Kultura21.cz

Vím, že známý herec, režisér, dramatik, klaun a divadelní principál Boleslav Polívka byl asi před rokem postižen lymskou boreliózou. Je to děsně hloupá nemoc, infekce od klíšťat, u které člověk až do doléčení je téměř ochrnutý. Chápu, že ho to vzalo, a proto nazval svou novou inscenaci Klíště. Ale na to nemyslel, že když vložíte slovo klíště do vyhledávače, objeví se na tisíc informací o tom hnusném broukovi, ale o divadle Boleslava Polívky ani zmínka.

Takže příště prosím, zvolte, mistře, vhodnější název, ať vaši inscenaci tuláci po internetu snadněji najdou. To je však jediná výtka k nejnovější premiéře. Vlastně mám ještě jednu negativní poznámku: Novinářský lístek mi byl přidělen sice hezky dopředu, ale na přístavek. Ouou! Ta židle mne hodně tlačila a to nejsem žádná princezna na hrášku. Ty přístavky, byť kryté polštářky, jsou k nesezení! Fakt to kazí umělecký dojem. 

A teď už jenom chvála!

O čem ta nová hra je? Dva staří přátelé se setkávají v divadelním klubu. Na scénách divadla probíhají kostýmové zkoušky a tito dva bardi mají hrát každý v jiné hře. Čekají, až je zavolají „na plac“. Po letech se setkávají v divadelním klubu. Jeden je ještě stále slavný, obklopený otravnými novináři (Milan Lasica) druhý je dnes už jenom neuznaný herec, kterého si veřejnost nevšímá. (Bolek Polívka) Jejich setkání by bylo radostnější, kdyby nebylo nepříjemných vzpomínek, výčitek, až zjevného nepřátelství. Dva starci si jsou schopni vjet do vlasů a hned zase dojímavě vzpomínat, co bylo a jak to bylo. Jak konstatuje slogan, který zazní na scéně i v programu: "Nevíme, zda tito dva žijí podzim života nebo jaro smrti".

Téma starý herec – divadlo, není nové. Prvně se vybaví nádherný text hry Ronalda Harwooda, Garderobier, kde je postava muže, který se stará o oblékání herce, je partnerem slavného stárnoucího umělce. Nakonec tuto hru veleúspěšně inscenoval Roman Polák v roce 2015 i v Divadle Bolka Polívky. Nádherná je hra Bonneta a Alexiho, Oskar pro Emily, kde stárnoucí herci, manželé, se chystají na předání ceny Oscar. Zajímavá je hra Patrika Hartla Hvězda, ve které Eva Holubová září úspěchem a potom bojuje se svým osobním i hereckým pádem. Snad nejblíže k nově napsané hře má inscenace Zlatí chlapci Neila Smona, kterou jsem viděl v Bratislavě s Ladislavem Chudíkem a Martinem Gregorem. Pro něj to bylo poslední vystoupení, v roce 1982. Týden potom ve svých 72 letech umřel. Proto mám tu inscenaci o dvou stárnoucích hereckých hvězdách stále v paměti.

Jak je vidět, téma sice není nové, ale je vděčné. A vůbec nepřekáží, když se tomuto sujetu autoři stále vrací. Proto je dobré, že se i principál Polívka s Milanem Lasicou pustili do těch nádherných rolí. Oba už nejsou mladíci – i když je mezi nimi rozdíl devět let, není to na scéně vidět. Buď vypadá Lasica mladší, nebo Polívka starší. Nevím… Tady jsou to dva starci, jejichž dialogy vyvolávají salvy smíchu. Ale není to jenom taková konverzační taškařice. Zdaleka ne. Klaunství v sobě vždycky nese smích i slzy. A Boleslav Polívka je velký klaun. Ale jak známe Milana Lasicu, ani ten se ve hře neztratí. Jeho minimalistické herectví, kde stačí jediné slovo nebo gesto, a přesto dokáže hodně vyjádřit, je zde také bohatě uplatněné. Ti dva se nádherně doplňují a spolu tvoří komplikovaný spletenec vzájemné lásky i nenávisti. Obdivu i závisti. Vlastně si váží jeden druhého a bytostně se nemají rádi. V tom je kouzlo jejich vtahů.

Oba často vzpomínají na dalšího hereckého barda, který prý právě v průběhu jejich čekání na ty kostýmní zkoušky umírá. A zdá se, že ho Boleslav Polívka často připomíná, protože to je asi jeho přítel a spoluhráč Peca, tedy Jiří Pecha.

Nesmíme ještě zapomenout na bufetáře divadla, kterého výborně hraje Petr Halberstadt. Předtím člen činohry Národního divadla Brno, čerstvě herec brněnského Městského divadla. A to tedy byl od Stanislava Moši z MDB dobý „kauf“. Halberstadt je nesmírné tvárný herec, plný energie, ovládá pohybové kreace, úsměvné i tragické polohy. Bohatě svými reakcemi doplňuje oba herecké bardy.

Kromě strašidelného Kontura, který se občas vhodně objeví – hraje ho Milan Sedláček - se v inscenaci objevuje herečka. Něžný a hned zase energický prvek. Kamila Valůšková nebo Kamila Gabriela Štefanová, obě hostující ale nepostradatelné. Vždyť za vším musíme vidět ženu, i za posouváním příběhu kupředu. Autor Boleslav Polívka moudře zařadil tento ženský princip, jenž ještě stále povzbuzuje v hereckých bardech již „usýchající mízu“. (Alespoň tak to pánové hrají….)

Jaké je tedy představení Klíště? Výborné. Pomohly mu nápadité kostýmy Tomáše Krypty i scéna Jaroslava Milfajta. Mimochodem, ta scéna silně připomíná známy klub divadla Poslední leč, který od roku 1993 stále navštěvují umělci, i ti, co se s nimi rádi setkávají. Autorem návrhu klubu byl právě tento scénograf, Jaroslava Milfajta .

Hudbu k inscenaci velmi citlivě zkomponoval pro pár komorních nástrojů David Rotter.

Výsledkem je nápaditéa zábavné představení, které nutí k zamyšlení. Je to prostě divadelní svátek.

Autor:
Bolek Polívka
Režie:
Bolek Polívka
Hrají:
Bolek Polívka, Milan Lasica, Petr Halberstadt, Kamila Valůšková / Gabriela Štefanová, Milan Sedláček

Scénografie:
Jaroslav Milfajt
Kostýmy:
Tomáš Kypta
Světla:
David Kachlíř, Michal Fridrich
Hudba:
David Rotter
Produkce:
Mária Brindzáková
Foto:
Jiří Salik Sláma

Premiéra:
10. 05. 2019

Hodnocení: 100%