Věštecký sen z roku 1921. Příběh dědečka našeho čtenáře

Kristián Svoboda

Třetím rokem učení už se nám dařilo lépe, totiž mně a Josefovi Nechvátalovi, už jsme si s tím krásným řemeslem uměli dost poradit. Kdo nezažil učení a práci v nevelké místnosti, v níž pracuje ručně šest lidí, kteří řežou, hoblují, dlabou, vrtají a kladivem nebo těžkou palicí srážejí okenní křídla, rámy a dveře dohromady a zarážejí do nich panty a při tom zpívají, ten si to neumí ani představit. Z hrubých prken, fošen a hranolů se rodí okna, dveře, židle, stoly, skříně, kredence, postele, stoličky, poličky, vály, mycí stoly, kolíbky i rakve. Truhlářské řemeslo je jedno z nejužitečnějších a dřevo nás provází skutečně od kolébky až do rakve: s výrobky z něj jsme od rána do večera, takže už to ani nevidíme. Važme si dřeva a každého stromu i keře, dokud je máme! Kdoví jak to tady jednou bude vypadat, jde z toho strach.

Také už jsme zručně natírali a lakovali. Například ty rakve: bylo-li dřevo suché, mohla se rakev již hodinu po nátěru žlutou klihovkou přebrousit skelným papírem na špalíku podloženém filcem a vyfládrovat námi uvařeným ořechovým mořidlem pomocí mořské houby. Za další hodinu se mohla nalakovat a do rána byla zaschlá, že ji šlo dát do krámu nebo odvézt přímo do rodiny, kde ležel zemřelý. Rádi jsme jezdili s dvoukolovou károu s rakví, zvlášť v létě, a nejradši do Klokočné. Obvykle jsme v cíli dostali nějakou korunu od cesty, a celou cestu zpátky, jelikož to bylo až do Mnichovic z kopce, jsme se vezli – tím způsobem, že jsme si sedli každý na jeden konec káry a při tom jsme se střídavě odráželi od země nohama, a tak jsme se houpali a jeli z kopce dolů zaprášenou silnicí až domů. Zato po rovině poslal mistr s rakví blíž i dál jen jednoho a s trakařem, takže bylo po legraci.
Akorát když byla rakvička malá, učedník ji zabalil do deky a vzal pod paží nebo na rameno a takhle šlapal třeba do Mirošovic. Se stočenou prázdnou dekou si to pak hvízdal zpět a měl radost, že má nějakou tu korunku diškrece.

A od toho třetího roku učení jsme už dostávali každé odpoledne pořádný krajíc žitného chleba. Tenkrát totiž učedníky ke stravě přijímali jen tam, kde byla mladá zdravá mistrová, protože jen taková zastala řádně vařit pro tolik hladových krků. Jenže naše mistrová byla stará a churavá… Tož my to tloukli, jak se dalo a nelámali si hlavu tím, že k obědu máme třeba jen oukrop a klofané brambory a k večeři jen brambory na loupačku a hrnek kozího mléka. Vůbec koza byla naše živitelka, a radost ze života jsme měli, jen jsme ráno otevřeli oči, až dokud jsme je zas večer nezavřeli! A na podzim, jak začaly na mezi u dráhy zrát švestky, tak v síni stál obrovský koš, takový jako na řezanku, plný modrých zralých švestek, a těch jsme mohli sníst, co kdo chtěl. K tomu žitnému chlebu a i bez něj nám moc chutnaly. Když byl koš prázdný, tak se zas naplnil, a to trvalo dlouho, snad kolik neděl, než ta švestková sezóna skončila.

Někdy tou dobou také naši dílnu načisto opustil Rudolf Žádník. Byl ze Senohrab a truhlařit přišel přímo z první světové války, kde sloužil u polních četníků. Byl štíhlý, zamračený, hustých černých vlasů a nám učedníkům moc ztrpčoval život a my jemu též. Dělal jedině starému mistrovi (měli jsme dva mistry, starého a mladého, otce a syna) rakve, protože nic jiného snad neuměl – když si chtěl něco užitečného udělat pro sebe, většinou to zkazil. Pro naše mládí a naše skopičiny neměl ani trochu pochopení. Byl chudák tak nervní, že když na dvoře na hromadě chvoje čimčarali vrabci, házel po nich kamení a nadával jim, a i psovi, když u boudy štěkal.

Jeho chování k nám se trochu zlepšilo, když ho potkal Jenda Zítků, Josefa Zítka starší bratr, který skoro celou válku dezertýroval a spal v lesích a na hřbitově mezi hroby, aby jej četníci nechytili. Ten se nebál nikoho, natož Žádníka, a řekl mu: „Jestli ty budeš v tý dílně ty učedníky mlátit, tak ti rozbiju hubu, že ti oteče zároveň s ušima! Pamatuj si to.“ Ale když Žádník dostal místo na dráze, stejně jsme si všichni zhluboka oddechli.

Ke všemu jsme ve třetím roce učení již nechodili do řemeslné školy pokračovací, a tak jsme celou neděli měli volnou pro sebe. A tehdy se stalo, že ve všední den při práci v dílně přišla řeč na drahé hřebíky a kdosi vyprávěl, že ve Hvězdonicích na řece Sázavě je továrna na výrobu hřebíků a při té továrně zvenku na břehu řeky že je hromada pilin, ze které by šla vybrat fůra různých hřebíků. Ty totiž v krámě byly ještě drahé, protože bylo teprve dva roky po válce. Tož jsme se rozhodli, Josef Nechvátalů a já, že tam na ty hřebíky spolu uděláme v neděli výpravu. Náš mladý mistr nám řekl, že když nějaké přineseme, tak je od nás koupí.

Tedy v sobotu večer, když jsme šli domů z práce, jsme se uradili, že ráno po půl sedmé se sejdeme u vlaku na mnichovické zastávce, koupíme si lístek na vlak a dojedeme do Senohrab, což je hned první zastavení vlaku, a odtamtud sejdeme z kopce dolů přes Hrušov a lesním údolím ke zřícenině hradu Zlonice, k troskám Hlásky a k řece, dáme se převézt na druhu stranu převozníkem a proti proudu dojdeme malý kousek k hvězdonické hřebíkárně.

V neděli ráno, na jaře koncem března, bylo pod mrakem a příjemně: ani zima, ani horko. Sešli jsme se na naší zastávce a koupili si každý za jednu korunu jízdenku do Senohrab. Načež jsme čekali na peróně na vlak, který jezdil denně ráno v sedm hodin od Prahy k Benešovu, oba vybaveni velkou rodinnou nákupní taškou. Jak tak čekáme na vlak, vzpomněl jsem si, co se mi tu noc zdálo, a tak jsem to Josefovi Nechvátalovi převyprávěl: „Tuhle noc se mi zdálo, jak jsme šli spolu, ty a já, kolem nějakého plotu, když vtom proti nám přicházel velký, statný kněz, černě oděný a s černým kloboukem na hlavě. A já, protože jsem ho uviděl první, ti povídám: ‚Koukej, Josefe, to je statný kněz!‘ Na což ty jsi přisvědčil: ‚To teda jo.‘ Když jsme přešli kolem něho a on kolem nás, tak já po pár krocích vidím na zemi papírové peníze stočené. Zdvihnu je a rozbalím, a byla to jedna dvacetikoruna, jedna desetikoruna, jedna pětikoruna a tři koruny. Byl to zvláštní sen a vidím všechno pořád docela jasně.“ A Josef Nechvátalů na to povídá: „Copak ty, tobě se vždycky něco zdá!“

Po chvíli přijel od Prahy osobní vlak a zastavil. My nastoupili, vlak se dal zase do pohybu a už asi za deset minut jsme byli na nádraží v Senohrabech. Vystoupili jsme a šli mezi vilami a zahradami z kopce dolů kolem Hrušovského mlýna a dál lesním údolím podél potoka Mnichovky a kolem zbořené Hlásky k řece Sázavě. Tam jsme převozníkovi dali každý dvacet haléřů a on nás převezl na druhou stranu.

Za další chvíli jsme došli k továrně na hřebíky, která stála na břehu řeky. A u té továrny skutečně byla obrovská hromada pilin nasáklých černým olejem a v nich opravdu byly hřebíky.

Museli jsme piliny rukama rozhrabávat a hřebíky vybírat. Nacházeli jsme hřebíky různě silné i různě dlouhé, a jelikož je vyráběli z drátu, někdy byl hřebík k nepoužití dlouhý, anebo měl hlavičku, ale už ne hrot.
Tož jsme špinavé černé piliny prsty rozhrabávali a hřebíky a hřebíčky vybírali a dávali do tašek a dělali jsme jako moráci. Trvalo to celé dlouhé hodiny, než jsme nahrabali tolik hřebíků, co šlo v tašce do ruky unést, až jsme si konečně řekli: „Tak už je toho dost, jedeme domů.“

Vyrazili jsme na zpáteční cestu a zase nás převozník převezl za dvacet haléřů na druhou stranu, a tentokrát čekalo víc lidí na převezení, takže nás na lodi byl celý houf.

Dusali jsme s těžkými taškami naplněnými hřebíky podle potoka zpátky proti proudu k Hrušovskému mlýnu (dnes už je z toho mlýna hotel), a jak tak jdeme kolem Weinbergerovy vily s vodotryskem a podél jejího dřevěného, zeleně natřeného ozdobného plotu, tak najednou vidíme proti nám přicházet statného, černě oblečeného kněze s černým širokým kloboukem na hlavě.

Uviděl jsem jej první a říkám: „Josefe, podívej, to je statný kněz.“ Na což on pravil: „To teda je.“ Když jsme se s knězem míjeli, dali jsme pozdravení, a asi po dvaceti dalších krocích vidím na zemi ležet papírové peníze. Sehnu se, strčím je do kapsy a Josef povídá: „Ty jsi něco našel. Peníze, viď?“ Jenom jsem přikývl a po chvíli jsem peníze vyndal a rozbalil. Byly to jedna dvacetikoruna, jedna desetikoruna, jedna pětikoruna a tři koruny.
Povídám: „Jak jsem ti ráno na zastávce v Mnichovicích vyprávěl ten můj dnešní sen! Co tomu říkáš?“

Na což Josef odpověděl: „Kdybys mi to vyprávěl teprve teď, že se ti to v noci zdálo, ani bych tomu nevěřil!“
A já: „Tak teď aspoň vidíš, co všechno je možné!“

Dotáhli jsme tašky s hřebíky nahoru na senohrabské nádraží a po chvíli čekání přijel vlak a za deset minut už jsme zase vystupovali v Mnichovicích a nesli hřebíky domů.
¨

Doma jsme si každý dal hromádku hřebíků do škatule pro vlastní potřebu a ostatní jsme v pondělí ráno odevzdali v práci našemu mladému mistrovi, který nám každému vyplatil papírovou desetikorunu a ještě nějaké koruny drobné, takže naše výprava dobře skončila.

Kristián Svoboda