Vesměs černobílé portréty, celkem asi pětapadesát fotografií vesměs známých tváří, byly přibližně dva měsíce (září a říjen letošního roku) k vidění v rozsáhlém foyer v prvním patře Městského divadla ve Zlíně. Vzhledem k tomu, že jsem byla v termínu výstavy celkem dvakrát v divadle, mohla jsem si výstavu Roberta Rohála pozorně prohlédnout.
Mile mě překvapilo to, že i když jde o fotografie vesměs známých osobností, nečiší z toho nic reklamně „napucovaného“ či modelingového. Je v tom spíš jakýsi nenápadný půvab, některé fotografie připomínají náladu, kterou uměl snad jen Taras Kuščynskyj, jiné snímky zase působí reportážně a přibližují atmosféru koncertů (Laura a její tygři, Čechomor, Věra Špinarová, Lucie Bílá, Karel Gott, Jitka Zelenková nebo Laco Déczi). Sympatická je i forma prezentace - fotografie jsou přeneseny na plátno v rozměru přibližně 70x50 cm.
Jak jsem si stačila všimnout, tak Robertu Rohálovi záleží i na tom, aby zachycené osobnosti, zvláště pak ženy, vypadaly dobře a hlavně zajímavě. Navíc snímky očividně nevznikaly někde v ateliéru, nýbrž na ulici, v parku, kavárně nebo v soukromí. Je vidět, že moravský autor (rodák z Holešova) musí znát mediální hvězdy pěkně zblízka, když je nejen fotí, ale také o nich píše v novinách a knihách.
A tak jsem mohla vidět zpěvačku Helenu Vondráčkovou v dešti, režiséra Petra Gábora vyhlížejícího z balkonu, herce Tomáše Valíka na kožené sedačce, herečku Chantal Poullain u plakátu se Salvadorem Dalí, jazzovou zpěvačku Helenu Blehárovou na schodech, pěvkyni Soňu Červenou zamyšlenou v jakési galerii, režiséra Zdeňka Trošku pózujícího u zábradlí, herečku Květu Fialovou v milovaném křesle u ní doma, rockerku Tanju v kůži a s růží, hudebního skladatele Vítězslava Hádla vylézajícího z auta, zlínskou herečku Evu Daňkovou připomínající pohádkovou vílu, zpěvačku Evu Pilarovou na chodbě jejího bytu, světového fotografa Jindřicha Štreita v židovské synagoze či malířku Alenu Cikovou v houpací síti…
Protože fotografie vznikaly přibližně od roku 2004 do současnosti, jsou na nich i lidé, kteří už nežijí. Každopádně to byla pěkná vzpomínka na umělce, které jsem měla a mám dodnes ráda. Ze snímků z poslední doby bych zmínila i amerického jazzového zpěváka, jehož jméno zní Rey Greene, pražskou herečku Zuzanu Geislerovou nebo modelku Soňu Drábkovou v autentické stylizaci Tiny Turner.
Výstava nazvaná ROBERT ROHÁL FOTOGRAFIE už mezitím v krásném prostoru skončila, ale mám ji pořád v hlavě, a proto budu sledovat kdy, kde a co bude příště zajímavý autor vystavovat. Jeho optika je mi sympatická už jenom tím, že prozrazuje citlivou uměleckou duši, noblesu i punc trvanlivosti.
Zdroj foto: Robert Rohál
| < Předchozí | Další > |
|---|
Vyprávění Vladimíra Brabce pokračuje a vy se dozvíte, jak se stalo, že nocoval na italském hřbitově mezi nebožtíky, že chystá knihu, proč ho naštval Sir Thomas Sean Connery, o čem si popovídal s Mastroiannim a proč Jack Lemmon nepřijel do Karlo...
.jpg)
Umělec, který nemaluje, není umělec a Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění. To jsou dva základní principy stuckismu, uměleckého hnutí, které se představí (nejen) západočeskému publiku od 13. července, kdy proběhne ...
Koncem září uvedlo profesionální divadlo plné mladých lidí erotickou baladu Homo eroticus, aneb láska v době těla. Režisérka Gabriela Ženatá spolu s týmem realizátorů vytvořili férii, složenou z několika obrazů, ve kterých se bez obalu ...
Výpravnou historickou podívanou Ranhojič natočil německý režisér Philipp Stölzl podle stejnojmenného románu Noaha Gordona, známého též z českého překladu. Diváky zavádí do Ang...