Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Dnes mne neprobudila bolest. Ne, už jsem dávno vzhůru. Venku panuje mlhavé šero. Přesně ten okamžik, kdy přemýšlím, jestli se ještě vyplatí pokoušet přivolat spánek, nebo raději vstanu a začnu svůj den dříve, než musím. Volím druhou možnost, avšak moje tělo nesouzní s mou vůlí. Snažím se protáhnout ztuhlé končetiny.
Bolest kloubů je silnější než kdykoliv předtím. Čekala jsem, kdy to přijde, ale… Minuty ubíhají, nepřináší však žádnou úlevu. Dnes je tedy ten den, kdy mě mé věrné ruce a nohy poprvé doopravdy zradí?! Srdce se mi prudce rozbuší v sevření vzteku, smutku a ponížení. Císařovna je nemohoucí! To bude mít František radost! Konečně se nebude muset zabývat stížnostmi na mé způsoby. Nebude se strachovat pokaždé, když osedlám koně. Zatraceně!
Za dveřmi slyším ruch. Brzy mi přijdou pomoci s oblékáním. Už vidím jejich udivené oči, až jim oznámím, že dnes na projížďku nepojedu. Že mají nechat jezdecký úbor v šatníku. Co kdybych… Co kdybych se už dnes doopravdy neudržela v sedle? Dobrý bože, umřela bych hanbou! Jenomže jak mám teď uniknout všem těm očím, které mě pozorují, všem ústům, které mě soudí, všem těmto proklatým stěnám, které mě neustále obklopují?!
Ruce se mi třesou rozčilením, v očích mě začíná pálit. Cítím, že se mi chvěje brada. Rychle semknu víčka a předstírám neodkladnou potřebu se protáhnout. Přece nebudu plakat před služebnictvem! Možná kdybych si dnes nechala osedlat některého valacha. Klidného, starého… Proklatě, to už bych měla jezdit jen na starých herkách?! Já?!
Paměť mi nečekaně přinese střípky snu, který se mi dnes zdál. Měla jsem udidlo. Velký studený kus kovu se mi převaloval v ústech, cinkal o zuby a bolestivě rozdíral koutky. Na jazyk se mi vrací kovová pachuť. Otřesu se odporem.

„Kde je Fanny?“ utrhnu se na služebnou, která přišla ustlat postel. Je tady nová, zapomněla jsem její jméno.
„Och, Vaše Veličenstvo, ona… jistě za chvíli přijde,“ zakoktá se děvče.
„Hm!“
„Ehm, Vaše Veličenstvo?“
„Ano?“
„Omlouvám se, já… kam mám dát tu knížku?“ dívka opatrně drží v obou rukou Heineho ‚Nové jaro‘.
„Nech ji na posteli,“ odseknu. Kde ta Fanny může být? Přece si nebudu vlasy česat sama?!
Pozoruji novou služebnou, jak obratně načechrává pokrývky a polštáře. Když se zbaví všech nehezkých záhybů, vezme Heineho do ruky a položí ho do nohou postele. Pak znovu uhladí vlnky, které se kolem knížky utvořily. Dokonalé. Jako Heineho verše, které mi zpříjemňují čas před spaním. Jak jen umí vyjádřit své pocity slovy! Kéž bych mohla…
„Podej mi ho, dám ho raději na sekretář,“ přikážu. Dívka se ukloní, pomalu zvedne knihu a předá mi ji. Drobné dlaně znovu přejedou po peřině. Látka něžně zašustí. Zavřu oči a vnímám obrazy, které ke mně přicházejí. V duchu je měním ve slova…

Pomalu přistoupím k sekretáři a odložím knihu. Vzápětí ji znova vezmu do ruky a náhodně otáčím stránky. Pak můj zrak ulpí na několika listech papíru ležících vedle kalamáře. Jsou vyzývavě prázdné. Chtěla jsem odpoledne napsat nějaké dopisy... Ruka sama vezme do ruky pero. Slova přibývají nejdřív nesměle, ale po chvíli už tryskají z mého nitra jako pramen, ze kterého někdo odvalil těžké kameny:

Jak oni mně udidlem železným,
já lomila vůli hřebcům svým
a duši ubohou.
Já nemůžu křičet,
ni koně nemohou.
Já můžu však psát,
já můžu však dát
papíru bolest svou.
Na papíru mi vůli
zlomiti nemohou.

Dívám se na slova na papíře, čtu je znova a znova. Lesklý inkoust zvolna zasychá a já cítím, že se uklidňuje i bouře v mém nitru. Bolest na těle mě neopouští, ale srdci se ulevilo. Aspoň trochu.
Nikdo to nesmí vidět! Spěšně schovám popsaný list do zásuvky.
„Císařovno?“ ozve se nesměle Fanny. Ani jsem si nevšimla, že přišla.
„No to je dost,“ zpražím ji.
„Omlouvám se. Dnes… Nechystáte se na projížďku?“
„Ne, dnes ne. Necítím se dobře.“
„Och, to je mi moc líto. Tak snad zítra, že?“
„Zítra také ne. A možná už nikdy.“
Záměrně ignoruji šokovaný výraz ve Fannyině tváři a netrpělivě ji pobídnu, aby se dala do česání. Už nikdy… Už žádný zběsilý trysk na tom nejrychlejším koni. Možná jsou i jiné způsoby… Proč mě to nenapadlo dřív? Ta troška úlevy za to stojí. Ten záchvěv svobody! Snažím se ho vychutnat celou svou duší.
„Třeba by Veličenstvu pomohla procházka?“ prohodí Fanny konverzačně.
„Třeba,“ odvětím nepřítomně.
„Venku už je úplné jaro,“ pokračuje dál a já mrknu k desce sekretáře, kde odpočívá Heine. Procházka? Dnes odpustím Fanny, že mě tahá za vlasy. Jen aby už byla hotová a já se mohla dát zase do psaní. Později možná vyrazím i na tu procházku… Kovová pachuť je pryč.

Pozn. redakce: Povídky zveřejňujeme v původním znění bez jakéhokoliv zásahu.

Zdroj obrázků: Canva

O autorce:

Irena Lišková je pseudonym autorky, která nejraději píše povídky s prvky fantastiky, ale baví ji přijímat výzvy různých témat a žánrů. Pochází z Opavy, zájem o studium archeologie ji však zavál do Brna, kde později našla v tomto oboru i zaměstnání. Momentálně je na mateřské dovolené a usadila se s rodinou v jedné malé obci na okraji Moravského krasu. Kromě psaní ráda čte, maluje, jezdí na koni a souzní s přírodou.