Kultura21.cz

Stíny se prodlužují. Chladný vánek lehce ohýbá stébla trávy, noc přebírá vládu nad horkým dnem. Z rozpáleného asfaltu sálají zbytky tepla a já se blížím k domovu. Je první červencová sobota, denní teploty překračují třicítky. Po dešti ani stopy, země praská a s každým dnem se víc otevírá, jako by nás chtěla spolknout za naše hříchy. Dny jsou kruté, ale večer začíná ta pravá krása. Výlet se psem po lesích za vesnicí, sledovat západ slunce a přemýšlet nad ztracenými dny našeho dětství, kdy jsme se bezstarostně proháněli venku, než se rozsvítily první lampy a my museli domů. To vše sleduji z nejvýše položeného bodu louky. Za šera se vracím domů a když zvednu hlavu k obloze, pozoruji první hvězdy.

Vejdu domů, zamknu za sebou a pověsím vodítko na háček vedle bundy, na kterou ještě nějaký čas bude sedat prach. Ticho a tma. Rozsvítím si lampu v obývacím pokoji, vyndám zbytek oběda z lednice, který do sebe v rychlosti naházím. Těstoviny zalité omáčkou z rajčat a bylinek se nikdy neomrzí. Vydám se do sprchy, která dneska fakt bodne. Svlažit tělo studenou vodou a následně skočit do postele kde budu usínat za zvuku cvrčků, kteří si hrají svou píseň v hlubinách noci. Než vlezu pod tenkou přikrývku, ještě přes okno kontroluji psa. Ten už podřimuje v trávě a jeho srst odráží svit měsíce. Kouknu na knihu ležící vedle lampy, nejnovější počin mistra hororu o nájemném vrahovi. Už je pozdě, pustím se do ní zítra. Zhasnu, lehnu si čelem ke zdi a vpluji do náruče spánku.

Probudím se do temnoty noci. Měsíc zakryly mraky a v slabém světle poznávám obrysy svého pokoje. Nejsem sám. Celým mým tělem projede strach. Něco stojí ve stínech a pozoruje. Nemůžu se hnout a srdce div nevyskočí z těla. Ležím na zádech a upírám oči do černočerné tmy. Cítím přítomnost něčeho co tady nemá být. Nemohu zavřít oči ani odvrátit hlavu. Tělo polité potem. Ztrácím duši, mozek sžírá sám sebe a pociťuji pouze bezmoc, která kráčí společně s beznadějí. Tento okamžik trvá sekundy, minuty, anebo taky hodiny, ztrácím pojem o čase. Následně dorazí vysvobozující spánek.

Otevírám oči. Nikde žádný náznak úsvitu a jediné co se vrací je to, že opět nejsem sám. Zavřu oči, přes hlavu si hodím polštář a zbytek zahalím peřinou až po bradu. Žádná část těla netrčí ven, vše je dokonale zakryté. Na to abych sáhl po vypínači lampy nemám ani pomyšlení, jediné bezpečí přináší přikrývka. Nesmím se ani hnout. Dýchám velmi tiše, nesmím vydat jediný zvuk. I když bych se měl potit tak cítím jen závan chladu a krev mi zamrzá v těle.

V následujících okamžicích mám výpadky. Nevím jestli sním nebo bdím. Zasáhne mě série mikro spánků, blouzním jako při vysoké horečce a vše je zahalené mlhou. Někdo stojí přímo nade mnou, slyším jeho dech a vnímám jeho přítomnost.

Další výpadek.

Ležím na zádech s tlakem na hrudi. Cítím dotyky přes přikrývku. Silné ruce mi tlačí na prsa nebo snad nějaký tvor na mně leží, to netuším. Jsem jak pod silnými sedativy, svět se se mnou točí. Následně selhává paměť, jestli usínám z vyčerpání, anebo to pokračovalo dále a mozek to vytěsnil, to už se nedozvím. Noční můra skončila.

Zdroj foto: Pixabay.cz

První paprsky ranního slunce hřejí na tváři. Zvedám se a sednu si na okraj postele. Nikde nic, ani sebemenší náznak po děsivé noci. Vše si do detailu pamatuji, ale přesto mám čistou mysl, jen tělo znavené jak po uběhnutí maratonu. Sejdu po schodech dolů, vyjdu ven a vydechnu úlevou. Kapky rosy lesknoucí se v trávě a zpěv ptáků vnáší klid do duše a konečné ujištění, že je skutečně po všem.

Autor: Kamil Kowala (24 let)