Se spisovatelem Josefem Vláškem jsme hovořili o jeho nejnovější knize „Běž domů, Ivane“, která vychází v nakladatelství Brána. Pokud máte rádi laskavé a svižné vyprávění v duchu knih Karla Poláčka, sáhněte po této půvabné novince. Ještě předtím vám nabízíme seznámení s autorem.
Vaše nejnovější kniha nazvaná „Běž domů, Ivane“ je zasazena do časů začínající sovětské okupace Československa v srpnu 1968. Je toto období pro vás životně zlomové?
Byla to pro celý národ obrovská tragédie. Sotva jsme se jen trochu nadechli, přišla tvrdá rána. Moci se chopili především kolaboranti, zrádci a konzervativní komunisti. V té době mi bylo deset let. Viděl jsem hodně nešťastných lidí a uvědomoval si to. Jinak jsem žil běžným klukovským životem. Kdyby nepřišli Rusáci, všechno by dopadlo lépe. Tím jsem si jistý!
Vyprávíte „dětskýma očima“. Bylo těžké při psaní najít věrohodnou optiku kluka z páté třídy základní školy?
Psaní šlo samo. Vyprávěl jsem věci, které si dobře pamatuji. Myslím, že ve škole jsme dost trpěli. Učily náš učitelky, které nás kluky dost nenáviděly. Holky to u nich měly dobré, protože seděly v lavici a nezlobily. Učitelé byli vždycky lepší! Třeba náš ředitel pan Miloš Přibáň byl toho jasným důkazem. Přál sportu. Kdo sportoval, měl to u něj dobré. Anglická výchova – dobrý sportovec, dobrým žákem!
Nakolik jste se inspiroval skutečnými postavami a zážitky z dob vašich školních let?
Všechny postavy jsou skutečné. Devadesát devět procent příběhů se stalo. Bari několikrát propadl, ustřihl vlasy. Holič, Kodeš, tenisové reálie, to vše existovalo. Utíkali jsme na Aljašku, protože utíkali všichni okolo. Myslím si, že to se povedlo, je to legrace! Děj se většinou odvíjí v centru Prahy, kolem Petrského náměstí.
Jaký je váš vztah k této lokalitě?
Místo vašeho dětství je pro každého významné, protože jinak to snad ani nejde. Tady chodíte do školy, poznáváte svět, sníte klukovské sny, máte kamarády… Všechno kolem vám připadá tak veliké, a až později zjistíte, že je tak trochu všechno jinak. Domy, ulice, kostely jsou stejné, jen ti lidé, prodavači, sklenáři, spolužáci a spolužačky se někam vytratili. Na Petrské náměstí se vracím stále rád.
Pro koho jste knihu psal? Neobáváte se, že osloví pouze vaše generační vrstevníky? V době, kdy se kvalita knih měří především prodejností, je to riskantní počin.
„Běž domů, Ivane“ je knížka napsaná především s radostí a bez kalkulu. Jinak by ani nemohla vzniknout. Obecně si myslím, že pro děti určená nebyla, ale pokud si ji přečtou, nevadí. Pokud by oslovila mé generační vrstevníky, náklad by mohl stoupnout.
Co myslíte, je vůbec možné dobový - generační pocit přenést literárním vyprávěním tak, aby zasáhnul i čtenáře, který zná konec šedesátých let pouze z hodin dějepisu?
Pokud by to nebylo možné, nepokoušel bych se o to.
Vaše kniha je přirovnávána ke klasice Bylo nás pět od Karla Poláčka. Je vám poláčkovský styl blízký?
Je mi to velkou ctí! Jeho styl je pregnantní a vtipný se spoustou jemných postřehů. Krásně se čte třeba i Okresní město. V dnešní době jsou stále populárnější audioknihy.
Kdyby došlo i na „Běž domů, Ivane“, kdo by měl knihu ve studiu načíst? Napadá vás jméno nějakého herce?
Třeba Boleslav Polívka, Ondřej Vetchý…
Zraje vám v hlavě další kniha? O čem bude?
Je ze současné doby a plná vyprávění s jistým poněkud pohádkovým prvkem. Tím prvkem je japonský Zelený drak, který se vznáší nad našimi hlavami. Víc neprozradím.
Foto: archiv Josefa Vláška
DOTAZNÍK K21
Josef Vlášek, spisovatel
Narozen: 1958
Kořeny/současné bydliště: Narozen v Praze U Prašné brány 1, v současné době bydlí tamtéž
Vzdělání: VŠ – učitel, který neměl rád školu
Vydané knihy:
1987 Zelená sedma (Almanach MF),
1997 Dokud neprohraju (Železný),
1999 Ach, ty stříbrné lišky (Garamond),
2000 Psí biograf (Akropolis),
2002 Rakety, míče, smeče (Albatros),
2009 My, hoši z Petrského náměstí (Atypo),
2013 Běž domů, Ivane (Brána)
Oblíbení spisovatelé: Karel Čapek, Karel Poláček, Bohumil Hrabal
Oblíbené filmy: Ostře sledované vlaky, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Přelet nad kukaččím hnízdem, Králova řeč
Oblíbená hudba: Mozart, U2 Oblíbené divadlo: Kašpar, dříve ND
| < Předchozí | Další > |
|---|
Občas potkáme na ulici pejska v pěkném oděvu, zjistíme, že jde o bezsrsté plemeno, o naháče. Renata Horová má hned dvě takové holky – Tao a Sofii. Jsou to američtí bezsrstí teriéři. Díky nim začala pátrat po historii plemene, které zatím není oficiál...
Markéta Hrubešová je známá herečka, ale v poslední době ji můžete stále více zastihnout kolem vaření a kulinářských pořadů. Naposledy jste ji mohli vidět v primáckém VIP Prostřeno, které suverénně ...
Češi byli po staletí známí svým sklářským uměním. I dnes mezi nimi najdeme výjimečné skláře, jejich tvorba je však paradoxně známá více v zahraničí než u nás.
Už více než 150 let používá lidstvo ropu. Už více než 150 let určuje ropa hodnotu půdy a definuje mezinárodní vztahy. A stejnou dobu trvá život May (Marie Anna Myšičková). May je žena, která žije na chudé farmě v Anglii. S rodinou svého manžela moc n...
Podivná kombinace? Ale reálná. Jako bývalého člena hudebního sboru mě zjištění, že Severský filmový podzim přinese i snímek o pěveckém sboru, velmi potěšilo, protože na léta, které jsme se spolužáky ve sboru zažili, nikdy nezapomeneme. Ale doložku...
