Diagnózy času nabídnou projížďku dějinami českého filmu

diagnoza casu obalka 200 Dějiny národních kinematografií mají zpracovány snad v celé Evropě, jen v České republice na ně čekáme marně. Přitom Československý filmový ústav (předchůdce dnešního Národního filmového archivu) práce na nich započal před rovným půlstoletím, vydal několik přípravných textů ovlivněných proměňujícími se politickými poměry... aniž dospěl k jakémukoli ucelenému završení. Takže nezbývá než ocenit snahu jedinců, kteří se rozlehlé látky ujali. Nejnověji tak učinil Jan Lukeš v knize Diagnózy času, v níž pokryl celý poválečný vývoj tuzemských kinematografií, české i slovenské - od zestátnění až po letošní rok, neboť zaznamenává, že časopis Filmový přehled přestal vycházet v tištěné podobě...

Autor se pokusil vytvořit čtenářsky přitažlivý produkt, který rozhodně nezahlcuje rozbory jednotlivých snímků. Často si vystačí s krajně zjednodušující, několikaslovnou charakteristikou (rozhýbaná klicperovská adaptace, politicky šokující soudní drama, okázale glorifikační kriminálka, paranoický thriller, zatuchle patriotická muzikálová adaptace, nevkusná a nevtipně machistická komedie...), která o díle samotném nic nevypovídá. A někdy je zavádějící: pochybuji třeba, že tragikomedii Zemský ráj to na pohled lze jako základní rys přisoudit líbivý retrodesign.

Nelze se pak divit, že vůbec nerozlišuje třeba v tvorbě první poloviny 50. let, šmahem odsouzené jako podřadná, podřízená stalinistickému systému. Kouskuje sice jednotlivá díla či osobnosti, některé obhajuje (Krška, Radok), jiným přiznává aspoň řemeslnou dovednost. Přitom nedomýšlí, že i v rámci téže skupiny např. režimu poplatných politických dramat lze nalézt kvalitativní rozestup, existuje třeba rozdíl mezi profesní gramotností, spontánním étosem Weissova dramatu Vstanou noví bojovníci a inscenačně i vypravěčsky zcela rozvrácenou Rudou září nad Kladnem, v obou případech adaptací předloh Antonína Zápotockého.

Přitom jindy vysleduje překvapivé souvislosti, třeba pochmurné sociální pozadí českých detektivek z konce 60. let se podle něho bezděčně dotýká existenciálních dramat jako Návrat ztraceného syna. Přesto vše nakonec tone v poetice stručných popisků, což se vztahuje i na vylíčení důležitých událostí či medailónky vybraných tvůrců.

diagnozy casu cerni baroni

Jan Lukeš se pokusil vytvořit jakýsi průřez institucionálními dějinami československé kinematografie: přibližuje důležité milníky, které se podepsaly na její trnité, křivolaké cestě. Přitom postihuje dění v Česku i na Slovensku, obhlíží nejen hranou, ale i animovanou a dokumentární tvorbu, nahlíží pod televizní pokličky. A přidává rovněž průhledy do tvorby emigrantů, kteří se s různým zdarem prosazují (či spíše neprosazují) v zahraničí. Občas nahlédne do literární sféry, místy přistupují zmínky o odborných časopisech a úrovni filmové kritiky.

Autor se přitom víceméně drží chronologické osy, takže zkoumá časovou provázanost. Tak postupně zmíní dopad zestátnění filmu i jeho ovládnutí zvítězivšími komunisty, zákulisní událostí kolem roku padesátého šestého (na Slovensku tehdy vzniklo několik okamžitě zakázaných filmů). Upozorní na tragický dopad banskobystrického festivalu v roce 1959, který vedl k dočasnému zardoušení slibné emancipace nejen mladých filmařů z rodu Helga nebo Jasného, ale těch starších, např. Kršky.

Samozřejmě nemohl vynechat "nejkrásnější věk" let šedesátých ani následnou normalizaci opět provázenou zákazy, ani pád komunistického režimu o dvacet let později, ani klikaté bloudění vedoucí do současnosti. Přitom větší, nadpoloviční prostor je věnován právě tvorbě normalizační a zvláště pak stavu po roce 1990. Lukeš tak zmiňuje - byť útržkovitě - snad veškeré české a slovenské filmy, jaké v poválečném období vznikly.

diagnozy casu Lasky jedne plavovlasky

Čím více se text přibližuje současnosti, tím silněji se v něm odráží výčtový rozměr; pokusy o jisté zevšeobecnění či aspoň hledání nějakého společného jmenovatele vyznívají stejně povrchně. Celé pojednání se pak vyznačuje jazykovou chudostí a výrazovým zploštěním, popisností a izolovaným sdělováním vnějších prvků, například údaje o návštěvnosti. Avšak nad jednotlivými údaji se Lukeš zpravidla hlouběji nezamýšlí, mnohdy je zařazuje jako určitý dekorativní prvek, jako svého druhu atrakci. Zaznějí ovšem i trefné postřehy, jakkoli obecně tušené - třeba o tom, že Českou televizi nesmyslně fascinuje domnělá nutnost soutěže s komerčními stanicemi, což vede do slepé uličky mechanického recyklování schémat, pořadů a tvůrců. (s. 337)

Popularizačně pojednané Diagnózy času přitom mají určité rysy příbuzné s knihou o Elmaru Klosovi (recenze zde), jakkoli koncepčně odlišnou, kterou Lukeš připravoval editorsky - také v ní absentuje podrobnější analýza byť jediného filmu. Rovněž jistá výpravnost a reprezentativnost (nemluvě o ceně) je obdobná. Diagnózy času se mohou pochlubit bohatou obrazovou výzdobou: převažují samozřejmě záběry z filmů a jejich natáčení, nalezneme také přetisky nejrůznějších písemných dokumentů, plakátů apod.

Jan Lukeš samozřejmě zná prostředí, jemuž se věnuje, velice dobře, vyslechl kdejakou zvěst z filmařského zákulisí, když se podílel na televizním cyklu Zlatá šedesátá, tam byla vyzpovídána bezmála stovka tvůrců. Tohle všechno jeho nejnovější kniha zohledňuje. Lze ji tudíž doporučit jako vstupní čtivo, neboť orientačních průvodců po mihotání pohyblivých obrázků v tuzemských luzích a hájích máme stále málo. Snad si někdo nevšimne tiskové chyby na obálce: v podtitulu čteme „český a slovenský poválečný film 1954-2012“ namísto správného údaje 1945-2012.

diagnoza casu obalka