Kultura21.cz

Vesměs černobílé portréty, celkem asi pětapadesát fotografií vesměs známých tváří, byly přibližně dva měsíce (září a říjen letošního roku) k vidění v rozsáhlém foyer v prvním patře Městského divadla ve Zlíně. Vzhledem k tomu, že jsem byla v termínu výstavy celkem dvakrát v divadle, mohla jsem si výstavu Roberta Rohála pozorně prohlédnout.

Mile mě překvapilo to, že i když jde o fotografie vesměs známých osobností, nečiší z toho nic reklamně „napucovaného“ či modelingového. Je v tom spíš jakýsi nenápadný půvab, některé fotografie připomínají náladu, kterou uměl snad jen Taras Kuščynskyj, jiné snímky zase působí reportážně a přibližují atmosféru koncertů (Laura a její tygři, Čechomor, Věra Špinarová, Lucie Bílá, Karel Gott, Jitka Zelenková nebo Laco Déczi). Sympatická je i forma prezentace - fotografie jsou přeneseny na plátno v rozměru přibližně 70x50 cm.

Jak jsem si stačila všimnout, tak Robertu Rohálovi záleží i na tom, aby zachycené osobnosti, zvláště pak ženy, vypadaly dobře a hlavně zajímavě. Navíc snímky očividně nevznikaly někde v ateliéru, nýbrž na ulici, v parku, kavárně nebo v soukromí. Je vidět, že moravský autor (rodák z Holešova) musí znát mediální hvězdy pěkně zblízka, když je nejen fotí, ale také o nich píše v novinách a knihách.

A tak jsem mohla vidět zpěvačku Helenu Vondráčkovou v dešti, režiséra Petra Gábora vyhlížejícího z balkonu, herce Tomáše Valíka na kožené sedačce, herečku Chantal Poullain u plakátu se Salvadorem Dalí, jazzovou zpěvačku Helenu Blehárovou na schodech, pěvkyni Soňu Červenou zamyšlenou v jakési galerii, režiséra Zdeňka Trošku pózujícího u zábradlí, herečku Květu Fialovou v milovaném křesle u ní doma, rockerku Tanju v kůži a s růží, hudebního skladatele Vítězslava Hádla vylézajícího z auta, zlínskou herečku Evu Daňkovou připomínající pohádkovou vílu, zpěvačku Evu Pilarovou na chodbě jejího bytu, světového fotografa Jindřicha Štreita v židovské synagoze či malířku Alenu Cikovou v houpací síti…

Protože fotografie vznikaly přibližně od roku 2004 do současnosti, jsou na nich i lidé, kteří už nežijí. Každopádně to byla pěkná vzpomínka na umělce, které jsem měla a mám dodnes ráda. Ze snímků z poslední doby bych zmínila i amerického jazzového zpěváka, jehož jméno zní Rey Greene, pražskou herečku Zuzanu Geislerovou nebo modelku Soňu Drábkovou v autentické stylizaci Tiny Turner.

Výstava nazvaná ROBERT ROHÁL FOTOGRAFIE už mezitím v krásném prostoru skončila, ale mám ji pořád v hlavě, a proto budu sledovat kdy, kde a co bude příště zajímavý autor vystavovat. Jeho optika je mi sympatická už jenom tím, že prozrazuje citlivou uměleckou duši, noblesu i punc trvanlivosti.

Zdroj foto: Robert Rohál