Kultura21.cz

Autorka Mirka Rezlerová se rozpovídala o tom, co ji inspiruje, stejně tak, proč vnímá obyčejný život jako inspirativní. Prozradila, jaký je to pocit, když se její kniha skvěle prodává, i jak se vypořádává s hatery. Jak se kniha Adam vlastně zrodila a co ji čeká dál?

Váš debut Adam už je nějaký čas na světě, jaký z toho máte zatím pocit? Jaké jsou ohlasy? Trhají vám lidé výtisky z rukou?

Moje nadšení pořád přetrvává, je to skvělý pocit zařadit se mezi aktivní autory, navazovat nová přátelství a získávat nové zkušenosti. A přestože bych neřekla, že mi čtenáři trhají výtisky z ruky, náklad už je skoro vyprodaný, takže to vidím jako dobré znamení. Ohlasy jsou skvělé a přestože se na mě na Databázi knih snesla banda haterů, procenta mám pořád vysoká.

Takže i přes vesměs nadšené reakce se najdou i ty negativní? Čím si myslíte, že je to především? A jakým způsobem se s tím vyrovnáváte? Protože přece jen je to poprvé, co jste šla s kůží na trh.

Já musím říct, že přestože mě to ze začátku zamrzelo, teď se těm hejtům směju a vlastně mě baví. Ono je to ve výsledku zajímavější reklama, než jen samé nadšení - kontroverze zkrátka táhne. Databáze pro mě navíc není směrodatná a mnohem víc jsou pro mě osobní zprávy na sítích, kterých dostávám mnoho. Důvodů, proč jsem si vysloužila vlastní hater club je asi víc. Na internetu už se nějakou chvíli pohybuju, jsou tací, které irituju svojí vizáží, ale hlavní důvod je určitě to, že dělám marketing ve stejném nakladatelství, kde vydávám. Spoustu lidí to vidí jako protekci a ani na chvíli nechtějí připustit, že jsem to mohla mít ve výsledku mnohem složitější.

Jistě, nakladatel si nemůže dovolit vypustit něco jen proto, že to psal někdo z vlastních řad. Ale ať se taky dostaneme k Adamovi. Čím je podle vás jeho příběh speciální? Proč máme vaši knihu číst?

Je to obyčejný člověk s obrovským množstvím chyb, na kterých má možnost během svého příběhu pracovat a vyvíjet se. Je to sonda do duše trpícího člověka, který je často na facku, ale když znáte jeho osud, tak ho docela odsoudit nedokážete. Adamův příběh je výjimečný tím, že je svou obyčejností stejně fascinující jako náš všední život. A proto by ho lidi měli číst a možná jeho prostřednictvím poznat o trochu víc sámi sebe.

Adam je opravdu ve své obyčejnosti složitá postava. Co vás na něm bavilo psát nejvíc a co naopak nejméně? A jaká z dalších postav vás obecně bavila a proč?

Asi mě nebavilo jeho kouření, nemám ráda kuřáky a pach z cigaret je mi protivný, ale když jsem si Adama představovala, vždycky jsem ho viděla s cigaretou. Nejvíc mě bavily jeho myšlenkové pochody a proces emocí. Z postav jsem si pak užívala každou jednu a každá má v mém srdci speciální místo.

Nemůžu se nezeptat, je do knihy a jejích rozmanitých a velice uvěřitelných postav promítnuté něco z vašeho osobního života, nebo aspoň z okolí?

Žádná konkrétní situace není podle skutečnosti, ale emoce jsou opravdové - ty šly přímo z mého nitra. Knihu jsem psala v období, kdy jsem na tom nebyla moc dobře a tohle pro mě byla skvělé terapie. Nicméně moji kamarádi v příběhu najdou určité easter eggy či odkazy na naše mladá léta.

To je tedy román Adam, vím ale také, že jste napsala povídku Nech brouka žít do antologie Proměny Kafkovy Prahy. To je hned po vydání samostatné knihy slušný úspěch. Jaké bylo psát povídku a sdílet knihu s dalšími výbornými autory?

Já zastávám ten názor, že napsat dobrou povídku je mnohem komplikovanější, než napsat dobrý román. V povídce hůř zamaskujete hluchá místa, absenci pointy, nebo jakýkoliv nešvar, který se v dlouhém textu může ztratit. Takže přestože mi její napsání trvalo pár dní, dala mi zabrat podobně jako kniha. V každém případě jsem šťastná, že jsem tu možnost měla, že je moje jméno mezi vybranou společností a hlavně že jsem mohla psát na počest svého oblíbence.

Ta povídka je skvělá a zanechá ve čtenáři hlubokou stopu. Ale jak vlastně vznikal příběh samotářské Anny? Jsou i tam nějaké životní inspirace?

Paradoxně tady jsem čerpala ze svého života možná víc, než v Adamovi. Některé absurdní postavy jsou přímo vytržené z mého života, stejně tak jako samotné scény s nimi. Příběh jako takový přišel sám z čista jasna. Řekla jsem si, že by bylo fajn, kdyby se povídka jmenovala Nech brouka žít a zbytek námětu se prostě zhmotnil.

Na začátku našeho rozhovoru jste nakousla, že pracujete v Nakladatelství Epocha, které knihu Adam vydalo. Jaké to bylo pro vás i kolegy, když jste přišla s tím, že jste napsala knihu? Jak na to reagovali?

Náš šéfredaktor dává rád k dobru historku, že už v době, kdy jsem mu řekla, že mám rukopis a chtěla bych, aby se na něj podíval, si spřádal výmluvu, která nezabolí, ale zároveň mě odradí od snahy vydávat. Jenže potom se začetl a zjistil, že chce vědět, jak to bude dál. Ale samozřejmě tam to nekončilo, rukopis četl každý, kdo je jen trochu povolaný k tomu, vyjadřovat se k textům. Posuzování bylo přísné a já jsem za to ráda, protože vím, že má kniha nevyšla ze známosti, ale kvůli kvalitě.

Vypadá to, že to byl nakonec oříšek. Jaké to ale je pracovat v nakladatelství? Byl to vždycky váš cíl? A není to trochu náročné na zkombinování právě s autorskými činnostmi? Přece jen, jste neustále mezi příběhy - jsou vaší prací i zábavou.

Mým cílem bylo psát knihy a řekla jsem si, že nejkratší cesta to bude přes práci v nakladatelství. Ta práce mě ale moc baví, knihy a literatura jsou mojí vášní a být na postu šéfky marketingu je super - ne proto, že bych si snad mohla dát všechny peníze z rozpočtu na kampaň pro svou knihu! Ale záhul to je. Aby to člověk dokázal zkombinovat, musí si jasně vyhranit priority - a spánek mezi ně nepatří.

No a teď přichází na řadu ta obligátní otázka. Co bude dál? Co si na své čtenáře chystáte teď?

Další knihu… mnoho. Ale ta nejbližší by měla zase mapovat pár životních příběhů, odkrýt možná par citlivých míst a ukázat, jak je obyčejný život pestrý a stojí za to ho žít!

Zdroj foto: Mirka Rezlerová