Kultura21.cz

Pětatřicetiletý badatel v audiovizi Radomír D. Kokeš, spjatý s brněnskou univerzitou, se čtenáři komunikuje už déle než celé desetiletí (hlavně skrze časopis Cinepur).  Nedávno se představil knihou Rozbor filmu, shrnující výsledky právě módních metodologických koncepcí. Nyní následuje publikace Světy na pokračování věnovaná seriálům filmovým i televizním, samotnému principu „seriálovosti“, rozpoznatelnému nejen v oblasti pohyblivých obrázků, ale také v literatuře - před více než půldruhým stoletím, jak autor zmiňuje, si takto počínal např. Alexandre Dumas, když do novin psal „na pokračování“ příběhy čtyř mušketýrů nebo hraběte Monte Crista.

Ovšem touha vyprávět něco na pokračování (neboli serialita v Kokešově terminologii) je zřejmě stejně dávná jako lidstvo samo – dávné sáhodlouhé eposy, než se dočkaly písemného záznamu, se nepochybně šířily ústním podáním, zjevně nikoli jednorázovým. I několikadenní divadelní soutěžení během starořeckých dionýských slavností se vyznačovalo obdobným pojetím – navíc v situaci, kdy publikum předváděné (zpravidla mytologické) příběhy předem znalo, takže v posledku rozhodoval způsob uchopení a schopnost dramatikova uplatnit dosud nezvyklý úhel pohledu či pojetí. Za jakýsi dnešní pozůstatek tohoto stavu lze považovat řekněme (pokleslé) divácké očekávání, kdy tvůrci novodobých seriálů pracují právě s naplňováním těchto schémat, včetně oné mytologie v nejširším slova smyslu – pokud hlavního hrdinu opustíme ve zdánlivě bezvýchodném postavení, sotva lze očekávat, že by se na počátku dalšího pokračování vyřešila tato situace jinak, nežli jeho více nebo méně krkolomnou záchranou. Tragická rozuzlení, byť jakkoli katarzní, jaksi nemáme rádi…
Kokeš své (do jisté místy deskriptivně uchopené) pojednání, které vychází z jeho disertační práce i dalších studií zveřejněných v rozličných sbornících, rozčlenil do tří oddílů. První dva (Serialita jako soustava, Serialita jako rejstřík možností) nastiňují teoretické opracování zvolené látky. Ve třetím oddílu nazvaný Serialita jako analytické uplatní dosud rozebírané postupy na konkrétních případech – jednak na seriálu 24 hodin (viz snímek), jednak na postavě pana Beana (na snímku), který prošel řadou televizních skečů i celovečerních filmů určených pro kina. Poté následují citační odkazy, několikeré rejstříky i soupis literatury.
Nejprve Kokeš zkoumá, jakými způsoby se v seriálech (jmenovitě kriminálních) zprostředkovávají informace, jak je utkána osnova vyprávění – a rozlišuje kumulativní způsob, kdy se informace kupí v řadě za sebou, komparativní způsob, kdy se jednotlivé informace porovnávají a divák zvažuje jejich pravdivostní hodnotu, a konečně retrográdní, kdy se zpětně osvětlují – a významově posouvají – dosud zdánlivě jednoznačné prvky. Pro čtenáře bude dozajista přínosné, když si utřídí empiricky jistě uvědomované roztřídění seriálů – jednotlivé varianty seriality jsou označeny jako oddělená, nenávazná, polonávazná, návazná a rozrušující.
Názornější než verbální definice bude připomínka jednotlivých příkladů, které každou variantu reprezentují. V oddělené serialitě je každý díl seriálu nejen dějově uzavřený a navíc se pokaždé liší jak místem a dobou, tak postavami. Typickou ukázkou jsou např. Dobrodružství kriminalistiky, kde každá část měla své vlastní hrdiny, časové zakotvení i dějiště; žánrové uchopení přirozeně zůstávalo shodné.  Nenávazná serialita sice pracuje s týmž protagonistou (či protagonisty), který prochází všemi díly seriálu, avšak každý díl je uzavřený a nezávislý na ostatních. Zpravidla se vyskytují různá místa dění, avšak přinejmenším jedno z nich (např. pracoviště, byt apod.) často zůstává stabilní. Takto jsou budovány např. seriály o detektivech Columbovi, Maigretovi, Poirotovi, z tuzemských počinů např. Hříšní lidé města pražského.
Při polonávazné serialitě sice dominuje uzavřený příběh v každé části seriálu, ale současně se v něm vyskytují prvky nastolující příčinné souvislosti táhnoucí se jako vedlejší či pobočná linie vícerými částmi. Kokeš uvádí jako doklad například seriály Akta X či Kriminálku Las Vagas. Návazná serialita pak určuje těsný vztah mezi následujícími částmi, které kontinuálně pracují jak s týmž dějovým zakotvením, tak postavami v něm. Konečně rozrušující serialita může pracovat s oběma předešlými typy, avšak staví na nejisté věrohodnosti, na přehodnocujících informacích, které se posléze ukáží být skutečně prvkem, který u předešlých dění mění jejich smysl. Mezi takto koncipovaná díla řadí Kokeš např. seriál 24 hodin.
V dalších kapitolách se dočteme o aranžmá fikčního světa (tedy světa, jak jej předestírají seriály).  Řeší se tu otázka vztahu mezi seriálovou fikcí a skutečným světem, přibližuje vnitřní uspořádání a fungování této fikce, zabývá se její dynamikou. A samozřejmě se načrtávané průzkumy přidržují jednotlivým typům seriality, jak byly pojednány výše. Dokonce zde nalezneme názorné grafy a diagramy osvětlující jednotlivé okruhy výkladu, třeba jak osnova vyprávění ovlivňuje aranžmá seriálového světa.
Kokeš ovšem zvažuje, že existují nejen (rozličně koncipované) seriály, ale také jejich, o mnoho let pozdější, pokračování či nové verze. U nás lze zmínit Nemocnici na kraji města, k níž přibyly další dva návazné seriály. Avšak typ diváka se může lišit: buď divák zná předchozí (případně výchozí) seriál či naopak jím nijak zatížen není. Podle toho se pak může lišit i samotné divácké vnímání. Jak již bylo naznačeno, autor se zabývá především kriminálními seriály, na což ostatně sám v závěru upozorňuje. Naskýtá se ovšem otázka, zda navrhnuté teoretické konstrukce v typologickém rozčlenění mohou osobovat širší, neřkuli univerzální platnost.
Je nepochybné, že přesahují dané žánrové vymezení (do melodramatu, komedie atd.), avšak nejsem si jist, zda je lze vztáhnout i na tzv. nekonečné seriály, natáčené a vysílané po řadu let či dokonce po celá desetiletí (u nás např. Ordinace v růžové zahradě), aniž by spěly k nějakému finálnímu rozuzlení.  Z dlouhodobé perspektivy se tu postavy mohou střídat, některé mizí (odstěhují se, zemřou), jiné vcházejí, může se rozšiřovat či naopak zužovat počet syžetových linií i dějišť, dění příznačné pro první části seriálu nemusí mít žádnou souvislost s děním v pozdějších částech.
Světy na pokračování ozřejmují Kokešovu obeznámenost s nejnovějšími zahraničními trendy ve výkladu „seriálovosti“, pojednání je přehledně rozčleněné, nijak nezastírá ambice stát se vědecky fundovaným textem, možná také učebnicí. Pravidelně v úvodu každého řešeného problému autor zmiňuje, co a jak hodlá zkoumat, předností je přehledné strukturování textu, postupuje, jako kdyby vkládal kamínky do předem rozvržené mozaiky. Odtud možná vyvěrá čtenářský pocit jakési suchopárnosti výsledného pojednání. Navíc si nejsem jist, zda občas nevázne srozumitelnost, nejsme-li bezvadně obeznámeni s užívanou terminologií. Posuďte sami: „V případě aranžmá fikčního makrosvěta je přitom jeho komplexnost napříč epizodními světy určována členitostí a provázaností relačních vlastností entit.“ (s.65)

Radomír D. Kokeš: Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění.
Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2016. 240 stran.
Hodnocení:  80 %

zdroj foto: https://www.kosmas.cz/knihy/224255/svety-na-pokracovani.-rozbor-moznosti-serialoveho-vypraveni/