Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Iva Gecková pochází z jihočeského Písku a dnes žije se svou rodinou v Lysé nad Labem. Je autorkou téměř dvaceti knih pro děti, mezi ně patří oblíbené tituly jako Čertí babička, Jak to chodí v psí školce, série o lišce Šišce, Osel Siprd nebo O smutné noční můře, a také rozhlasových pohádek pro Hajaju. Nejhorší dcera je její románovou prvotinou pro dospělé čtenáře.

Tento rozhovor se týká vaší knihy Nejhorší dcera, která je pro mnoha dětských knihách určená dospělým. Jak se tento přerod stal?

Když mi vyšla první kniha pro děti, neuvažovala jsem o tom, že bych někdy napsala knihu pro dospělé. Soustředila jsem se na každou knihu zvlášť a jak dětských knih přibývalo, mé okolí a čtenáři se mě začali ptát, kdy napíšu něco pro dospělé. Měla jsem ale obavy z toho, jestli to dokážu, jestli by o to měl někdo zájem a zda by to vůbec někdo četl.

Zrála ve vás dlouho myšlenka napsat něco pro dospělé? Respektive, měla jste dlouho rozmyšlené zrovna takové téma?

Ano, přemýšlení o knize pro dospělé trvalo několik let. Zvažovala jsem různá témata a příběhy, ale dlouho jsem si nebyla jistá, které je to pravé. Nad tímto tématem jsem ze začátku vůbec neuvažovala.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že nápady k vám přicházejí samy a stačí například otevřít noviny. Bylo to tak také v tomto případě?

Takhle jednoduché to v tomto konkrétním případě tedy nebylo (smích). Inspiraci jsem nakonec našla ve svém vlastním dospívání a situacích, které jsem zažívala. Bylo to těžké období… Jednoho dne mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby mi někdo zavolal a řekl, že můj otec leží v nemocnici a nemá moc času. Hlavou mi začaly vířit otázky: Co bych dělala? Jela bych za ním nebo nejela? A co by se dělo? Začala jsem nad tím opravdu intenzivně přemýšlet a postupně jsem si uvědomila, že tohle je téma, které by šlo zpracovat.

Čerpala jste tedy z výhradně ze svých zkušeností nebo i z vašeho okolí, například různě z doslechu a podobně?

Příběh je nakonec taková pestrá mozaika složená jednak z osobních zkušeností, z příběhů lidí, se kterými jsem mluvila, fikce a požadavků nakladatelství. Chtěla jsem vytvořit autentický pohled, který osloví čtenáře a přiměje je k zamyšlení a bude skvělé, když někomu pomůže.

A jak se vám vlastně kniha psala a jak dlouho vznikala?

Byly chvíle, kdy mi prsty běhaly po klávesnici samy od sebe, ale i chvíle, kdy jsem si musela dát přestávku třeba tři měsíce a přemýšlet o dalším vývoji. Celkově jsem ji psala tři roky. Hotový rukopis pak dva roky putoval po různých nakladatelstvích, než byl přijat v Euromedii, resp. Ikaru. Vždy, když jsem dostala zamítavé stanovisko, poslala jsem ho zase dál. Byla jsem přesvědčená o tom, že by měl vyjít, že má smysl a může pomoci.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do příběhu o Nejhorší dceři

Bylo to pro vás o hodně jiné, než psaní pro mladší čtenáře? A ještě, když se jedná o poměrně složité téma?

Se psaním pro děti se to asi srovnat vůbec nedá, bylo to pro mě úplně něco jiného.

Nejhorší dcera je o rodinných vztazích a také alkoholismu. Měla jste potřebu na tento společenský problém knihou poukázat?

Vnímám, že se o alkoholismu ve společnosti dnes mluví více než dříve, což je dobře. Určitě pomohly některé nedávné knihy, které toto téma otevřely. V době mého dospívání nebylo tolik obvyklé o tom mluvit, myslela jsem si, že prožívám něco, za co se musím stydět a mám určité stigma. V knize jsem se chtěla hlavně věnovat tomu, co zažívá nejbližší okolí a hlavně děti, kteří v tomto prostředí musí být a nemají na výběr.

Má kniha nějaké poselství?

Chtěla jsem hlavně napsat příběh, který by lidem ukázal, že nejsou ve své situaci sami. Jednak proto, že mám možnost psát, a především proto, že věřím, že to může někomu pomoci lépe pochopit a zvládnout těžkou životní situaci. Ukázat, že ne vše v životě můžeme ovlivnit, ale současně, že každá situace má své řešení.

Měla jste i nějaké obavy, co se týče přijetí Nejhorší dcery?

Váhala jsem možná ze začátku nad tou otevřeností a surovostí. Ale pak jsem si uvědomila, že pokud má být příběh autentický, nemůže být popisován oklikou nebo v náznacích, že je potřeba popsat vše, i když to nebude hezké.

Bylo něco, nad čím jste váhala?

Váhala jsem nad tím, zda se čtenáři budou chtít opravdu zabývat tím, co děti alkoholiků zažívají. Společnost často raději o těchto věcech nepřemýšlí, ale já jsem chtěla, aby si lidé uvědomili, jaké to pro děti může být.

Jakou máte na knihu zpětnou vazbu?

Zpětná vazba je opravdu silná, lidé mi píší, jak je kniha oslovila. Nedávno mi psala jedna maminka, která díky knize našla sílu odejít od manžela alkoholika. To mám vždy slzy v očích a říkám si, že jsem udělala dobře.

Přečtěte si naši recenzi: Nejhorší dcera přináší nelehké, ale dobré čtení

Kniha má také působivou grafiku, která souvisí také s dějem a dává smysl. Mohla jste se na ní nějakým způsobem podílet?

Napadlo mě obohatit knihu o grafické prvky. Původně jsem přemýšlela nad ilustracemi nebo alespoň ornamenty na některých stranách, ale nakonec mě napadlo rozdělení do dvou barev. Jsem ráda, že v nakladatelství nápad odsouhlasili. S obálkou jsem asi pana grafika pěkně potrápila, ale nakonec se mu povedla skvělá práce – kombinace červené a černé je opravdu povedená a zaujme na první pohled.

Ještě mě zaujalo, že Nejhorší dcera vyšla v jiném nakladatelství než vaše dětské knihy. Byl to záměr, nebo to tak jen „vyšlo“?

Ano, chtěla jsem oddělit knihu pro dospělé od své tvorby pro děti. I když to bylo složitější a déle trvalo, jsem ráda, že se to nakonec povedlo.

A když nyní máte možnost srovnání, je podle vás jednodušší se na českém trhu prosadit s literaturou pro děti nebo pro dospělé?

Myslím, že jak pro literaturu pro děti, tak pro dospělé je na českém trhu velká konkurence. Záleží na příběhu, stylu psaní a také na tom, jak se autor postaví k odmítnutí. Kdybych se nechala odradit po prvním zamítnutí, Nejhorší dcera by zůstala v šuplíku.

Na závěr nám prozraďte, budete pokračovat s knihami pro dospělé? Já osobně bych za to byla moc ráda.

Tak toho si cením a děkuji. Mám něco rozepsané pro dospělé čtenáře, uvidím, kdy se mi podaří dokončit.

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Iva Gecková