Bresson o Bressonovi aneb režisér sám o sobě

O francouzském režiséru Robertu Bressonovi dlouho kolovalo mylné datum narození: nepřišel na svět v roce 1907, jak lecjaké příručky tvrdily, nýbrž o šest let dříve – a dožil se bezmála stovky. Většinu z jeho celkem 13 celovečerních filmů jsme mohli spatřit, ať již v kinech, na videu nebo v televizi, některé ovšem jen ojediněle na přehlídkách, což stěží opravňuje k názoru, že byly plnohodnotně uvedeny, byť jsou za takové vydávány. Kniha BRESSON O BRESSONOVI přetiskuje režisérovy rozhovory, které poskytl k jednotlivým filmům, aby osvětlil své tvůrčí záměry. Ostatně už před dvěma desetiletími vyšel sborníček jeho zamyšlení pod názvem Poznámky o kinematografu.

Publikaci uzavírají nejen pečlivě shromážděné údaje nejen o původu veškerých zveřejněných textů, seznam realizovaných i nerealizovaných děl včetně dat prvního uvedení (avšak nikoli českého!), výběr ze zahraničních monografií věnovaných Bressonovi i domácích studií o něm, ale rovněž jakási koláž sesypaná z komentovaných úryvků recenzí a kritik, převážně novinových. Tato koláž zprostředkovává rozličné náhledy na Bressonovu tvorbu, bohužel s omezením toliko na Francii. Dost dobře nechápu, proč se David Čeněk, jenž tento text sepsal (a současně knihu přeložil), nesoustředil spíše na české prostředí. O tom, jak Bressonovy snímky vnímali čeští diváci a jak je hodnotila zdejší odborná veřejnost, se bohužel nedovíme vůbec nic.

Robert Bresson bývá spojován s ponurými, depresivními, k bezvýchodnosti směřujícími dramaty, kdy veškerá oduševnělost přináší spíše prokletí než užitek, avšak jeho krátkometrážní debut Veřejné záležitosti (1934), po celá desetiletí považován za ztracený, kupodivu hraničí s polohou ztřeštěná komedie s výraznými satirickými akcenty. I tento snímek byl u nás jednorázově promítán, takže by neměl být označen jako nikdy neuváděný, jak z knihy plyne. Tento titul je tu ostatně jediným, k jehož vzniku se Bresson vyslovuje až na sklonku svého života, všechny ostatní rozmluvy pak zpravidla pocházejí z doby natáčení či jeho příprav, případně premiéry.

Ke každému filmu jsou přiřazeny alespoň dva texty, k některým však daleko více, i trojnásobně. Zamýšlí se v nich nad pojetím postav a jejich výslednou kresbou, nad herectvím, vysvětluje inscenační postupy, úlohu obrazu či rytmu, zvažuje přednosti i nedostatky jak černobílého, tak barevného materiálu, ozřejmuje užitou, jakoby do sebe uzavřenou vypravěčskou strukturu. Prozrazuje svou vizi adaptování literární předlohy, přitom v autorském rukopisu naprosto osobitého. Objasňuje, proč si vybírá látky tak či onak akcentující tragiku (bližními nepochopeného či dokonce zadupaného) lidského osudu.

Takže si můžeme počíst, za jakých okolností a s jakými záměry vznikala díla jako Deník venkovského faráře, Kapsář, Muška, A co dále, Baltazare. Bývala mimořádně vysoko ceněna, zejména v 60. letech byl Bresson vnímán jako svého druhu kultovní režisér (přinejmenším v okruhu klubového publika). Dnes někteří mladí diváci, teprve se s režisérovým odkazem seznamující, mnohdy tvrdí, že při sledování zažívají nudu zaviněnou monotónností a rozvleklostí, přiznávají se k nezájmu, k neschopnosti s dílem komunikovat, vadí jim, že důležité okamžiky jsou mnohdy naznačovány mimo obraz. Možná by bylo zajímavé prozkoumat změny, k jakým za uplynulé půlstoletí došlo v diváckém vnímání, jinak nastavené hranice katarzně prožívaného oslovení.

Zahrnuté rozhovory pokrývají celá čtyři desetiletí, první byl otištěn v roce 1943 a týkal se filmu Andělé hříchu, poslední má vročení 1983 a vztahuje k podobenství Peníze. Texty vypovídají o tom, jak režisér chápal své výsostné autorství, ačkoli většinou vycházel z ceněných literárních předloh (např. od Bernanose, Dostojevského či Tolstého). Zejména ruské předlohy - o které se opírají Něžná, Čtyři noci jednoho snílka a Peníze – však přesazoval do současnosti a do francouzského prostředí, aby v nich vyhmátl do jisté míry nadčasovou platnost, byť někdy sdělovanou poněkud tezovitě a zneživotněle.

Bresson se přitom nevyhýbal příběhům situovaným do vzdálené minulosti, ať již to byl přísně faktografický, svým pojetím stroze komorní, jakoby „vylidněný“ Proces Jany z Arcu nebo naopak výtvarně stylizovaná, k rozpadající se nástěnné fresce připodobněna artušovská legenda Lancelot od jezera. Ačkoli jeho filmy se někdy vyznačovaly až veristickou doslovností (významově však mimořádně působivou), pod níž se skrývaly prvky metafory či podobenství, stavěl na (ne)herectví až jakoby duchem nepřítomném, jakoby uhranutém.
V jednom rozhovoru své pojetí popsal následovně: „Ano, své neherce označuji jako modely, stejně jako malíř nebo sochař označuje za modely ty, kteří pro něj pózují. Já pouze odstraním pózování, protože nechci, aby to dělali. Chci, aby byli nedotčení, čistí a dali mi to neznámé.“ (s.241) Své „modely“ obsazoval jen jednou, pro každý film si vybíral jiné představitele – a dlužno dodat, že někteří díky němu zahájili úspěšnou hereckou kariéru (např. Anne Wiazemská nebo Dominique Sandová).

Bresson o Bressonovi. Rozhovory (1943-1983)
Sestavila: Mylène Bressonová
Přeložil a doslov napsal: David Čeněk
Vydalo nakladatelství: Casablanca, Praha 2016. 304 strany
Více informací zde
Hodnocení: 90 %

Foto: kniha: Scraps from the loft, Cinephilia & Beyond