Kultura21.cz

Tomáš Koutek se narodil v roce 1966 v Praze, kde dodnes žije. Po maturitě na Gymnáziu Jana Keplera navštěvoval dva roky nástavbové studium cestovního ruchu při Střední hotelové škole. Po vojně pracoval v několika cestovních kancelářích a reklamních a mediálních agenturách, v současnosti je zaměstnán ve státní správě. Jeho koníčky jsou zejména historie a poznávání kulturního dědictví naší vlasti.

Výsledkem jeho objevných cest jsou publikace Městské brány v Čechách (2003) Nejkrásnější české rybníky (2008), Zapomenuté české kostely (2011), Křížem krážem zemí českou (2012), Románské kostely Čech (2014), Pražské pamětní desky (2015), Čeští biskupové a arcibiskupové (2016), Za českými hrady (2021) a Českem cestou – necestou (2022). Spolupracoval rovněž na vydání Motoristického průvodce po silnicích ČR (2005 a 2007). Společně s O. Dvořákem a M. Holečkovou vydali Příběhy tajemných a léčivých míst jižních Čech (2017). Spolupracuje i s turistickými časopisy, zaměřenými na poznávání České republiky.

Na výpravách za poznáním cestuje jen s batohem, spacákem a celtou, podle turistických značek a map, buď sám, nebo v doprovodu přátel.

Vítám vás u našeho rozhovoru a na úvod se zeptám, kolik výletů nejen za strašidly jste zvládl v průběhu letních měsíců? A co na vás udělalo největší dojem?

Tak musím se přiznat, že vlivem různých okolností jsem těch výletů během léta nepodnikl tolik, kolik bych si představoval, ale přece jen se jich pár podařilo. Největším strašidlem tohoto léta bylo počasí – prakticky každá cesta se nesla v duchu: pláštěnku nandat – pláštěnku sundat… Pěkné byly výlety během dovolené v Jizerských horách a taky víkendový vandr po Tachovsku.

Rozhovor se týká knihy Výlety za strašidly obsahující 30 tipů na výlety po českých hradech a zámcích pro celou rodinu. V knize to nastiňujete, ale podle čeho jste vybíral tato místa?

Snažil jsem se představit místa, která nejsou – až na výjimky – zase tak notoricky známá, k nimž mám nějaký osobní vztah, třeba jen takový, že se mi tam líbilo. A taky, aby tam příchozí viděl něco víc, než příkop a kus zdi, zarůstající trním a kopřivami. Důležité bylo i to, aby se k místu vázaly nějaké zajímavé pověsti a vyskytovaly se tam nějaké ty bytůstky, o nichž stálo za to něco napsat.

Česká republika je plná zajímavých míst, a to jak přírodních, tak těch spojených s historií. Která část země je pro vás srdcovou? Kam nejraději jezdíte?

Já si myslím, že u nás je pěkně skoro všude. Asi se teda málokdo vydá na výlet do severočeské uhelné pánve, mezi rypadla, ale už třeba nad ní, na hřebeni Krušných hor, je to hezčí, než si většina lidí myslí. Já za sebe můžu říct, že mám rád Šumavu kolem Vimperka, Český les, zejména jeho tachovskou část a moc se mi líbí třeba v Lužických horách.

Navštěvujete vlastně raději nová místa, nebo jezdíte objevovat něco nového na těch pro vás známých?

Jak kdy. Rád bych navštívil za svůj život všechny známé hrady v Čechách, z těch sedmi set mi jich ještě nějakých šedesát chybí. Jsou to samozřejmě hlavně místa, kde kdysi něco stálo, co už dnes moc zřetelné v terénu není, ale objevit a navštívit je, je mým cílem. Zároveň se ale na některá místa i rád vracím, každoročně navštěvuji můj milovaný Vimperk, kde jsem prožíval u babičky vždy část prázdnin jako kluk a rád se probouzím na předhradí hradu Gutštejn u Konstantinových Lázní.

Dá se říct, co máte na cestování nejraději? Co vás na něj nejvíce baví?

Je to určitý druh svobody – člověk vyrazí s batohem a spacákem, moc neřeší, kam dojde, kde bude spát a do kdy se může zdržet v místními v hospůdce. V mém věku už je taky důležité si pro celotýdenním vysedávání u počítače v kanclu protáhnout kostru a příjemně se unavit. A vidět při tom nějakou tu pěknou památku nebo hezký kus přírody taky není k zahození.

Přečtěte si naši recenzi: Kniha plná inspirace na výlety nejen za strašidly

Také by mě zajímalo, jaké to vůbec je dávat dohromady informace o strašidlech? Dá se vše dobře najít, nebo je někdy potřeba více bádat?

V dnešní době skutečně není problém v nedostatku informací, nadpřirozenu se věnuje neskutečné množství webovek různých úrovní. Já dávám přednost knihám, zejména těm se starším datem vydání. Naprosto úžasné jsou Příběhy ze staré Šumavy od pana Rausche, dostal jsem se k nim poprvé jako malý kluk a pár bezesných nocí mi tedy způsobily. Fajn jsou také knížky Martina Stejskala a Oty Dvořáka, s nímž jsem měl tu čest na několika publikacích spolupracovat. Přesto ale osobní návštěvu a vlastní seznámení s geniem loci daného místa podle mého nic nenahradí.

Knihu můžete získat v naší soutěži: Vyhrajte a vydejte se na výlet za strašidly

A jaké u toho máte pocity? Přistupujete ke všemu racionálně, nebo se najdou i věci, u kterých vás mrazí nebo máte zvláštní pocity?

Rád bych řekl, že jako moderní člověk mám k životu přístup zcela racionální, nebyla by to ale pravda. Jsou místa, která „nějak“ působí – příznivě, nebo ne, prostě nějak a určitě je to u každého člověka různé. A záleží na mnoha faktorech: počasí, znalosti historie místa, třeba i únavě po cestě a třeba i délce večerního posezení u korbele. Zažil jsem kdysi šílenou noční bouřku na hradě Hartenštejn u Bochova a při každém čekal, koho, nebo co uvidím přízračně plout přes nádvoří. Když jsem musel na Šumavě kvůli dešti jednou nocovat v márnici na hřbitově, to víte, že jsem se hezky hlasitě a zřetelně zeptal, jestli můžu, jestli to nebude vadit jeho „obyvatelům“.

Našlo se pro vás při práci na knize něco, co vás překvapilo? Něco, co vás zaujalo a do té doby jste to nevěděl a podobně?

Překvapilo snad ani ne. Spíš jsem si uvědomil, jak jsou pověsti trochu jiné oblast od oblasti. Jižní Čechy mají své vodní bytosti – víly, rusalky, bludičky a samozřejmě vodníky (s těmi se ale setkáme v menší míře i jinde). Severní hory mají zase pověsti loupežnické a v jejich lesích se často prohánějí divocí lovci s přízračnými smečkami psů. Krušnohoří zase vládnou důlní skřítci a strážci podzemních pokladů. A Šumava – ta je plná přízraků, duchů a jevů, kterým je asi lepší se vyhnout. Nádheru tamní krajiny vyvažují bytosti, které mají hlavní cíl člověku nějak ublížit, nebo ho dokonce zahubit. Nejspíš to bude hlubokými lesy a přesahem do Bavorska, kde jsou pověsti podstatně ponuřejší. Srovnejte si české čertíky (a nemyslím jen ty poloretardované z pohádek pana Trošky) s hrůzu nahánějícími německými Krampusy, a bude vám to jasné.

Předmluvu ke knize napsal Radkin Honzák. Jak se to stalo? Jak na něj padla volba?

Toto byla souhra okolností. Jedna moje kamarádka s panem Honzákem napsala několik knížek pro stejné nakladatelství, takže nás propojila. Nebyl to tedy nápad z mé hlavy, ale je pro mne velkou ctí, že taková osobnost se uvolila se mnou spolupracovat. Jeho vtipná a fundovaná předmluva určitě zvedla úroveň knížky o minimálně jedno patro výš.

A měl úplně volnou ruku, nebo jste spolu podobnu předmluvy nějak konzultovali?

Já bych si vůbec nedovolil panu Honzákovi radit, nebo ho nějak řídit a úkolovat. Předmluvu jsem dostal hotovou k posouzení a vyjma zanedbatelných kosmetických úprav jsem s ní plně souzněl. Panu doktorovi patří mé veliké díky! A ještě bych na tomto místě rád poděkoval i paní Lucii Vávrové za milé a vtipné ilustrace. I ona má veliký podíl na tom, že se knížka – alespoň dle mého – tak povedla.

Na závěr nám prozraďte, kdybyste měl vybrat tři výlety z knihy, které by to byly? Nalákejte naše čtenáře nějakými tipy.

Těžko radit, záleží na čtenářově naturelu… Za mě bych doporučil návštěvu Vimperka. Je to město, které se po dlouhý desetiletích úpadku vylupuje do krásy a přes problémy pohraničního maloměsta je vidět, že si ho Vimperáci váží a hledí. A má i nádherné okolí.

Druhým tipem by byl Rabštejn nad Střelou. Také on leží uprostřed nádherné krajiny, a i když je to historicky snad nejmenší město v Evropě, má bohatou historii a památek až skoro marnotratně: jen hradní zříceniny jsou tu dvě. A nezapomeňte se stavit v restauraci U Laury, kde je svět ještě velmi v pořádku.

Do třetice pak asi doporučím Českou Kamenici, městečko pod Lužickými horami. Mají tu krásné náměstí, vyhlídkovou kostelní věž, zámek a úchvatný barokní poutní areál. Nad městem se tyčí zříceniny hradu a pokud vás výstup k němu znaví, síly lze nabrat ve městě v pozoruhodném pivovaru Kotouč.

Každopádně, ať se vydáte kamkoli, a nemusí to být jen podle této knížky, přeji vám šťastnou cestu a hodně krásných cestovních zážitků.

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: archiv Tomáše Koutka