Kultura21.cz

Bývalo dobrým zvykem, že karlovarský filmový festival uváděl rozsáhlé přehlídky slavných tvůrců evropských i mimoevropských, takže zájemci se tak mohli v uplynulých letech seznámit s reprezentativním průřezem celoživotního odkazu takových osobností, jako byli Elio Petri nebo třeba z Japonska Jasudžiró Ozu a Kendži Mizoguči. Letos takový cyklus chybí – pokud nepočítáme příležitostné „jednohubky“, letos např. v podobě dvou tří filmů Tima Robbinse či Barryho Levinsona.

Přesto se na letošním, již 53. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, pořádaném ve dnech 29.6 až 7.7.2018,  dočkáme uvedení řady děl takříkajíc časem již prověřených. Od jejich natočení uplynula řada desetiletí, mnohdy i více než půlstoletí, ale sugestivitu, stále aktuální výpověď i schopnost oslovit si uchovala podnes. V drtivé většině případů jsme je viděli i v tuzemských kinech, samozřejmě pak i na videu nebo v televizi, což byl posléze jediný způsob jak se s nimi seznámit. Nezbývá tedy už uvítat šanci opět je spatřit na velkém plátně, v zaplněném hledišti a s možností vychutnat si kdejakou obrazovou nenápadnost či drobnost - a opět prožívat ono davové souznění.

I když většinu zařazených snímků budeme nejspíš znát, ostatně televize se k nim opakovaně vracívají, právě jinak sotva dosažitelný způsob předvedení (navíc v rekonstruované podobě zbavené zbytečných rýh a šrámů, zpravidla v co nejúplnější podobě, navíc ve vypulérované barevnosti, případně vymazlené černobílé škále) by měl rozhodovat o návštěvě coby vzácné zážitkové akci.

Mezi uváděnými tituly nalezneme české snímky. Z filmového dávnověku, ještě z němé éry, pochází Lamačovo melodrama Bílý ráj (1924) o lidech nevinně stíhaných nepřízní osudu i představiteli zákona. Můžeme tak na vlastní oči spatřit, jak v dobách, od nichž nás dělí bezmála celé století, vyhlížel divácký hit, řečeno tehdejší mluvou šlágr. Jistě: rozmáchlá gesta i výrazná mimika s očima obracenýma v sloup, naivní příběh a kýčovité zápletky, to všem může vyvolávat blahosklonný úsměv – avšak můžeme vyloučit, že nynější favorité obliby budou v příštím století vyvolávat stejně pobavený úsměv?

Další české filmy pak prověrkou časem prošly dozajista bez nejmenšího zaváhání.  Němcovy Démanty noci (1964), kterým vévodí téma ohrožení a pronásledování, stahujících se jako smyčka kolem dvou uprchlíků z transportu, zdaleka přesahují válečné zakotvení. O Bloudění (1965), kde zaujal začínající Jaromír Hanzlík, jsme na Kultuře 21 nedávno obšírně psali. Formanova nahořklá komedie Lásky jedné plavovlásky (1965) se zařadila mezi nejúspěšnější položky naší nové vlny, po celém světě přijímána velice vstřícně. Historické veledílo Marketa Lazarová (1966), v anketě filmových klubů kdysi označené za nejvýznamnější český (československý) film všech dob, snad není třeba blíže představovat. Režisér František Vláčil s úžasným citem pro audiovizuální stránku i přiblížení drsné středověké každodennosti zpracoval stejnojmennou Vančurovu předlohu s takovým nasazením a tvůrčí sebejistotou, že ani nepostřehneme torzovitost – z finančních důvodů i kvůli hrozící nadměrné délce musela být vypuštěna celá jedna syžetová linie, takzvaná královská rovina, situovaná do nejvyšších společenských vrstev.

Za stejnou pamětihodnost lze považovat rovněž Hollého Signum laudis (1980), mnohavrstevný obraz válečného běsnění. Ukazuje, jakou tragédií se může pro stárnoucího chlapa stát, když se niterně ztotožní s armádou a válčením „za císaře pána“ (Signum laudis je cenné vyznamenání, málokdy určené vojenskému plebsu), když právě ve vojenské službě nalezne jediný smysl života a jeho ztracenou důstojnost.  A konečně do uznávaného klasického odkazu pronikla i Svěrákova fantaskní komedie Akumulátor 1 (1994), natočená již po pádu bývalého režimu. Od jejího vzniku přitom uplynulo bezmála čtvrtstoletí.  A dospěly generace, které ji nikdy neviděly na plátně. Možná, že nadčasové prvky podobenství, které jí autoři kdysi vtiskli, dnes zazáří mnohem jasněji…

Ze zahraničních titulů vyjuknou ty nejlegendárnější. Nebudu jmenovat všechny, ale upozorním aspoň na takové, které takříkajíc patří k základnímu vzdělání každého filmového fandy. Vezměme to v časové posloupnosti:  Kalatozovův novátorský snímek Jeřábi táhnou (1958), který zásadně přehodnotil dosavadní (nejen ruské) pohledy na druhou světovou válku, zvítězil na canneském festivalu.  Ve výpravném, bezmála čtyřhodinovém eposu Lawrence z Arábie (1962) David Lean vylíčil, jak velmocenské zájmy poznamenaly dění v nynějších arabských zemích – a přestože od popisovaných událostí uplynulo celé století, jejich dopad rezonuje podnes. Kubrickovo omamující sci-fi 2001 – Vesmírná odysea (1968) si právem udržuje pověst díla, které změnilo pravidla i vzhled vědeckofantastického žánru, který dosud zatížen prvoplánovými naivnostmi znenadání dospěl. Práce s hudbou přesně navázanou na obraz jen umocňuje celkové vyznění, rozklenuté mezi pravěk a setkání s mimozemskou civilizací. Kubrick tu předpověděl leckteré hrozivé možnosti (třeba svévoli umělé inteligence, pro kterou lidský život nepředstavuje relevantní položku), ale v jiných ohledech jen do budoucna aplikoval tehdejší stav společnosti a politického rozvržení sil. A vlastně jej můžeme vnímat jako historickou fikci, vždyť od onoho titulového roku 2001 nás dělí už rovných sedmnáct let.

Z konce 70. let a z Ameriky pocházejí dva jedinečné, rozmáchlé, a přitom jakoby do sebe schoulené průhledy do lidské mentality, ať již zcela pohlcené sebezničující uměleckou posedlostí (All That Jazz, 1979) nebo poznamenané válečnými zážitky (Lovec jelenů, 1978). V případě prvního jmenovaného díla Bob Fosse vypodobnil vlastně svůj osud a metaforicky předznamenal jeho konečné rozuzlení, když svého hrdinu obdařil až horečnatým tvůrčím zápalem, s nímž si ničí vztahy i zdraví. V druhém případě pak Michael Cimino zpodobnil tři kamarády, mladé tovární dělníky, jejichž všední životy tragicky ovlivnila válka ve Vietnamu. Příběh se rozlomen do tří částí: začíná zdlouhavou předehrou, obepínající tradicionalistickou svatbu na ruský způsob, poté následuje trýznivé zajetí zanechávající trvalé následky na duši a poslední část se věnuje tomu, jak různě, ale pokaždé bolestně se protagonisté vyrovnávají s peklem, kterým si prošli. Lovec jelenů tehdy vyvolal prudce odmítavé reakce v celém sovětském bloku, dokonce filmové delegace musely opustit berlínský festival, kde byl uváděn.

A konečně nesmím pominout dva významné filmy Barryho Levinsona: spatříme jednak Rain Mana (1988) s ústřední postavou dětsky bezprostředního autisty, jehož prostřednictvím se takříkajíc polidští jeho zprvu hamižný a zištný průvodce. Jednak Vrtěti psem (1997), což je i dnes nesmírně aktuální mrazivá politická satira o tom, jak se nepříjemné pravdy snadno překrývají kouřovou clonou zdánlivých afér a skandálů.  Dokonce existují odborníci na výrobu takových akcí, kterým se leckdy podaří veřejnost přesvědčit o existenci bohapustých smyšlenek, stačí, aby byly prezentovány s přiměřenou věrohodností a přesvědčivostí…

Letošní karlovarský filmový festival tedy nabídne řadu slavných legend, které tvoří nedílnou součást každých filmových dějin, stěží je lze pominout. Jedno ovšem mají společné: vesměs se uváděly také u nás, povětšinou i v kinech. Možná by bylo záhodné sáhnout zejména po takových pokladech, které jsme nikdy neměli šanci spatřit a kterým se televize podnes vyhýbají: aspoň namátkou jmenuji Monicelliho mrazivou politickou satiru Chceme plukovníky (1973), Angelopulosovo podobenství Alexandr Veliký (1980) o sebezáhubném okouzlení mocí nebo Bertolucciho dějinnou fresku Dvacáté století (1975). Není náhodou, že všechny jmenované filmy pocházejí ze 70. let, kdy se umělci – aspoň ti přemýšlivější -  zabývali rozplynutím či vražednou degenerací revolučního kvasu konce předchozího desetiletí, kdy se tázali, jaké rozuzlení mohou mít ty zvraty a revoluce, které otřásaly jistotami celého minulého i předminulého věku. A možná by upozornily na iluze, které se vnucují k uvěření nyní…

53. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, 29.6. – 7.7.2018
http://www.kviff.com/cs/program/katalog-filmu

Foto:  MFF Karlovy Vary