Víly z Inisherinu se jen plouží

Vily 2 Přeceňovaný dramatik Martin McDonagh, jenž se u nás proslavil pokrokářským požadavkem, že postavu černocha nesmí hrát nikdo jiný než černoch, se dopustil i několika filmů, které opíral o morbidní humor a různě vyšinuté postavy (V Bruggách, Sedm psychopatů, Tři billboardy kousek za Ebbingem). Nyní nabízí svůj nejnovější filmový počin VÍLY Z INISHERINU.

Když se začteme do premiérových ohlasů, narazíme na samou chválu a samý obdiv. Mirka Spáčilová v Mladé frontě Dnes je řadí k nejlepším filmům roku, Věra Míšková v Právu tvrdí, že všechno do sebe skvěle zapadá včetně emocí, Marcel Kabát v Lidových je rovnou označuje za vybroušený klenot. Ondřej Štindl v Deníku N o režisérovi napsal, že univerzální rozměr svého příběhu nijak nezdůrazňuje, o to silněji ale může na diváka z jiných končin a jiných časů dolehnout. Pro Lukáše Novosada z Týdeníku Echo je to výborný a krásný film. Matěj Svoboda v Týdeníku Televize dovozuje, že film dokáže být v jednu chvíli třeskutě vtipný, o minutu později dojemný a hned poté nepříjemně mrazivý. Tomáš Seidl na aktualne.cz uzavřel svou recenzi slovy, že Víly z Inisherinu jsou melancholický i krutý, vtipný a smutný, především ale neobyčejně krásný film s divadelní duší.

Krajinomalba je působivá
Podívejme se na Víly z Inisherinu blíže, zda si takové nadšení opravdu zaslouží. Podobně jako některé své divadelní hry také tento snímek zasadil McDonagh do prostředí jednoho z aranských ostrovů, kde kameraman Ben David podchytil drsnou krajinnou malebnost s dominantou pečlivě udržovaných kamenných zídek, avšak sotva se hlouběji dotkl sociální bezvýchodnosti, v níž živořilo tamní obyvatelstvo.

Vily 1

Režisér, jenž zužitkoval jednu svou ranou, nikdy nedokončenou hru, příběh zasadil do roku 1923, kdy z povzdálí (z pevniny) ještě dozníval hluk a výstřely občanské války coby zvuková kulisa, ostrov si žil svým poklidným životem – ani přítomnost arogantního policisty, ani výskyt domlouvajícího faráře nic nezměnil na svérázu tamních lidiček. Blíže poznáme jen několik z nich, avšak pro jistě nejen pro ně platí, že intelektová vybavenost nepatří k jejich silným stránkám. Zdá se, že na ostrově chybí učitel i škola, vlastně se nevynoří ani jediné dítě, které by naznačilo, že místí populace nevymírá.

Směšná tragičnost sotva osloví
Časové zakotvení tu nehraje důležitější roli, je pouhým ornamentem, na jehož pozadí je zpodobněna roztržka dvou mnohaletých přátel. Pádraic (Colin Farrell) odmítá pochopit, že postarší Colm (Brendan Gleeson) s ním odmítá nadále komunikovat, protože dosavadní bezobsažné plkání považuje za veskrze zbytečné a nehodlá si jím zatěžovat své další bytí. Colm, jenž se v místní komunitě uplatňuje i jako houslista, dokonce vznese výhrůžku: pokud Pádraic jej bude nadále obtěžovat, bude si na protest uřezávat jeden prst za druhým.

Trochu mi to připomíná (a došlo mi to nezávisle na Lukáši Novosadovi, jenž dospěl k témuž postřehu) groteskní zápletku z cimrmanovské hry Vyšetřování ztráty třídní knihy: tam pan učitel také oznamuje svým zlobivým žákům, že je potrestá tak, že potrestá sám sebe: „Nedám si dnes po obědě viržinko. Neplačte, sami jste si to zavinili.“ Akorát že McDonagh to myslí smrtelně vážně. A stejně tak vážně předvádí i bezpředmětné, o to však okázalejší plkání, zda cennější je Pádraiova laskavost nebo Colmova umělecká tvorba.

Přesto jistá vnější oduševnělost a výrazová důstojnost propůjčila filmu zdání uměleckých hodnot (táhlé irské popěvky a melodie složil Carter Burwell) – uspěl při vyhlašování Zlatých glóbů a rovněž získal řadu oscarových nominací. Přesto si myslím, že tuzemská návštěvnost sotva dosáhne větších čísel, na McDonaghovy předešlé filmy chodily řádově tisíce, nanejvýš nižší desetitisíce návštěvníků…

Nafouklá nicota
Jistěže zejména Farrellův zmatený Pádraic, náhle vytržený z dosavadních pro něho srozumitelných mezilidských vazeb, patří mezi figury po herecké stránce naprosto suverénně zvládnuté, neboť zprostředkovává údiv i nepochopení. Jistěže i další postavy se vyznačují přesně rozehraným povahopisem i přesným umístěním v komorně rozehraném příběhu, ať již jde o Pádraicova poněkud prostoduchého kamaráda Dominica (Barry Keoghan) jeho Pádraicovu sestru Siobhán (Kerry Condonová), jež jako jediná nalezne v sobě sílu ostrov opustit.

McDonagh se pokouší po vizuální stránce poutavě, ale přitom plakátovitě nahlížet do chudobných domácností, kde mohou přebývat i zvířata, diváka zavede i do hospody nebo krámku, zalidněných zvědavými, leckdy i potměšilými lidičkami, jejichž kresbu považuji za zbytečně prvoplánovou a karikující. Nic z toho neovlivní vyprázdněnost výpovědi, která je naprosto nicotná, v dramatické konstrukci svévolná, rozvíjená až do obskurních konců, hlavními aktéry přitom očekávaných i prožívaných se stoickým klidem: když Pádraicův osel zahyne, protože sežral uříznuté prsty, Pádraic vyhlásí pomstu – oznámí Colmovi, kdy mu podpálí dům….

Víly naznačené názvem filmu (v originálu se nazývá The Banshees of Inisherin) tu sotva nalezneme, zlověstné předpovídání možných událostí budoucích se váže jedině k postavě tajemné stařeny, před níž se Pádraic pokaždé schovává za zídkou, když ji má potkat. Právě ji lze označit za „banshee“, tamní nadpřirozenou bytost souznějící vlastně se smrtkou…

Vily plakat