – pozdější změna pravidel na moderní šachy neznamenala změnu jména). Někdy v téže době také vznikla dnešní šachovnice, tedy zvyk zabarvovat pole hrací desky střídavě tmavou a světlou barvou. Na Pyrenejském poloostrově, kam hru přinesli Maurové v desátém století, vznikl ve 13. století pod vládou Alfonse X. Moudrého slavný rukopis Libro de los juegos ( volně přeloženo jako Kniha her – pozn. autora), který vedle vrhcábů a kostek popisuje i šatrandž. Jiná teorie klade vznik šachu do Číny 2. stol. př. n. l. a tvrdí, že západní šach se vyvinul ze siang-čchi nebo nějakého předchůdce této hry.
Některé kameny v šatrandži měly mnohem omezenější možnosti pohybu, než mají jejich moderní nástupci. Alfil, předchůdce střelce, skákal pouze o dvě pole po diagonále a předchůdce dámy vezír se pohyboval o jedno pole diagonálně. Pěšci neměli právo dvojkroku z výchozího postavení a na poslední řadě se směli proměnit pouze ve vezíry, tedy velice slabé figury. Byly i jiné odlišnosti, například neexistovala rošáda. Kolem roku 1200 se tato pravidla v Itálii a Španělsku začala měnit, až kolem roku 1475 po několika velkých změnách hra dostala v zásadě tu podobu, v jaké je známá dnes. Nejnápadnější změnou byla podstatně zvýšená bojová schopnost dámy, královny, a proto se tehdy našemu šachu říkalo na odlišení od šatrandže „královniny šachy“ nebo „šach šílené královny“. Nová pravidla se rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala s dnešními pravidly vyjma některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století.

Církev šachy tolerovala
V té době také začal rozvoj rané šachové teorie. Nejstarší dochovaná tištěná šachová kniha, Repetición de amores y arte de ajedrez (Opakování lásky a umění hry v šachy) španělského kněze Luise Ramireze de Luceny, vyšla v Salamance roku 1497. Lucena a další mistři 16. a 17. století jako Portugalec Pedro Damiano, Italové Giovanni Leonardo Di Bona, Giulio Cesare Polerio a Gioacchino Greco nebo španělský biskup Ruy López de Segura vytvořili základy teorie zahájení jako italská hra, královský gambit a španělská hra a začali analyzovat jednoduché koncovky. Bylo vůbec zajímavé, jak se k vynikajícím šachovým výkonům kněžích stavěla už v té době církev. Přestože hry obecně nepodporovala a obecně jimi opovrhovala, některé dokonce zakazovala, k šachům byla vstřícná. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že učenci mezi kněžími hru v šachy ovládali velmi bravurně a zvídaví králové a šlechtici se rádi oddávali této hře. Mocnáři a šlechtici si zvali kněze tedy na své dvory a při hře nad čtyřiašedesáti políčky tak mohli s církevními hodnostáři často prodiskutovat velmi důležité otázky mnohem vstřícněji, než takzvanou oficiální cestou.
Příkladem budiž Ruy Polez, jinak skromný probošt ze španělského městečka Zafra ve Španělsku. Byl nesmírným šachovým talentem, v dnešních dobách bychom dokonce řekli, že dokázal svou kombinační hrou předvídat několik tahů dopředu, a tak se dostal na dvůr krále Filipa II. V roce 1572 vyhrál Ruy Polez několik významných partií v Římě a král Filip II. ho za to odměnil. Král byl jeho šachovým uměním tak nadšen, že mu věnoval několik významných probošství a zlatý řetěz. Pro církev měl tento probošt cenu zlata, jelikož nad šachovou hrou dokázal komunikovat a sdělovat názory svých klerikálních nadřízených králi a jeho rádců a mocnář se naopak dozvídal zákulisní informace z církevních kruhů.
Figurky byly podobné panovníkům
V 18. století se těžiště evropského šachového života přesunulo z jihoevropských zemí do Francie. Dva nejdůležitější francouzští šachoví mistři byli hudební skladatel François-André Danican Philidor, který objevil důležitost pěšců pro šachovou strategii, a později Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais, vítěz slavné série zápasů s nejsilnějším britským mistrem té doby, Alexanderem McDonnellem z Irska, konané roku 1834. Centry šachového života té doby byly kavárny ve velkých evropských městech jako Café de la Régence v Paříži a Simpson's Divan v Londýně.
Na královské a šlechtické dvory pronikly šachy i proto, že mnohé figury takzvaně zcivilněly a panovníci i šlechtici či bohatí měšťané nemohli nepřehlédnout, že bitvy a politika se v metaforách stává šachovnicí, politika naproti tomu sbírkou jejich pravidel. Důležitá postava v politice či bitvě bývala často připodobňována figuře či důležité figurce na šachovnici. Z dob revolučního růstu napětí ve Francii býval často král Ludvík Filip znázorňován jako šachista s černými hracími kameny, jak pomalu ustupuje hráči s bílými kameny, což mělo představovat, že je s jeho monarchií konec a nastupuje nové republikánské zřízení.
Během 19. století se rychle rozvíjela organizace šachového života. Vzniklo množství šachových klubů, knih a časopisů. Konaly se korespondenční zápasy mezi jednotlivými kluby, například roku 1824 hrál londýnský šachový klub proti edinburskému. Šachové problémy se staly pravidelnou součástí periodik 19. století; mezi jejich významné tvůrce se v té době počítali například Bernhard Horwitz, Josef Kling a Sam Loyd. Roku 1843 vyšlo první z mnoha vydání nejstaršího souhrnného manuálu šachové teorie, Handbuch des Schachspiels (Příručka hry šachové), který vytvořili němečtí šachoví mistři Paul Rudolf von Bilguer a Tassilo von Heydebrand und der Lasa.
                                                                            
Použitý zdroj: Gižycki, J: Šachy všech dob a zemí, nakladatelství Práce, Praha, 1975

Zdroj foto: http://www.dantikvariat.cz/gizycki-jerzy/sachy-vsech-dob-a-zemi-146864
http://www.sachypalka.sk/sachy-cezar-exclusive_30-2197