Snažím se psát o ženách, kterým si pro sebe říkám „neviditelné ženy“: rozhovor s vítězkou literární soutěže Martinou Palivcovou

Martina Pavlicova nahled ctverec Jarní edice literární soutěže Kultura 21 s tématem Tomu by nikdo nevěřil bylo plné krásných letních povídek, o které se s vámi již brzy podělíme. Tři nejlepší autoři od nás získali nejen poukaz do Knihkupectví Luxor a knihy z Nakladatelství Ikar, ale i možnost zveřejnění rozhovoru. Přečtěte si slova autorky povídky Na hrázi, Martiny Pavlicové.

Kdy jste se začala věnovat psaní?

Profesně píšu vlastně pořád, ale úplně jiné texty, hlavně vědecké články, žádosti o granty nebo přednášky pro studenty. Psát povídky jsem se ale rozhodla až na konci léta 2025, když jsem byla nemocná a nemohla moc chodit ven. Přihlásila jsem se tehdy do online kurzu Katky Kalivodové o tvoření příběhů na principu „aha momentu“ a pro její sborník jsem stvořila něco, co sice nemělo ani hlavu, ani patu, ale samotný proces psaní mě hrozně bavil.

Zároveň jsem si uvědomila, že o technice psaní vlastně nevím nic. Rozhodla jsem se tedy zkusit napsat něco většího a vybrala jsem si slovenskou soutěž M.Ú.Z.A. Během psaní své první opravdové povídky jsem objevila skvělý jedenáctidílný podcast Nástrojopis. Byla to docela vtipná zkušenost. Po každém dalším dílu jsem zjistila, že mám v povídce něco špatně a celou jsem ji znovu přepsala.

Jednou jsem například pochopila, že chaoticky přeskakuju mezi přítomným a minulým časem, takže jsem všechno převedla do minulého. Pak přišel díl o infodumpu a já zjistila, že mám zase problém. V dlouhých odstavcích jsem čtenáři sdělovala příliš mnoho informací. Tak jsem přidávala dialogy, rozbíjela vysvětlování a znovu všechno přepisovala. Ta povídka měla nakonec asi devět verzí.

O pár měsíců později jsem se dozvěděla, že ji vyřadili ze soutěže kvůli tomu, že jsem nechtě prozradila svou identitu. Byla jsem naprostý zelenáč. Teď jsem sice pořád začátečník, ale už aspoň trochu vím, co nevím… snažím se psát dál, učit se řemeslo a postupně se zlepšovat.

Ukazujete své texty někomu před zveřejněním?

Ano, a ráda. Své texty ukážu s chutí každému, kdo je ochotný si je přečíst a něco mi k nim říct. Takových lidí ale není zase tolik.

Obrovskou oporou je pro mě moje kamarádka Marie Zemanová, bývalá novinářka, která i přes svůj zrakový handicap čte všechny moje texty, a často i několikrát. Tu moji úplně první soutěžní povídku četla ve všech devíti verzích, což vzhledem ke kvalitě mého psaní byla velká oběť.

Hned na začátku jsem si uvědomila, že komunita podobně naladěných lidí je pro mě velmi důležitá. Psát se člověk může učit sám, ale řemeslo se podle mě nejlépe piluje mezi lidmi, kteří řeší podobné věci, mají stejné pochybnosti anebo dokážou vysvětlit, proč něco tady funguje a jinde už ne. Protože žiju v zahraničí, bylo mi jasné, že takovou komunitu musím hledat hlavně na internetu.

Přes HeroHero jsem se dostala na Discord Spisopriateľů, slovenské komunity profesionálních i amatérských autorů. Našla jsem tam několik přátel a také velmi praktické prostředí pro betareading. Člověk tam může požádat o zpětnou vazbu k textu a často dostane opravdu pečlivě a profesionálně okomentovanou povídku.

Postupně jsem se naučila brát vážně všechny komentáře, hlavně ty negativní. I když to samozřejmě občas zamrzí a člověk má chuť si říct, že ho čtenář prostě nepochopil. Jenže já se na to snažím dívat jinak: každý, kdo věnoval čas tomu, aby mi napsal komentář, to nejspíš dělal proto, že mi chtěl pomoct. A když moji povídku nepochopil, není to jeho selhání, ale moje. Něco jsem nevysvětlila, neukázala nebo nenapsala dost dobře. Ve vědeckém psaní je to vlastně stejné, když čtenář nerozumí textu, je to vždy autorova chyba.

Zároveň ráda čtu povídky ostatních a snažím se jim to oplácet vlastní zpětnou vazbou. Ve vědě je člověk zvyklý být poměrně přímočarý; tohle funguje, tohle ne, tady chybí argument. U literárních textů se ale učím být citlivější a taktnější, protože ne každý autor má tak hroší kůži jako já. Každopádně musím přiznat, že komunita Spisopriateľů je pro mě zatím asi mnohem užitečnější než já pro ni.

Co vás motivovalo přihlásit se do soutěže?

O soutěži jsem se dozvěděla ve facebookové skupině Literární soutěže. Bylo to asi tři týdny před uzávěrkou a zaujalo mě hlavně to, že má jít o letní povídku. Líbilo se mi téma i prostor, který soutěž nabízela, maximum 12 000 znaků, což pro mě představovalo docela výzvu.

Do té doby jsem psala texty jen do 10 000 znaků, takže jsem si řekla, že zkusím překročit vlastní hranici a napsat něco delšího. Nebyl za tím žádný velký plán ani ambice vyhrát. Spíš zvědavost, jestli to vůbec zvládnu. Nakonec jsem text posílala, myslím, až v den uzávěrky.

Jaké byly vaše první pocity, když jste se dozvěděl/a o vítězství?

Upřímně? Nejdřív jsem to vůbec nepochopila. Přišel mi e-mail, ve kterém stálo, že tři texty obsadily první až třetí místo. Já jsem si to vyložila tak, že jsem někde mezi nimi, ale nevěděla jsem přesně kde. Čekala jsem tedy na oficiální vyhlášení na webu, abych zjistila, na kterém místě jsem vlastně skončila.

Až potom mi došlo, že ty tři povídky měly stejný počet bodů a dělí se o první až třetí místo. To mě opravdu překvapilo. A možná ještě víc mě zaskočilo, když jsem si později vyhledala, kdo jsou moje „spoluvítězky“. Zjistila jsem, že jde o renomované autorky, které už mají vydané knihy. V tu chvíli jsem měla radost nejen z výsledku, ale i z toho, že můj text obstál vedle textů autorek, které jsou v psaní mnohem dál než já. Pro začátečníka jako já je to obrovské povzbuzení.

Jak byste svůj vítězný text stručně představila čtenářům?

Pokud to téma dovolí, snažím se psát o ženách, kterým si pro sebe říkám „neviditelné ženy“. Jsou to ženy po padesátce, které nejsou jen něčí manželky, matky nebo babičky. Moderní literatura se jim podle mě často vyhýbá, nebo jim přiděluje jen určité role. Přitom právě ženy po padesátce bývají velmi aktivní, schopné a důležité pro své okolí i společnost. Jenže v literatuře se jejich role scvrkává na pozici matky, babičky nebo vedlejší postavy v příbězích někoho jiného. Málokdy jsou samy hlavními hrdinkami, třeba profesorkami, vedoucími, odbornicemi, ženami, které mají vlastní touhy, pochybnosti, minulost i nerozhodnuté otázky.

Moje povídka je právě o takové ženě. Přiletí na třídní sraz čtyřicet let po maturitě, je sama a znovu se v ní otevře stará, nikdy úplně dořešená otázka kolem vztahu s bývalým spolužákem. Na první pohled je to návrat do minulosti, ale ve skutečnosti je to spíš střet s tím, co tehdy neviděli, nechtěli vidět, nebo si dodnes pohodlně nepojmenovali.

Foto: Archiv Martiny Pavlicové

Co bylo hlavní inspirací pro vznik příběhu?

Tou povídkou jsem chtěla nastavit zrcadlo své generaci a starším ročníkům. Dlouhodobě mě mrzí přístup části české společnosti k LGBTQ tématům a LGBTQ komunitě. Přijde mi velmi kruté, že část lidí u nás pořád nemá stejná práva, například možnost uzavírat manželství nebo plnohodnotně adoptovat děti.

Moje generace se ráda vnímá jako mírumilovná, tolerantní a přátelská. Ale když dojde na skutečné lámání chleba, velmi často se ukáže, že ta tolerance má hranice, a že mnoha lidem nevadí být laskaví jen do chvíle, dokud to neznamená zásadní systematickou změnu.

Nevím, jestli se mi to podařilo, ale chtěla jsem, aby čtenáře na konci povídky spíš zamrazilo, než aby odcházeli s čistě romantickým pocitem. Jeden z hrdinů se přizná, že se kdysi nepřímo podílel na nešťastném osudu spolužáka, a hlavní hrdinka nad tím v podstatě mávne rukou. Řekne jen, že to přece bylo už před čtyřiceti lety. Žádné skutečné výčitky. Žádný pokus o nápravu. A právě v tom jsem chtěla ukázat určitou krutost. Pohodlnou krutost lidí, kteří si své postoje navzájem omluví a jdou dál. Jestli se mi to povedlo, to samozřejmě musí posoudit čtenáři.

Foto: Archiv autorky

Je v textu něco osobního nebo autobiografického?

Autobiografického v té povídce není vlastně skoro nic. Nejde o můj příběh ani o konkrétní vzpomínku na nějaký třídní sraz.

S rodiči jsme v létě jezdili na dovolenou do jižních Čech, takže vím, že tamní rybníky mají opravdu zvláštní atmosféru. Jsou krásné, klidné, trochu tajemné, a zároveň v sobě nesou něco velmi českého, letního a nostalgického.

A na gymnáziu s námi byl student, který byl tehdy vnímaný jako „jiný“. V té době jsme si s LGBTQ tématy jako společnost opravdu neuměli moc poradit. Neměli jsme jazyk, zkušenost ani pochopení, které bychom dnes už mít měli. To vědomí ve mně zůstalo. Jinak je ale povídka fikce. Postavy, vztahy i samotný příběh jsou vymyšlené.

Těšíte se na práce ostatních soutěžících?

Určitě, a moc. Vždycky mě zajímá, jak stejné téma uchopí jiní autoři, protože každý v něm nakonec najde něco úplně jiného. A přiznám se, že se obzvlášť těším, jestli někdo napíše opravdovou letní romantiku. To je žánr, který mě jako čtenářku baví, ale jako autorka bych ho neuměla zpracovat.

O čem byste si jednou chtěla napsat knihu?

Nemám zatím žádnou velkou ambici napsat beletristickou knihu. Pořád se teprve učím psát jak vystavět příběh, jak udržet čtenářovu pozornost, jak pracovat s napětím a pointou. Nemám pocit, že bych měla nějaké velké téma nebo myšlenku, kterou bych nutně musela předat světu v podobě knihy nebo románu.

Možná je to tím, že se na psaní pořád dívám trochu analyticky. Když někdo začne budovat rozsáhlý fantasy svět nebo plánovat několikasetstránkovou ságu, hned se sama sebe ptám: Proč právě tenhle příběh? Co má čtenáři dát? Jaký má hlubší smysl? Já bych k vlastní knize potřebovala mít opravdu silný důvod.

Z profesního hlediska už delší dobu uvažuji o sepsání učebnice, která by podpořila moje přednášky. Učím speciální statistické metody studenty, jejichž hlavním oborem není matematika ani statistika, takže se jim složité rovnice a abstraktní úvahy snažím vysvětlovat formou příběhu.

Je zajímavé, že statistika je ve své podstatě jeden velký příběh o hledání signálu schovaného v množství šumu. Studenti si mnohem snáz zapamatují příběh, díky kterému pochopí, proč rovnice vzniká a co znamená, než když mají jen mechanicky dosazovat do složitých vzorců. Takže jestli někdy napíšu knihu, možná to nakonec nebude román, ale kniha o statistických principech vyprávěných jako příběh.

Máte nějaký další literární sen nebo cíl?

Můj literární sen je vlastně docela jednoduchý: chtěla bych umět psát s lehkostí, kterou obdivuji u profesionálních autorů. Chtěla bych lépe chápat, co jsou stavební kameny dobrého příběhu, jak zaujmout čtenáře, jak dávkovat informace, jak vytvořit napětí a jak zakončit příběh pointou, která nepůsobí násilně, nebo nudně.

Věřím, že psaní je jako každé jiné řemeslo. Možná je v něm deset procent talentu, ale devadesát procent je technika, cvik, trpělivost a ochota text znovu a znovu přepisovat. Takže můj cíl je zvládnout těch devadesát procent.

Léto u rybníku

Mohou někde čtenáři sledovat vaši tvorbu?

To je dobrá otázka. S kamarádem právě pracujeme na mém osobním webu. Přesněji řečeno, hlavně on pracuje a já mu do toho občas mluvím. Web by měl být na adrese www.martinapavlicova.com.

Kromě profesních informací, jako je seznam vědeckých článků, přednášek a podobně, bych tam chtěla mít i českou stránku věnovanou mému psaní a povídkám. Pokud všechno dopadne, měla by se v těchto dnech objevit na adrese www.martinapavlicova.com/writings_cz.

Ráda bych tam postupně shromažďovala informace o tom, co píšu, kde případně něco vyšlo, a možná i krátké poznámky k jednotlivým povídkám. Bude to pro mě takový malý literární koutek vedle mého profesního světa čísel, dat a statistik.

Co vás baví kromě psaní?

Jé, toho je hodně a asi by to vydalo na mnohem delší rozhovor. Posledních pár měsíců se ale opravdu hodně točím kolem psaní. Nejen že píšu, ale také intenzivně studuji všechno, co se dá. Poslouchám podcasty a videa o psaní, čtu rady pro autory, sleduji, jak jsou vystavěné dobré povídky, a snažím se pochopit, proč některé texty fungují a jiné ne.

Určitě se do budoucna ráda zúčastním dalších soutěží na www.kultura21.cz . Děkuji za rozhovor a za otištění mojí povídky. Je to velká pocta.