Kultura21.cz

Bylo mlhavo a sychravo, zkrátka podzim, jak se patří. A kromě toho bylo nebylo jedno městečko, Strašidlákov, v němž žilo malé kostlivé stvoření čili kostlivec, jménem Chvostík. Nepatřil zrovna mezi nejspokojenější obyvatele na strašidelném zámku u Kostlivých. V pohádce Chvostík a Splíňák od Josefa Jaroše, která obsadila třetí místo v naší literární soutěži zjistíte, koho si našel za kamaráda a co spolu podnikli.

Milé děti, bylo mlhavo a sychravo, zkrátka podzim, jak se patří. A kromě toho bylo nebylo jedno městečko, Strašidlákov, v němž žilo malé kostlivé stvoření čili kostlivec.
Doma na strašidelném zámku u Kostlivých mu říkali Chvostík, protože byl ze všech sourozenců nejmenší a nejpomalejší. Když se volalo k večeři nebo třeba svačině, všechna kostlivčata, co jich uvnitř bylo – včetně tříhlavého psa a devítiocasé kočky – se vřítila do kuchyně jako hejno splašených rarachů.
Až daleko za nimi vlál jako cípek praporu Chvostík. Tuze se kvůli tomu trápil, neboť na něj pokaždé zbyly jen drobečky a zbytky, ať už se podával dort z červených mochomůrek nebo cukrová vata, která vůbec nebyla z cukru, nýbrž ze sítí pavouka křižáka. A co bylo nejhorší, zbylo na něj
i nejméně lásky. Proto Chvostík neprospíval a zůstával maličký a neduživý jako dřevěná loutka sužovaná červotočem.
Jelikož byl ale Chvostík ze všech dětí nejodvážnější, jednoho dne, přesněji řečeno na Halloween, si řekl, že už má takového zacházení plné oční důlky, a že to tak nenechá.
Milé děti, abyste pochopily, jak nešťastný Chvostík byl, něco vám prozradím. Halloween je pro všechna strašidla – duchy, kostlivce, upíry, vlkodlaky, chechtající se dýně a divočichy vůbec – největším svátkem v roce.
Jsou to takové jejich Vánoce, na něž se všechna strašidla po celý rok náležitě těší. Ptá se, proč vlastně? Inu, protože v den „D“, jenž připadá právě na 31. října, se mohou strašidla beztrestně a bez rozdílu pohybovat po světě lidí a vyvádět nejrůznější naschvály a neplechy.
Jenže Chvostíka nelákalo ani lidem škodit, ani je strašit. On totiž Chvostík byl, prosím pěkně, strašidlo mírumilovné. Neměl rád strašení a strašidla kvůli tomu neměla ráda jeho. Doma, jak víme, též neměl na růžích ustláno, a proto se rozhodl, že půjde do světa za lepším. Vydal se hledat místo, kde by se měli všichni rádi a vždy pro sebe měli nějaké to vlídné slovo.
Zabalil si proto mošnu, či spíše mošničku, která však nebyla jen tak obyčejná, ale dočista kouzelná. Svůj obsah, jakkoliv veliký, vydala jen tak ochotně, jak jí byl svěřen – ani více, ani méně – a pouze tomu, kdo si u ní tu či onu věc skutečně uložil, takže vás nemohl okrást žádný loupežník. Na mou duši a vlkodlačí uši! Zkrátka ideální zavazadlo na cesty.
A do této mošničky si Chvostík uložil všechny své věci. Půltuctu hřbitovních svíček (ty měl moc rád) a něco malého k snědku, co se mu podařilo ukořistit od oběda: pečené pavoučí nožičky bez křupek a půlku netopýřího křidýlka. Jinými slovy, žádná sláva. Takto vybaven odešel Chvostík tiše, nikým nepozorován a nepostrádán, nejprve ze strašidelného zámku, poté ze Strašidlákova,
a nakonec i ze světa strašidel.
Chvostík však nebyl jediným nešťastným strašidlem na cestách. Ne, ne, kdepak! Byl tu ještě jeden tvor, kterého napadlo takřka to samé a ve stejnou dobu jako Chvostíka: dýňák Splíňák.
Žil v sirotčinci v rušné části Strašidlákova, naproti hřbitovu. Na rozdíl od jiných dýňáků ale nebyl Splíňák ani rozchechtaný, ani zlověstný nebo, nedej Bože, zlomyslný. A už vůbec neměl rád Halloween. Domníval se, že i bez toho panuje ve světě dost shonu a hluku. Byl přemýšlivé, místy výbušné povahy, a ostatních strašidel se stranil.
Jednoho dne se rozhodl, že odejde někam daleko, kde bude ticho a klid, kterých si cenil nejvíce. A protože byl trochu nešika, zaškobrtl a upadl ještě dříve, než se rozhodl, kterým směrem se vydá. Ten se vám kutálel takovou rychlostí, že nevěděl, čí je, ani kam patří.

A tak se stalo, že se protnuly cesty dvou stvoření, která se sice doposud neznala, přesto však měla mnoho společného. Když zamyšlený Chvostík míjel hranici strašidelného světa s hlavou sklopenou, přiřítilo se najednou vysokou rychlostí oranžové cosi, co mu podrazilo nohy
a on se jak tenký, tak malý skácel k zemi.
Notně otřesený Chvostík byl velice překvapen, když se rozkoukal a zjistil, že vedle něj na zemí leží vzhůru krátkými nožkami původce jeho pádu. Rozesmál se na celé kolo a lehce dýňáka popostrčil, aby se překulil zpět. Splíňák, kterému se ještě motalo v dýni, se nejprve postavil, potom posadil a země se přestala točit.
Poté si všiml usmívajícího se Chvostíka, zatřepal dýní a provinile se představil: „Nazdárek, já jsem Splíňák. Promiň za to, ehm, kutululu bum, prásk a tak.“ Chvostík mávl rukou, jakože se přeci nic nestalo, a rovněž se představil: „Mně říkají Chvostík, těší mě. Kam jsi měl namířeno?“ Splíňák prozradil, že hledá nějaké klidné místo pro život, neboť ten strašidelný mumraj už se zkrátka nedal vydržet. Chvostík se zamyslel: „A mají se tam rádi?“ Splíňák ze sebe zaraženě vykoktal: „To nevím. Ale proč by ne?“ A protože se mu Chvostík líbil a vůbec se nezlobil, že do něj tak neomaleně vrazil, navrhl mu, že mohou pokračovat společně. Ve dvou se to totiž nejen lépe táhne, ale i jde.
A tak šli Splíňák a Chvostík společně. Šli dlouho a daleko, ale vůbec jim to nevadilo, jelikož si měli stále co říct a co vyvádět: skákali do kalužin, váleli se v listí a povídali si. Co ti dva toho nažvanili! A když už byli ze všeho unavení, mlčky si sedli a pozorovali svět. Jak ten byl krásně barevný! A křupavě voňavý! Čas jim utíkal jako voda a než se nadáli, nechali za sebou nejen celý strašidelný svět, ale ještě i vydatný kus toho lidského.
Cestou narazili na staré od pohledu opuštěné stavení na okraji temného lesa ověnčené-ho jinovatkou. Byla to taková ubohá chaloupka s děravou šindelovou střechou, hustými pavučina-mi v oknech a rozbořenou zídkou. Celé to bylo vetché jako starý pařez. Ale považte, milé děti, ten klid a ticho všude kolem!
Chvostík a Splíňák započali svůj objev horečně prozkoumávat. Přeci jen to byly děti jako každé jiné, rozpustilé a hlavně zvědavé. Ano, přesně jako vy!
Šmejdili chaloupkou sem a tam, když tu se z komína vyvalily saze prapodivný rámus. Bylo to takové hučení a skučení jako když školák skřípe na housle. Po chvilce se ozvalo mohutné puf! Zničehonic, kde se vzala, tu se vzala, stála v světničce stará ošklivá čarodějnice. Na jazyku samý med, ale v srdci černočerný jed! Slibovala Chvostíkovi se Splíňákem hory doly, jen když s ní půjdou vedle do spíže a pomohou jí s těžkým poklopem v podlaze, který už ona chudák nemocná (za zády se jí už blyštil srp!) sama nezdvihne.
Jelikož to byla již opravdu stará čarodějnice, toho času na odpočinku a bez platného povolení, vůbec si nevšimla, že před ní nestojí dvě obyčejné děti v převleku, ale dvě opravdová nefalšovaná strašidla. Splíňák na nic nečekal a začal čarodějnici zasypávat salvou dýňových semínek. Plival je tak vydatně, že čarodějnice, dokonale zmatená nečekaným útokem, přestala dávat pozor. Toho využil Chvostík, přiskočil k babizně a nasadil jí na hlavu svoji mošničku. Panečku, jak ta do ní zahučela! I s koštětem!
A jak to celé dopadlo? Inu, Chvostík a Splíňák si chaloupku opravili a zůstali v ní už napořád. Našli v ní své klidné a tiché místo, kde se mají všichni rádi a vždy pro sebe mají nějaké to laskavé slovo. A poněvadž mysleli i na druhé, otevřeli si penzion pro mírumilovná strašidla.

Poznámka redakce: Texty výherců zveřejňujeme v původním znění bez redakčních zásahů.