Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Toto americké drama-komedie člení spisovatelskou kariéru, své hlavní téma, do několika vývojových etap. Počínaje generačním přenosem psacích chromozomů odrazem ve svých potomcích, pokračující  domnělou ztrátou inspirace, kdy diváka zasvěcuje do vlastních stanovených pravidel úspěšného spisovatele, kterou by rád splňoval, ale pro změnu mu to bohužel nejde.

Moudra se servírují na růžových podnosech, kdy Greg Kinnear v roli oceňovaného spisovatele Billa Borgense snaží sebe i okolí přesvědčit, že důvodem jeho tvůrčí krize je rozpad manželství a po celý film prochází fází hluboké sebelítosti, kterou všechny z jeho okolí neskutečně štve. A nejen je. Nespokojenost lze číst v jeho obličeji totiž téměř po celou dobu filmové projekce. Svou depresi si neodpustí ani za situace, kdy si užívá se svou kamarádkou Triciou (blonďatým sluníčkem Kristen Bell) nezávazného sexu a i ta se mu snaží domluvit, marně.

Prázdnota po jeho hlavním motivačním bodě jménem Erica (v roli šikovné Jennifer Connelly) pro změnu stále sílí. Bill se přestává kontrolovat, u okna své bývalé mu v hlavě zní zvuky psacího stroje, který vedle něj do prostoru odráží to, co vidí. Asociace psacího stroje ve volnomyšlenkářském proudu spisovatelského ducha k psaní uměle povzbuzuje i jeho syna, Rustyho (neokoukaného Nata Wolffa), který se po vzoru otce nechá obklopit múzou v podobě Kate (culící se Liana Liberato), dočasné platonické lásky se zakrváceným nosem a ztracenou soudností.

Se ztrátou sebe sama se pak divák nestačí divit nad Billovým občasným nočním stalkováním své bývalé, vracením snubního prstenu na parapet, neustálým prostíráním pro čtyři, co kdyby se třeba v ten den probudila s nápadem přispěchat šupky dupky zpátky domů… Celé jeho jednání budí dojem chudáka bez inspirace, který se do svého života snaží uměle vměstnat románové zvraty hlavních postav ze svých předchozích knih, napsaných v době před rozvodem, viz Opice v kvádrech.

Psací stroj do obrazu zaznamenává také myšlenky Billovy dcery Samanthy, nadějné dvacetileté spisovatelky, které se podaří opřít do slovního projevu tak, že nakladatelství Scribner pod pseudonymem přijme její rukopis a chce jej vydat.

Lili Collins v roli své Samanthy Borgens potvrdila, že dokáže rozehrát tvrdší hru a především, že nezabředla do roztomilosti sněhové pusinky z upírských dob minulých. V návaznosti na počet rozestlaných postelí svých náhodných známostí aktivně pracuje s domněnkou, že navazovat vztahy bez emočních nutkání k zamilování se je ta pravá cesta k bezprizorní sebekontrole a co především, k ušetření si bolístek na dušičce ze zklamání.

Škoda, že tahle filosofie Samantě vydrží poměrně krátkou dobu. Jelikož se dosud většina tvůrců hrdě drží pravidla vzájemně do sebe zamilovat co nejvíce postav a uplácat z toho chumlu ústřední zápletky, objevuje se Louis, kterého režisér i scénárista Josh Boone postavil neústupné Samantě do cesty. Louis se po prvních deseti odmítnutích kupodivu stále nevzdává. Nakonec Samantino ofrňování se nad inteligentním a celkově okouzlujícím Loganem Lermanem rozštípne Louisova srdcovka v podobě soundtracku od Elliota Smithe Between the bars.

Při poslechu v dešti odstartuje Samantiny dlouho potlačované slzy a zkrátka nepřijde ani Louis, který od svého idola v dlouhých vlasech dostane vysněný polibek. Ve filmu na každém rohu čekají samá šťavnatá romantická gesta, u kterých se dech samovolně netají, jako ho spíš sám film bohužel trochu přidušuje.

Na druhou stranu je zase roztomilé sledovat asi nejreálnější pasáž z celého filmu, kdy se ke konci spisovatelsky zelení pro změnu bratrovi talentované spisovatelky, Rustymu. Každému se zřejmě nepoštěstí, aby mu zavolal sám Stephen, děkoval nastotisíckrát za povídku a ještě ji sám zaslal do magazínu Fantasy And Science Fiction. Při pohledu na mladého umělce, kterak marně rozdýchává hovor se samotným Stephenem Kingem, se po prvotním návalu vražedné žárlivosti dostaví pobavený výraz ze situace, jak je Rusty v rozpacích a přetéká štěstím. Happy End se ale netýká pouze jeho, nýbrž všech, a to bez výjimky. Finále u zaplněného stolu všemi pospolu s mrtvým krocanem veprostřed filmu bohužel víc ublížit nemůže. A je to škoda, protože snímků s námětem tvůrčí atmosféry není nikdy dost.