Kultura21.cz

Polský režisér Wojciech Smarzowski na sebe upozornil již ponurým dramatem Dům zla, kde uhrančivě rozehrál až ke zločinu vedoucí patologické vztahy jak mezi lidmi, tak ve společnosti, a svou vypravěčskou naléhavost osvědčuje rovněž ve snímku Růžena. V příběhu - sepsal jej Michał Szczerbic - zasazeném do nehostinného prostředí mazurských jezer líčí tragickou epizodu z novodobých polských dějin, kdy se mazurská oblast, dlouhou dobu vystavená germanizaci, po skončení druhé světové války stává součástí na západ posunutého Polska.

Tamní obyvatelstvo je rázem vnímáno jako podezřelé (vždyť se už v předválečném plebiscitu přihlásilo k němectví) jak nově příchozími Poláky, vypočítavě podporujícími nově se utvářející komunistickou moc, tak násilnickými ruskými jednotkami, které v Mazurech spatřují "Germánce". Místní kněz to vystihl přesně: dílo zkázy zahájené poněmčováním nyní dovrší stejně bezohledná polonizace. I mše je zakázáno sloužit v němčině. Situaci v mazurské oblasti lze na české straně přirovnat k problémům rovněž poněmčeného severomoravského Hlučínska, také odtud muži rukovali do wehrmachtu…

Protagonistou ponurého příběhu, prodchnutého bezmocí venkovského obyvatelstva vůči společenským pohromám, je někdejší odbojář Tadeáš (Marcin Dorociński), jenž doklopýtá na osamocený mazurský statek, aby tam vyřídil vzkaz od zabitého německého vojáka. Vdova Růžena (Agata Kuleszová) tam živoří v osamění, stíhána podezíráním prokomunistické moci, brutálními útoky zdivočelých chamtivců i opovržením svých rodáků, kteří ji označují za ruskou kurvu. Jak později vyplyne z retrospektiv, na jejím statku se totiž usadilo velitelství sovětské armády.

Přesto se mezi těmito dvěma outsidery vyvine jakési duchovní i citové spříznění, ztichlé, pokorné i se záblesky naděje, Tadeáš by dokonce byl ochotný na statku setrvat. Že Růženin statek záhy přijme za svůj, prozrazuje nejen ochota odminovat bramborové políčko, ale se zbraní v ruce, s nastraženými minami jej hájit před nežádoucími vetřelci. Ale právě tak projeví vstřícnost k novým usedlíkům, etnickým Polákům přepraveným sem z ruského území, zvláště poté, co jejich nový domov napadnou žháři.

Daleko výmluvněji i působivěji zhmotněná je postava Růženy, která si jistě prožila peklo na zemi a jejíž vyhlídky zhoršují vážné zdravotní potíže, odstartované samovolným potratem. Vyčerpaná, surově znásilňovaná i bitá žena, přesto odhodlaná vzdorovat osudu, aniž by ztrácela soucitné lidství, má v sobě snad i rysy dávných mučednic. Do jejího života málokdy zasvitne paprsek útěchy a bezstarostnosti, ne-li přímo veselí - jako při sváteční rybářské vyjížďce. Přitom právě ona, dobře mluvící polsky, bývala kdysi svými souvěrci považována za sympatizantku Poláků. Jenže to všechno odvál zkrvavělý čas.

Kuleszová se přitom neuchyluje k herecky expresivnější modelaci své hrdinky, svá ponížení a křivdy Růžena v sobě jakoby polyká, tiše a ve skrytu se s nimi vyrovnává, její mluva prozrazuje únavu i obezřetnost, posléze prosvítá i vděčnost za péči. Její patrnou, byť stále zastřenější oduševnělost a snad i křehkost, vzdálenou od zaťatého sedláctví jiných Mazurů, vysvětluje mimochodem se problesknuvší informace, že kdysi pracovala v knihovně, ostatně na půdě se povalující svazky to dokládají.

Tadeášovo ochranitelské počínání (pro Růženu shání léky i povolení, aby mohla setrvat a byla ušetřena chystaného odsunu do Německa) také vykazuje značnou dávku působivosti, ostatně rozvrácené společenství, kde se pohybují lidé s pochybnou minulostí, kde kvete arogance sotva se vylíhlých mocipánů i šmelina, kde Tadeáš shání vše potřebné, vykreslil režisér s velkou dávkou názornosti. Avšak rozkreslení Tadeášovy postavy je mnohem užší, jednokolejné a snad zjednodušující.

Dorociński zdůrazňuje u svého hrdiny obětavost, podnícenou nadějí, že právě u Růženy snad začne novou etapu svého života - jenže s hrůznou minulostí, kterou prošel, se stěží mohl vyrovnat tak bezproblémově, jak naznačuje film, stěží mohl učinit tlustou čáru za zraňující minulostí a jakoby ji navždy pohřbít. V tomto ohledu nacházím v jinak sugestivním příběhu vadu, ovšem spíše scenáristickou než režijní.

Autoři nedomýšlejí, že jako účastník odboje (jakkoli na špatné straně - bojoval v "buržoazní" Armii Krajowej neboli Zemské armádě, po válce odsouzené jako nepřátelská vůči komunistickému hnutí) prožil nepochybně traumatizující události: účastnil se varšavského povstání, byl bezvládným svědkem manželčina znásilnění i zastřelení nacisty. A přece prohlubující se vztah k Růženě (byla přece ženou nepřítele!) ani na okamžik, ani na počátku nepoznamenávají jakékoli rozpaky či dokonce nenávist. Vlastně se nikdy nedovíme, proč se Tadeáš tak šlechetně zachoval k prosbě mrtvého nepřítele.

Zato záhy zjistíme, že od prvopočátku je rozhodnut Růženě a zanedlouho její na půdě skrývané dceři Hedvice (Malwina Bussová) poskytnout všechnu potřebnou pomoc. Ta zůstává jakoby ve stínu dění, většinou mlčící, jakkoli též s ní se mohly pojit dramatické silné protiklady - téměř se nedovíme, nakolik ji poznamenaly hrůzy, které ze svého úkrytu sledovala (a zda navíc ustavičné skrývání, považována za mrtvou, bylo vůbec myslitelné). Zazní jen náznak vzdoru, když při prvním setkání s Tadeášem odmítne mluvit polsky.

Smarzowski ve výtvarně uhrančivém, v sychravých, sytějších barev téměř zbavených odstínech líčí krutosti těsně poválečné doby a řádění takzvaných vlastenců, ale s nemenší výmluvností vskutku otřásající se vrací k válečným hrůzám, k hromadnému znásilňování, k popravám zajatců, k nelidskostem páchaným oběma znepřátelenými stranami, Němci i Rusy, mezi nimiž se Mazurové ocitají drceni jak v obludném žernovu. Režisér zvolil tradiční, ale o to silněji doléhající vypravěčské ustrojení, které se vyhýbá jakémukoli výrazovému ozvláštňování, které by mohlo odvádět pozornost jinam, upřednostnil neuhýbavý pohled, který se hluboce zadírá. A vyhýbá se jakémukoli změkčování.

Když Tadeáš odmítne spolupracovat s novými mocenskými strukturami (byť se tam vyskytují lidé, kteří si cení jeho odborných i mravních kvalit), podepíše si tak svůj ortel. Po brutálních výsleších, šokujících svým naturalismem, končí kdesi v ruském vězení, odkud se vrací teprve v roce 1958, jak se dovíme z dosti zbytečného, jen mechanicky přilepeného epilogu. Tehdy se právě dokončovalo vystěhování všech "německých" Mazurů a Tadeáš se po mnoha letech setkává s Růženinou dcerou, která na něho po dlouhé roky oddaně čekala. Když se díváme, jak bez jediného slova, v těsném objetí odcházejí nehostinnou podmračenou krajinou, můžeme v takovém rozuzlení spatřovat náznak happy-endu, ale spíše se vnucuje hrozivý otazník vznášející se nad oběma politicky stigmatizovanými jedinci, spojenými jen silou svých citů a svého odhodlání.

Růžena se tak řadí mezi filmy, které se dotýkají po dlouhá desetiletí zamlčovaných (po)válečných traumat, násilností, jichž se dopouštěla Rudá armáda na civilním obyvatelstvu i které páchali domácí kořistníci již větřící mocenské pozice. Je na těchto výpovědích cenné, že se vyhýbají jednostrannému, sebemrskačskému pohledu a zdůrazňují, že na počátku všeho stála rozpínavost nacismu, po jehož porážce se uvolnily běsy postihující vinné i nevinné. Tak byly vystavěny české filmy Habermannův mlýn a 7 dní hříchů, v retrospektivách též Alois Nebel. Tak je pojednán rovněž Smarzowského příspěvek, v Polsku zaslouženě oceněný prestižními filmovými cenami (za nejlepší film, nejlepší režii…) a považovaný za jeden z nejzdařilejších filmů posledních let.

Růžena / Róża
Polsko 2011, 94 minut
Scénář: Michal Szczerbic
Režie: Wojciech Smarzowski
Kamera: Piotr Sobociński ml.
Hrají: Marcin Dorociński (Tadeáš), Agata Kuleszová (Růžena), Malwina Bussová (Hedvika), Kinga Preisová (Amelie), Edward Linde-Lubaszenko (pastor)

Uvedeno na přehlídce Současná filmová tvorba - střední Evropa

Zdroj foto: filmpolski.pl